Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Takhle bych se doma cítit nechtěla a tobě v tom asi taky není dobře. Máš právo na to, být ve svém domově v pohodě a neděsit se jeho příchodů, necítit se doma na obtíž.. Asi bych mu navrhla rozchod, péči o dítě půl napůl nebo dle jeho možností. Vyměřit výživné a za tebe podporovat kontakt dítěte s otcem co nejčastější, protože pořád je to jeho táta a možná je jen nevyspělý, možná nedomyslel, co znamená mít rodinu a nemít svůj prostor úplně kdykoliv a jak dlouho potřebuje..
No to nevypadá moc dobře. Přítel bude asi vlk samotář a rodinu si opravdu dělat neměl. Asi by vám bylo líp když byste bydleli každý zvlášť a on si syna bral.
Můžete zkusit kdyžtak ještě mediaci, třeba vám poradí jak s tím pracovat a nastavit nějaká pravidla, ale moc nadějně bych to neviděla.
Na jednu stranu chápu, taky miluju chvilky o samotě, ale abych to dávala rodině sežrat a byla nepříjemná, to ani náhodou.. Jak trávíte třeba večery když dítě spí, nebo každý se dělá svoje?
@Anonymní píše: Více
Nechci být prorokem, ale tohle asi dobře nedopadne. Jak dlouho se dá žít v dusnu? Když teď si nejste nejblíže, tak kdy potom? Možná se to srovná, že budete schopni žít vedle sebe, ale silně pochybuji, že spolu. Evidentně nemáte zažitý společně trávený čas.
@Anonymní píše: Více
Jednoduchý. Má rád svůj život tak jej měl a chce mít i nadále a nemá absolutně žádný zájem jej přizpůsobit rodině. Vybrala sis naprostého kretena. Gratuluji.
No a proč nemůže být venku on? Co dělá za práci? A kolik je malému? My jsme s manželem taky relativně nezávislé jednotky, ale ten, kdo chce být sám, tak vypadne a nevyhání toho druhého. Jeho jednotka dělá obvykle nějaké stavební práce a moje jednotka aktivity s dětmi plus se do toho snaží zvládnout i domácnost. Když manžela míchají děti, dá si kvalitní sluchátka a dělá nebo hraje na PC, takže nemusí na nic reagovat. O víkendu je to tak půl napůl, společný a samostatný program. Oba jsme celkem velcí introverti.
Ale třeba můj otec, to byl jiný případ, ten prostě po mém narození prý nebyl doma skoro vůbec, nedával pláč mimina a že je máma po porodu urvaná a v nervech a dopadlo to rozvodem. Začal se o mě zajímat až okolo 8 let, kdy jsem byla samostatnější. Měl teda psychické problémy, tajené. Z toho, co píšeš, tak mi to přijde spíš, že se ti vyloženě vyhýbá, než jen že by potřeboval čas pro sebe.
Já bych s dovolením přidal i svůj pohled. Ono taky záleží, jestli náhodou zakladatelka není tak trochu úzkostlivá. Na začátku měla své aktivity, trávili spolu spoustu času, ale taky spoustu času sama se sebou, ale postupem, jak byla doma, tak si začala víc všímat různých věcí, kterých si dříve nevšímala. Začala vadit jedna věc, druhá věc, jsi se mnou málo, málo se mi věnuješ, já chci více, ty se mi vyhýbáš, chlap si ještě ani nevysvlékne bundu a už do něj tlačí svoje zážitky za celý den. Tak trochu jsem tohle zažil a opravdu to není příjemné. Chce to trochu ubrat, dát si pohov, v klidu, nechat chlapa vydechnout, dělat si své a přijít za ním až bude vhodnější čas.
Chlap přijde domů, houknu na něj „ahoj, jaký jsi měl dneska den“ a nechám ho. Zjistím v jaké je náladě a podle toho se prám dál, nebo ho nechám vydechnout. Zakladatelka může mít na věc jiný pohled než její manžel, nedá se to tak jednoznačně posoudit…
Těžko něco radit. Vždyť jste se na ani neznali ve chvíli, kdy jste děťátko počali. Ani do té doby jste nefungovali jako pár, každý jste trávili valnou většinu času o samotě. Partner prostě jen pokračuje v tom, co bylo do té doby, u něj se nic nezměnilo. Bylo dítě vůbec plánované? Čekala jste, že jen tak změní životní styl bez toho, aniž byste si o tom promluvili?
