Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
No tebe bych chtěla mít doma… Ona medicina je dost časově náročná a jasně že před a během zkouskovyho na tebe nebude mít tolik času. Chudák kluk, ještě když mu v průběhu zkouskovyho vyhrozuješ. Ano rozejít se byla nejlepší volba, ale pro něj.
Dostatečné a opakované výzvy?? A co jsi dělala ty pro to, aby se váš vztah zlepšil?? Jen ho dostatečně a opakovaně vyzývala??
Nezlob se, ale to bych na přítelově místě spíš brečela štěstím.
Neměla, ale taky jsem chodila s medikem. Upřímně, nikdy mi nevadilo, že na mě neměl čas - taky jsem byla celkem vytížená (u mě to bylo zase cestování) a brala jsem to spíš jako výhodu; ale chápu, že to někomu může vadit. Jako přehodit si zkoušku není žádná velká věc, těch termínů je hafo. To, že plakal, to je mi sice líto, ale patří to k životu - i když teda pro lékaře to není úplně něj vlastnost. Pokud ti ten vztah nevyhovoval, tak není důvod v něm pokračovat - ono to lepší nebude, spíš naopak - mezi atestacemi na tebe bude mít času ještě míň. Budete se trápit oba, přitom byste mohli být s někým jiným, kdo by vám vyhovoval… Líto ti ho být nemusí, určitě na něj někde čeká ta pravá, stejně jako na tebe ten pravý. ![]()
Ahoj,
nevím zda to sem úplně patří, ale nevím kam jinam bych se jinam mohla na internetu uchýlit.
S přítelem jsme spolu 2,5 roku. Poslední půl rok začali mapovat takové větší neshody kvůli přítelově vejšce a času na mě. Přítel studuje medicínu a vím, že to byl vždycky jeho sen, jenže čím dál tím víc přestal mít na mě čas + další neshody, které je zbytečné rozepisovat. A poslední dva měsíce bylykatastrofa, ale pouze pro mě. Několikrát za cca 2-3 měsíce jsme vedla s přítelem rozhovor na náš vztah a už jsme tam i naznačila, to že může hrozit rozchod. Vyhrožování nezabralo a já to nemohla déle vydržet, tak jsem to prostě ukončila (oba dva jsme se na tom ve finále shodli. Já byla až nadmíru v pohodě, pobrečela jsem si první den v den rozchodu a potom už se mi spíš občas jen stýskalo, ale žádný smutek tam nebyl. Já si myslela, že přesně tak to má i přítel, protože pro našem posledním rozhovoru (rozchodu) byl úplně klidný a sebejistý a sám s tím souhlasil. O 3 týdny později jsem byla na plese naší školy, kde byl i můj bývalý. Po nějaké době ke mě přišel a říkal že mi přinese něco, co jsem u něho zapomněla. Jen jsem to odkývala a řekla si, že počkám až se mi ozve sám. Po dalších cca 2 týdnech se ozval s tím, že ho to ještě žere a chce si promluvit, očekávala jsem že přijde řekne mi pár věcí k rozchodu a odejde a už se naše cesty rozjedou, jenže to jsem nevěděla, co mě čeká. Když přišel ke mě domů, sedl si na postel, já si sedla vedle něho a čekala, co z něho vypadne. Jen mě objal, přimkl si mě k sobě a začal plakat. Prý mu strašně chybím a nikdy si neuvědomil, jak moc mě bral za samozřejmnost.
Nakonec to teď spolu opět zkoušíme (zatím fajn) ale mám výčitky svědomí, že kvůli mě trpěl až tak, že brečel. Dokonce vím od jeho kamarádky z vysoké, že si prý kvůli našemu rozchodu musel přehodit zkoušku. Měli jste taky někdo něco podobného? Na jednu stranu vím, že ukončit to bylo z mé strany to nejlepší rozhodnutí, protože on nereagoval na moje dostatečné a opakované výzvy a já se jen trápila, ale na druhou stranu je mi ho moc líto.