Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nepíše se mi to lehko, ale potřebuji se s tím někomu svěřit a vyslechnout si, jestli máte některá podobnou zkušenost.
S přítelem jsme spolu byli čtyři roky. Já z Prahy, on ze zapadlé vesničky (tak 15 baráků) cca 15 min autem od menšího města (z něj jezdí vlak do Prahy, 40 minut). Nikdy jsem se k němu nenastěhovala, ale trávila jsem u něj většinu volného času (víkendy, léto). Měl dvougenerační barák sdílený s tchýní. Rekonstruovali jsme spolu a zařizovali a já se těšila, že spolu zůstaneme a vezmeme se. Jenomže pak přišel vleklý konflikt s tchýní a první hádka, v níž mi sdělil, že pokud tam nebudu šťastná a nebudu tam chtít být, není jiné řešení než se rozejít (na začátku vztahu neprozřetelně plácnul, že pokud by se mi tam nakonec nelíbilo, třeba bychom se přestěhovali). Od té doby jsem se několik měsíců snažila, ale začala jsem trpět psychickými problémy a prohluboval se strach a nejistota z pro mě tak velké změny a pocitu, že jsem vlastně ta třetí, kterou nepotřebují. Ničilo mě ale, že pokud se nehnu já a neobětuju většinu toho, co jsem od života začala chtít, znamená to krach. Na jednu stranu to chápu, když sama nemám nic, ale mrzí to…
No, skončilo to tak, že jsem se už nechtěla dál trápit a ničit si zdraví. Nemůžu se s tím však pořád srovnat. Věřila jsem, že to půjde, ale nešlo to. A tak jsem o něj přišla.
A o co jsi přišla? Co bylo na vztahu nebo přímo na příteli tak dobrého?
No já nevím, co chceš slyšet. horní dolní, jediný koho před den uvidíš (obzvlášť na mateřské) tchýně, se kterou se nemusíte. Do práce daleko. Všichni si vidí do talíře, znají se od plenek, všechno je na auto (obchod, doktor…). Je toho opravdu to, co chceš? Podle toho, co píšeš asi ne. Nevím jestli je tvůj ex mamánek, nemusí být, možná je jen pohodlný. Nechce se hnout? Tak nechce. Ženská nemusí být ta, co se obětuje.
V zásadě pokud víš, že to není ono a nebyla bys tam spokojená, pryč od toho. Lepší 4 roky než celý život…
Hele, udělala jsi dobře, teď to bolí, to je jasné, ale časem to přejde a bude zase fajn.
Jo, to jsem si nakonec taky řekla. Ale ztráta přítele mě mrzí. Chlapů sice po světě běhá hodně, ale mohla jsem se spolehnout, že mi nezahne, byl hodnej, rozuměli jsme si, měli jsme docela dost společných zájmů… jenom jsem se nechtěla upíchnout na vsi.
… no a ja bych, tedy pokud jsi do rekonstrukce vlozila i penize, chtela vyplatit. A jestli, tak za ty prachy bych jela nekam do Spanelska a prerizla toho nejhezciho plavcika z cele plaze
( brat prosim s nadsazkou
)
Chapu, ze te to boli, ale mozna dobre, ze se to stalo. ty prazanda, zvykla na mesto, ruch, mit vse za rohem. on pravy opak… to proste zvladne maloktera laska a do toho tchynka se kterou nevyjdes? No predstav si tu budoucnost. BRRRR ![]()
@Winnie91 píše:
Vyplacená jsem. A neplánuju Španělsko, ale Portugalsko
udělal jsi to nejlepší, co jsi mohla. Je vidět, že jsi silná, že jsi z toho vztahu dokázala odejít a určitě ti to do budoucna prospěje. Je lepší udělat ten zásadní krok teď, než dělat dál spoustu kompromisů a zatínat zuby pokaždé když ti tchýně něco řekne a přítel bude na její straně a bylo by těch konfliktů jistě pořád víc.
@Winnie91 no a? chtělas být po zbytek života ta druhá? Buď ráda, žes to odhalila včas a zbavila ses ho
čtu, že Tě aji vyplatil, tak to je pak úplně super.. dlab na něj, nestojí za to.
Popravdě, nějak nevím, co je to s tou dnešní generací… „bydlet s tchýní, no brrr“ Má mamka se přistěhovala do vícegeneračního domu, kde dokonce v tu dobu nebydlel jen táta s rodičy, ale ještě někteří jeho sourozenci s partnerkami, než si postavili a ustály to. Byli určitě třenice a vyjasňování si kdo, je na co zvyklí, co chce a z čeho ustoupí. Dnes se babička chodí častěji poradit, či když něco potřebuje, tak za svou snachou, než synem.
A já? já se odstěhoval za přítelkyní, která také žila s mámou a úplně v poho. Kolikrát jsem se i těšil na to, že s tchýní pokecám, postěžuju si na ženu a tak.
Tchýně nakonec šla do důchodu a odstěhovala se za přítelem na vysočinu. Ale pravidelně jezdívá tak na týden, když v bývalé práci potřebují ještě výpomoc, když jim někdo onemocní. A prostě v poho.
Když se vžiju do toho chlapa a spousty jim podobných (vlastně i mých rodičú) tak je to tak, že je tu obrovský dům, připravený pro prarodič, rodiče a děti, ale nakonec v něm zůstávají pouze prarodiče, kterým nezůstává energie to všechno obstarat. A chlap to ví a cítí za mámu zodpovědnost. Za mámu, která mu měnila plíny, kojila ho, učila jíst lžičkou, či pomáhala s úkoly a naučila dobrému chování. Je to žena, která ho nikdy nepodvede a pravděpodobně vždy podrží. To o tobě a jakékoliv jiné ženě říct nemůže… mohla bys slíbit, že budeš vždy věrná, neopustíš ho?
Dobře, seš pražanda, není to pro tebe. OK, ale nemůžu tě tady poplácat po rameni, protože jsi vzdala celoživotní běh jednou cestou sotva na prvních překážkách. V tom není žádná síla.
PS: možná až budeš mít děti, za takové klidné místo bys platila zlatem…
Moc děkuji za vyjádření. Ale podotkla bych, že přítomnost rodiče v baráku nebyl hlavním důvodem rozchodu. Souhlasím, že to s sebou přináší i spousty výhod a negeneralizovala bych.
Nepotřebuji poplácávat po rameni. Naše otázka, kterou jsme si kladli, byla: má smysl překonávat překážky tam, když by se radši ubíral trochu jiným směrem? Má smysl zvykat si na něco, co ti asi nikdy plně nebude vlastní? Snažila jsem se výrazně rok. A nepomohlo to.
A samozřejmě, s dětmi a za pár let to budu moct vidět jinak. Ale ke klidu by mi stačila chata, ne nutně celoroční bydlení na venkově. To byl myslím můj hlavní problém.