Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Už asi cca 5 let nedokážu pobrat lidi. Nesnáším lidi, jsou tak bezvýznamní. Vždy mám chuť jim něco udělat, zbavit se jich. Nechápu proč cítí emoce, k čemu to slouží, proč je mají? Ukazuje to jen jejich slabost. Nechápu to. Nikdo mě nechápe, říkají, že jsou to kecy, ale já to vážně nepobírám. Lidé jsou tím vším k smíchu, nebo možná k pláči? Když je vidím brečet, cítím se znechuceně, když se smějí štvou mě. Co to je? Proč to cítím vše jinak než ostatní? Nechápu to. Ani mi to nevadilo, ale poslední dobou se rodina do mě pouští s tím, že bych ze sebou měla něco dělat a už je to otravné. Takže bych potřebovala poradit. Mimochodem, je mi 22.
Děkuji
@Mae001 psycholog.. tohle svědčí o nějaké formě autismu
nebo pas ![]()
@martina.se
Přečetla jsem si o těchto dvou možnostech. Asi jsem to málo rozvinula, já dokážu komunikace s lidmi, když to vezmeme v rámci školy, tak mám i kamarády, a dokážu se v pohodě „přetvařovat“, protože se s lidmi bavím za účelem konexů a využití. Ono je to pak horší doma, vylívám si vztek doma protože k těm lidem musím být milá, když pak chci to, co oni nabízí. Všechny je nesnáším, ale potřebuju je využít tak to v sobě dusím a pak bouchnu a mám nutkání dělat špatné věci. Už mě štve to že i rodinný příslušník dýchá a mám tu chuť to prostě zastavit. Takhle to mám od malička, ale už je toho moc. Za mlada, to si pamatuji, jsem si vztek vylívala na zvířatech, ale teď už to nedělám. Moc očí kolem, asi. Takže se neztotožňuji s těmito variantami, ale co já vím.
@Mae001 Já taky nemám ráda lidi mám raději zvířata ale jinak co píšeš v takové míře asi nebude úplně v pořádku opravdu to chce odborníka
Taky mi jako nejlepší možnost přijde návštěva psychologa. Ani ne tak kvůli tomu, co říkají nebo si myslí ostatní (včetně tvojí rodiny, myšleno v dobrém). Ale kvůli tomu, aby ses ty cítila líp. Možná už pochopit, proč to tak je, by ti pomohlo. Držím palce!
@Mae001 Nemáte tento povahový rys nesnášenlivosti třeba v rodine? POkud ne, tak bych urychlene vyhledala odborníka. Takhle si mužeš hodně rychle zhnusit život a to víš kam vede… V té míře co to máš ty to neni normální a zejména ne ve tvem věku! šup k lékaři
Když si Tvůj text čtu, mám strach. Ten text je plný hodně silných emocí. Určitě ne líbivých - na tom ale nesejde, jsou to Tvé emoce a jsou, jaké jsou a nejspíš Ti v nich není ani trochu dobře. Zastavovat neustále svojí agresi a nevědět, co s tím dělat, musí být náročné. Někdy jsme nekomplikovaně agresivními lvi, kteří se potřebují najíst a něco pro sebe získat. Ale toto není agrese tohto druhu.
Spíš mě napadá, jak moc musíš být zraněná, když máš chuť na obranu zaútočit (a zároveň si to nedovolíš - hodně očí kolem). Kolik vnitřní bolesti musí být za tou nenávistí lidí a za tou chutí zastavit něčí dýchání.
Přemýšlím, jestli jsem vlastně někdy četla tak krátký, stručný text tak nadupaný silnými emocemi, jak ten Tvůj teď. Dostává mě to. Mám strach, cítím se jako kořist, když čtu o Tvých agresivních pocitech. Ale ještě větší strach mám o Tebe. Bože můj, co za vnitřní bolest to vybudilo tuto sebeobranu.
Trochu to hraješ na svou chladnost, neemocionálnost, nesociálnost, neempatičnost. Ale takoví lidí jsou trošku jak lvi. Prostě si vezmou, co potřebují a moc se svojí kořistí ani svým postojem k ní nezabývají. Brát si, co potřebují, v nich jinými slovy nevzbuzuje tolik emocí.
Ano, v tomto rozpoložení se lehce můžeš stát nebezpečná pro okolí - když už nebudeš mít sílu řešit oči kolem. Ale mnohonásobně víc - a nejspíš už dlouho - si sebeubližuješ. A hlavně už asi sakra dlouho se učíš nějak žít s tím, co vevnitř tak strašně bolí, že je lepší to nevnímat…
V psychoterapii bych Tě nejspíš vysloveně srala. Opovrhovala by si mnou možná a zdála by jsem se Ti naivní. Nesouhlasila by si se mnou. Jinými slovy by jsi se přibližovala. A nakonec zažila intenzivní doopravdové setkání. Získávala by jsi pocit bezpečí, aby jsi si do tak hlubokého setkání dovolila jít i sama se sebou a pár dalšími lidmi kolem. Cosi v tobě, co není vidět, a co umírá žízní, by dostalo napít.