Pokud jste se do té doby spolu nebavili, zkuste to alespoň teď. Mluvte o svém vztahu, o budoucnosti i přítomnosti, o rodičovství, o svých potřebách a přáních. Pokud to nepůjde, tak alespoň o důstojném rozchodu a dobrých podmínkách pro společné dítě.
Sice píšeš, že jste spolu byli hodně, ale z toho popisu tvé práce a aktivit, mi spíše vyplývá, že jste spolu moc často nebyli. Trávili jste čas spolu nějak aktivně? Povídali si, měli společné aktivity? Krom tedy sexu? Než že jste jenom koexistovali, např. jeden seděl u televize a druhý u kompu - každý měl ten svůj klid?
„Malému se věnuje, kdyz jde na procházku, chce jít jen s nim…“ no a kdyz tedy prijde z prace, nemuzes se sebrat a jit po svych starych aktivitach?
@Petr8622 píše: Více
A ta žena si má vydechnout kdy, když běhá celej den kolem dítěte? Kolem chudáčka chlapa má chodit po špičkách podle toho jakou má zrovna náladu.
@JancaS84 píše: Více
nikde jsem nic takového nepsal. Vztah je o vzájemném respektu a hlavně o komunikaci ne o tom, že má jeden pořád ustupovat. Ale nevíme, jak a jestli zakladatelka s partnerem komunikují, jestli třeba přijde za partnerem a řekne mu, dneska bych potřebovala oddychnout, pohlídej malého, já jdu ven, nebo očekává, že partner má věšteckou kouli a on s tím přijde sám? A pak je na něj naštvaná, že na to nepřišel sám, že je unavená. Víš ono není jen jedna strana mince…
@Yasmen píše: Více
Ja myslim, ze zadne aktivity nemel. Prisel z prace, ona tam nebyla, tak se asi valel na gauci nebo spal. A ted kdyz je ona porad doma, tak mu to vadi.
Ahoj všem, potřebuji se vypsat, jsem fakt nešťastná a frustrovaná. Vim, ze vztahy po narozeni dítěte jsou mnohdy náročné, ale ja si rikam, jestli tohle bude jeste někdy jiné a zazivam pocit vlastního selhání z výběru partnera do života. V podstatě to začalo už v pozdějším stadiu těhotenství a jen se to zhoršuje. Snaha z druhe strany je minimalni a proto se to těžko da vyřešit. Pred ditetem jsem delala 3× týdně 12ky, takze partner byl po příchodu domu z práce sám az do večera, do toho jsem mela spoustu aktivit a casto odjížděla na prodloužené víkendy at uz za rodinou tak na solo výlety. Byli jsme spolu hodne, ale zaroven dost od sebe a vlastne jsme zadne problemy moc neřešili. Jenže v pozdějším stadiu těhotenství uz jsem jednak nepracovala, jednak jsem uz neodjížděla tak daleko a uz tehdy jsme měli nějaké konfrontace, ze mi chybi čas o samotě apod, byt jsem mu ten prostor vždy dávala, jen uz to nebylo na několik dnu proste. Od te doby co mame maleho tak se děsím vždy toho, kdy přijde domu z prace a uvidim zase ten jeho znechuceny vyraz, nemuze na něj člověk mluvit nic a kdyz neco reknu, tak mi odpoví, ze potrebuje klid po práci. O víkendu chce byt taly alespon chvíli sám. Ja to částečně chápu, taky mam rada cas o samotě v tichu. To, ze žijeme v byte tomu nepřispívá, kdybychom byli v domě mame proste takovy malý únik na zahradu. Malému se věnuje, kdyz jde na procházku, chce jít jen s nim. Proste jsem mu začala lézt na nervy a ja nevim co delat. Uz se na nej snazim mluvit co nejméně, delam si co nejvíce svůj program, ale proste vzdy je to omezené, nemůžu byt venku půl dne s 12 měsíčním dítětem, minimálně ted přes zimu to bylo dost náročné. Jednou jsem ku rekla, ze si asi nemel delat rodinu a byt ve vztahu, tak mi na to rekl, ze asi ne no.
Ja fakt nevim jak z toho ven. Jsem kazdy den nervózní z toho, ze bude zase protivny. Je mi dobre uz jen tehdy, kdyz je v praci. Za rodinou jezdíme cca 1× za měsíc a pul na 5 dnu, bydli několik hodin od nas.
Omlouvam se, pokud jsou v textu chyby. Pisu v rychlosti.