Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Vykašli se ně to, takhle reagovat může jedině hlupák. Sama moc dobře vím, co to je mít ataky, ale já o tom normálně mluvím, Jsem teď už dlouho bez léků, ale taky jsem brala AD a chodila nba terapii…
Jo, to znám. Taky jsem se za to hodně dlouho styděla, a taky jsem se setkala s takovýma reakcema. Já jsem na AD už 10 let. Styděla jsem se za to do svých 24 let. A dneska si už říkám, že mi každej může políbit… vy víte co. Ten, kdo mě opravdu zná, tak ví, jaký život jsem měla a mám. Potom se nediví a neodsuzují. A ti co odsoudí nejsou praví přátelé. A i když někdy nějaká poznámka zabolí (od těch, co ví prd o mém životě), tak si prostě myslím, že se nemám za co stydět. Ano, měla jsem a mám psychické problémy. Ale to, že beru antidepresiva přeci jasně dokazuje to, že se s tím snažím něco dělat, že? Kdo to pochopit nechce, ať si odsuzuje. Nikomu nic zlého nepřeji. Ale kdo ví, jestli některý z těch chytráků se sám jednou nedostane na dno a nebude AD potřebovat.
Já ani nevím z čeho sem ty stavy měla.. vím že jsem se jednou pozvracela v autobuse, že min bylo špatně a od té doby jsem se bála autobusem jezdit a aji sem vystupovola někde jinde než kde jsem měla.. prptože jsem měla zrovna ten stav.. myslela jsme že se zase pozvracím ale přitom to bylo vsugerování… a od té doby jsem na ad
@Anonymní píše:
Já ani nevím z čeho sem ty stavy měla.. vím že jsem se jednou pozvracela v autobuse, že min bylo špatně a od té doby jsem se bála autobusem jezdit a aji sem vystupovola někde jinde než kde jsem měla.. prptože jsem měla zrovna ten stav.. myslela jsme že se zase pozvracím ale přitom to bylo vsugerování… a od té doby jsem na ad
Já tedy přímo panickou ataku neměla, ale měl ji můj ex. Psychiatrička mu to tehdy vysvětlila tak, aby to on jako laik pochopil. A vysvětlila to tak, že je to něco jako porucha mozku, který potom vydává do těla povely, jako že se něco děje, přestože je vše v pořádku.
I když ano, možná jsem měla panickou ataku, ale zrovna toto jsem nikdy psychiatričce neřekla (ne, že bych nechtěla, ale mám těch problémů tolik, že vždy na něco zapomenu a tohle je zrovna jedna z těch věcí, přestože na ní trpím už od dětství). Projevuje se to tak, že přestože jsem ve známém prostředí, třeba i doma, mám tísnivý pocit v celém těle. Přijde mi, jako bych byla někde v cizím prostředí a mám strašnou potřebu jít domů (přestože tam jsem). Pamatuji si, že jsem toto mívala už jako dítě. Kolikrát jsem se rozbrečela, že chci domů a rodina se na mě dívala jako na cvoka. Vždyť přeci doma jsem! Pak jsem měla několik let klid. Vrátilo se mi to až jako dospělé. Teď mám tedy už také dlouhou dobu klid, ale ono to vždy samo zmizí a třeba za několik let se to zase vrátí.
Agorafobie…to mela nebo ma furt kamaradka, dle toho co pises..
@Andy27 To asi ne, protože Agorafobie je, když se člověk bojí vycházet z domu, ne? Ale já se právě z ničeho nic začala cítit špatně u sebe doma a chtěla jsem strašně pryč. Jenže to pryč bylo vlastně to, kde jsem právě byla. Snad rozumíte.
@Anonymní píše:
Já ani nevím z čeho sem ty stavy měla.. vím že jsem se jednou pozvracela v autobuse, že min bylo špatně a od té doby jsem se bála autobusem jezdit a aji sem vystupovola někde jinde než kde jsem měla.. prptože jsem měla zrovna ten stav.. myslela jsme že se zase pozvracím ale přitom to bylo vsugerování… a od té doby jsem na ad
já jsem si takto „vyrobila“ vysoký tlak až jsem si musela zavolat záchranku a naměřili mi 220/110 norma je 120/80 a už mě vezli, prošla jsem kardio kolečko a vše ok, prostě psychika.. ten pocit že umřu nikomu nepřeju ten děs
Ne, ne,..kamaradka se neboji jit z domu ale chyta ji
to jen pr:tramvaj, autobus, nebo v obchodaku,..u ni to byl autobus, a presne i to zvraceni, kdyz jel nekdo sni tak ok, ale sama pry byla v takovem stvu ze si i lehla s pytlikem na zem na zada..Ted to ma pod leky ok, i v tehu je brala
@Andy27 Jo tak, to byla odpověď na zakladatelky příspěvek
Já myslela, že na můj. Tak to pardón, omyl ![]()
Být tebou, nestydím se za to. A bývalýho i s rádoby přáteli pusť z hlavy. Já užívala AD před deseti lety kvůli depresi. Naštěstí mi stačil rok, abych se za pomoci psycholožky dala dohromady. Nikdy jsem se za to nestyděla a nestydím dodnes. Měla jsem problém, chtěla jsem ho řešit a vyřešila. Díky této epizodě mého života jsem na spoustu věcí našla jiný náhled a hodně mi to pomohlo. Díky tomu vím, jaké je dostat se skoro na dno a vím, že už tam znovu nikdy nechci. Hodně mě to posílilo, ale na druhou stranu, se nebojím slabost přiznat. Dnes jdu opět k psycholožce kvůli tragédii, která se nám stala. Věřím, že to zvládnu bez AD, ale úplně sama bych to nedala.
@Andy27 píše:
Ne, ne,..kamaradka se neboji jit z domu ale chyta jito jen pr:tramvaj, autobus, nebo v obchodaku,..u ni to byl autobus, a presne i to zvraceni, kdyz jel nekdo sni tak ok, ale sama pry byla v takovem stvu ze si i lehla s pytlikem na zem na zada..Ted to ma pod leky ok, i v tehu je brala
já jsem to měla jen v autobuse.. ale nešlo to na mě poznat.. zadržovala jsem to a pak na nejblizsi zastavce vystoupila.. byl to hroznej pocit.. ale hned jak jsem zacala brat leky tak ok