Nevím, jaké emoce jsem tímto svým textem v Tobě vybudila. Možná jsem Tě spíš odradila. Ale utíkej do psychoterapie.
@Mae001 píše:
@martina.se
Přečetla jsem si o těchto dvou možnostech. Asi jsem to málo rozvinula, já dokážu komunikace s lidmi, když to vezmeme v rámci školy, tak mám i kamarády, a dokážu se v pohodě „přetvařovat“, protože se s lidmi bavím za účelem konexů a využití. Ono je to pak horší doma, vylívám si vztek doma protože k těm lidem musím být milá, když pak chci to, co oni nabízí. Všechny je nesnáším, ale potřebuju je využít tak to v sobě dusím a pak bouchnu a mám nutkání dělat špatné věci. Už mě štve to že i rodinný příslušník dýchá a mám tu chuť to prostě zastavit. Takhle to mám od malička, ale už je toho moc. Za mlada, to si pamatuji, jsem si vztek vylívala na zvířatech, ale teď už to nedělám. Moc očí kolem, asi. Takže se neztotožňuji s těmito variantami, ale co já vím.
podle mě jsi nebezpečný sociopat
teď jde o to, jestli to chceš řešit, než někomu ublížíš nebo je ti to jedno a řešit se to začne, až bude pozdě…
To není autismus, ale sociopatie. Okamžitě kontaktujte nějakého psychiatra.
@Keyllah píše:
podle mě jsi nebezpečný sociopatteď jde o to, jestli to chceš řešit, než někomu ublížíš nebo je ti to jedno a řešit se to začne, až bude pozdě…
Souhlas, vylivani si vzteku na zviratech, nutkani delat špatne veci…mrazi me jen z textu
@martina.se píše:
@Mae001 psycholog.. tohle svědčí o nějaké formě autismunebo pas
Kolik autistů má potřebu týrat zvířata a soudit lidi? Viděla jste někdy nějakého? Ze zakladatelky přímo čiší nenávist, to nemá s PAS nic společného.
Mám mrazení, když to čtu. Měla by ses co nejdřív začít léčit, dokud máš ještě nějaký nadhled. Riziko, že někomu ublížíš, je myslím hodně velké (ale že zrovna sobě, to si úplně nemyslím). To s těmi zvířaty…
@Bramborova Já nevím, co přesně cítím z toho textu, ale cítím tlak v hrudi a asi strach? Nervozitu? Nedokážu se otevřít lidem, co chtějí se mnou komunikovat o pocitech, protože je nechápu a asi se bojím jít za psychologem. Pochopila jsem že všech komentářů tady, že se mnou pravděpodobně není něco v pořádku, a asi si to i uvědomuji, že bych to měla řešit, ale asi nejsem silný člověk abych něco takového zatím dokázala.
Jinak velice děkuji všem za názory a rady, a že jsem kousek sebe mohla tady vypustit ven.
Vyhledej odbornou pomoc, podle mě psycholog v tuhle chvíli nepostačí, je potřeba psychiatra.
Neber to jako stigma, ber to jako možnost záchranné brzdy, než někomu ublížíš. Což asi nechceš, když sem píšeš.
Jakoby smutný konec v partnerském životě.
Vašim chováním lidem nastavujete zrcadlo.
A tak jen konstatuji, že Vám hodně bylo ubližováno, či ublížoval.
Umím si představit že takto zanevřu a odcizím si všechny - když by mne podrazil životni partner, kterému jsem tolik věřil/a, a on mi na duši hulvátsky ublížil a zdrhne jak srab. Zmizí v davu.
Zhroucený svět ve mně, Podraz toho, co se okatě natřásal, smál, žvanil a dělal ramena… a pak jeho bublina praskne (pak se třeba s prosíkem a pláčem několikrát vrací jako pablb co nemá kam jít) • Všichni kolem by se stali pro mne karikatúrami. Celý lidský svět a viděl bych Jen jejich falešné ksichty a pytle sraček. Sociální vztahy by se mi obrátili na ruby!! Hořkost, která se proměni v jízlivý odpor… • zašel bxch k odborníkovi
Jste hodně mladá,… mimochodem jsem senior a mám dceru, co se podobně trápí… já s ní (Vaši rodiče o Vás)