Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Problémový vztah s matkou
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
12.9.26 16:49
@Anonymní píše: Více
Emocionalni nevyzralost a generacni trauma.
Ona svuj zivot probendila posluhovanim toxickemu rodici, tak nedelej stejnou chybu, at se nemusis veset na krk zase svemu diteti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.9.26 18:47
Proč bys měla mít výčitky, že nemá kamarádky a sedí doma? 
Nejsi její animátor, ať chodí mezi lidi, najde si nějakou aktivitu, kde muže poznat přátele….
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.9.26 19:09
@Anonymní píše: Více
Moc dobře vím jak to myslíš.
Narozdíl od tebe jsem měla fajn dětství. Problémy začali až kolem puberty. Akorad já nebyla vůbec problémová. Dlouho jsem byla poslušná hodná holka a dělala, či se po mě chtělo. Ale jak jsem začala mít svůj pohled na svět už mi matka dávala najevo jak jsem strašně arogantní. Čím jsem byla starší tím to bylo horší. Pak to slo do kopru úplně kdy matce zemřeli rodiče. To už začala mít problémy i s tátou a ostatními příbuznými. A v podstatě všechny rozhádala. Několik let mi dávala najevo, že bezemne nic nezvládne a já ji musím pořád zachraňovat. A já se snažila. Snažila jsem tak dlouho až už jsem sama nebyla schopna myslet jenom na sebe a svůj vztah. Tak jsem to utnula. Měla jsem krůček k antidepresivum. Momentálně to vypadá tak, že s matkou nemluvím, nejezdím tam a nejsem schopná zvedat telefony. Občas ji pošlu fotky. Na ty se ale stejně neumí podívat. Když náhodou jsme spolu. Nemám ji co říct. Pořád čekám co zase dělám špatně a co bude moje chyba. Vym že za její způsob života nemůžu ale dokáže ve mně vyvolat velké výčitky 
- Citovat
- Upravit
13.9.26 11:26
Rozumím ti. Na tvém příběhu mi přijde nejsmutnější právě to, že pořád jsi tak trochu zaseklá v roli dítěte, které má pocit, že musí nějak zachránit mámu před důsledky jejích voleb a jejího života. A přitom už jednou jsi jako dítě zaplatila za rozhodnutí dospělých dost vysokou cenu. Její osamělost je smutná. Ale není to problém, který můžeš vyřešit tím, že obětuješ svůj vlastní život. Taky jsem se dost potácela ve vztahu s vlastní matkou, dokud jsem vědomě nedospěla do bodu „nejsem zodpovědná za její život, nejsem její animátor, nemůžu za rozvod rodičů, nerozhoduju o tom, zda se dál chce utápět ve starých křivdách.“ Trvalo to dost let, měla jsem i online terapii, a jsem teď v pohodě.
Jen aby bylo jasno: moje matka se nezměnila. Já jsem se změnila a již mě to netrápí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.9.26 19:29
@Anonymní píše: Více
Ano, ty tam budou celý život. Velmi pravděpodobně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.26 23:08
@Anonymní píše: Více
Vím o čem mluvíš, ale z toho co píšeš nemyslím že to má východisko ve kterém bude vše fungovat. Někteří lidé si pořídí děti přestože na to nejsou připraveni a pak na ně přenášejí svoje traumata a nevyřešené problémy. V podstatě jsou ty role obráceně. Je to začarovaný kruh který si dříve či později někdo musí vyžrat, jinak se to bude předávat dál. Zkus udělat introspekci a zamyslet se nad tím co přesně způsobuje že se vedle matky cítíš nepříjemně a jestli je to něco co si můžete otevřeně vyříkat. Pokud ale diskuse končí vždycky stejně, tak je minimální šance že to někdy bude jinak. Sama s tím asi nic nezmůžeš, leda skrz nějakého mediátora. Pokud je to tak že protistrana má vždy pravdu a situuje se do role oběti, přičemž ty jsi ta špatná co za to vlastně může a zároveň bys jí měla zachraňovat protože ona ti dala život, tak si uvědom že to rodič učinil rozhodnutí o splození dítěte, a ne naopak. Dítě není odpovědné za štěstí svých rodičů. Trávit s ní čas je tvá volba, nikoli povinnost. Zatím nejsme v Číně, kde mají dospělé děti povinnost své rodiče nad 60 let navštěvovat („Zákon o ochraně práv a zájmů seniorů“). A přestože se tam díky ANOfertu blížíme, tak bych své rodiče raději vyplatil než si tuhle rakovinu zpět pouštět do života. Duševní zdraví ti nikdo nevrátí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.26 00:06
Vy nenesete zodpovědnost za to, že matka nemá žádné přátele a neumí si sama najít nic, čím by se zabavila. Ono tohle se velmi často objevuje u parentifikovaných dětí. A to jsou velmi často děti z rodin dospěláků, kteří byli z nějakého důvodu neschopní plnit svou roli rodiče. Alkohol se v takových rodinách vyskytuje velmi často. Roli rodiče na sebe převezme dítě a už to jede… Taky jsem parentifikované dítě z rodiny, kde otec je alkoholik a matka bez sebedůvěry. Už v 10 letech jsem byla nejzodpovědnější v rodině. A kdykoliv byl problém, tak se máminy zoufalé oči upřely na mě a vybízely mě, ať vymyslím řešení… Je opravdu velmi nesnadné cítit se provinile, protože už dál nechcete dělat rodiče svému rodiči. Nechat mámu, aby se o sebe zase začala starat sama a odmítat jí nahrazovat přátele a rodinu, které si sama odehnala, bylo dost nesnadné. Měla jsem celý kamion výčitek. Ale nakonec jsem to zvládla. Jenom díky tomu, že jsem byla ochotná ty výčitky mít a byla jsem ochotná cítit se špatně… Protože to jediné, co člověku brání překopat pořádky ve vztazích, je obvykle to, že se nechce cítit špatně… Vaše máma si každý jeden den volila, jak bude její život vypadat. Její osamocení je důsledkem toho, co si sama vybrala. Vy za to nemůžete. A vy to ani nevyřešíte. Musí sama. Jestli to chce mít v životě jinak, musí se o to přičinit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj, jdu si vylít srdce a možné si i nechat poradit. Jde o můj vztah s matkou. Když jsem byla malá l, žily jsme u jejího otce, který byl alkoholik. Následky toho si nesu dodnes. Odstehovaly jsme se až když jsem byla v pubertě. Vzdycky jsem matce vycitala že ji trvalo tak dlouho nás od něj dostat. Měla jsem s ní už v té době velmi narušeny vztah a i když jsme se odstehovaly, neb, lo to o moc lepší. Neustále jsme se hádali, matka vuci mě byla obcas i fyzicky agresivni, ale i já jsem se k ní dokázala chovat dost hnusně. Odstěhovala jsem se od dní když mi bylo 22. Od té doby se vídáme velmi zřídka a většinou t9 dopadne fiaskem. Nemám si s ní co rict, necítím se vedle ní dobře. Navic se opět zacala vidat se svým otcem a to jí nedokazu odpustit. Na druhou stranu mám výčitky, protoze ona nemá žádné kamarady, vetsinu volného času tráví sama doma a často mi dává najevo že by svůj čas chtěla trávit jinak ale nemá s kým. Mám z ní pocit jako by chtěla, abych s ní všechen čas trávila já a nějak jí zabavila. Já už ale mam svůj život bez ní. Nevím ale, jak se mám zbavit výčitek, které kvůli ní mám.