Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Anonymní píše: Více
Tak mas asi divné okolí.. Me by nenapadlo ti závidět ani to brát jako vychloubání. V naší rodině i v blízkém okolí mají všichni normální, šikovné děti.
@Anonymní píše: Více
Nesoudím, popisuji realitu.
Holku v nejbližší době nečekám. Jestli bude po mně, po manželovi a všech prarodičich tak až na VŠ.
@Anonymní píše: Více
Tak to máš asi divné okolí ![]()
Já tedy nesdílela, protože jsem měla 2 protipóly a neměla jsem potřebu to sdílet a jako vychloubání to nikdo nebral. ![]()
Naopak v jednom konkrétním případě se nám dostalo přímé podpory a pomoci od člověka od kterého bych to vůbec nečekala. Naprosto nezištně a přirozeně v situaci o které bych do detailu nevyprávěla nikdy a nikomu
Jen mu docvaklo co řešíme a mimo okolí udělal co udělal
, jen proto že tomu dítěti (a tedy i nám) chtěl pomoci. ![]()
Příspěvek upraven 17.08.26 v 08:35
@Snopy123 nebo neumím hledat to špatné. Nevím.
Když to vezmu, tak všichni sdílí problémy a já můžu sdílet maximálně nepořádek v pokoji. Druhý protipól mě čeká a tam taky sdílet nebudu, protože si to nezaslouží.
@Anonymní píše: Více
Mám pocit, že ve výsledku všichni mají svých starostí víc než dost… Ještě něco si závidět. On každý něco řeší, jen někdo sdílí a někdo ne. ![]()
Noo ono ve vývojové psychologii se říká, že období puberty jako období rebelie a vzdoru je důležité pro odpoutání se od rodičů.
To spíš uklidnění pro ty, co mají nesnesitelné puberťáky. Je to nejen pro potomka ale pro rodiče ( začnou ho tak štvát, že ho snaze pustí do světa). Nevím co se stane, pokud to neproběhne. Pokud se dítě v pohodě osamostatní pak není problém. Ale může to být také pěkný mamanek… protože vlastně nikdo nemá problém v dalším soužití. Ono se to ale stejně nedá nařídit: teď rebeluj!
@LunaP píše: VíceŘekla bych z pozorování okolí, že když rodiče tu zodpovědnost a volnost nadělují s věkem. Tak mnozí v té pubertě úplně nemají tu potřebu rebelovat. Protože vlastně nemají důvod. Což neznamená, že jsou ti puberťáci vždy zlatí. Ale vlastně se vše obejde bez větších problémů. A právě tím, že ti rodiče se vlastně průběžně připravují na to, že se jejich dítě jednou osamostatní to potom berou celkem v pohodě. A naopak teda největší rebelii jsem vždy viděla tak, kde platilo dokud tě živím, dokud si pod mou střechou a podobně. Nebo kde se rodiče na puberťáka moc upínali. A nedali mu tu volnost, kterou by už pomalu potřeboval. Kdy ten puberťák prostě už nechtěl režim jako měl v deseti letech. A protože neměl ale ani tu zodpovědnost dovolenou, natrénovanou tak to pak bylo divoké. Ale to není žádné dogma. Jen můj takový postřeh.
@LunaP píše: Více
Tak třeba oak má hezké vztahy s rodinou
ne každý musí nutně rebelovat, když nemá proto čemu.
Ono asi (kromě všeho možného jiného) taky záleží, co taky člověk jak hrotí a považuje za problém. Já taky tvrdím, že máme zlaté děti, ale je to také dáno tím, že máloco vidím jako problém. I ten bordel v pokoji je nakonec jeho věc… Jak utrácí svoje peníze - jeho věc. V kolik chodí domů (teď o prázdninách) - jeho věc, hlavně když občas napíše, že je naživu, a že ho nikdy nepřivedla policie. Taky po nich doma nic nechci, takže není z čeho by byly problémy ani v tomhle - taky bych mohla říkat, že řeším lenost, neskromnost, rozmazlenost… Ale já to vlastně neřeším, jsem se svými puberťáky úplně v pohodě, oni jsou taky v pohodě.
Ten 15letý jezdí do skateparků, a jestli si tam někdy zkusil cigáro nebo alkohol, to nevím. Takže zatím nemám co řešit, i když kolega z práce mi říká, že je jasné že jo, že to ve skateparcích jede. Nebo můžou průsery ještě přijít později, samozřejmě.
@Karinkas Souhlas, naši vždy říkali, že úkolem rodiče je dát dětem křídla a dle toho nás vychovávali a já tedy byla asi hodně volno prostorový rodič, pokud fungovali za nějakých pravidel a hranic
![]()
Ale naši to brali taky tak. Měli jsme dost zodpovědnost sami za sebe, ale taky pak dost volnosti… Ale i tak je stále zajímalo co si myslíme, co cítíme a co vlastně chceme (ač tedy s tím kolikrát nemuseli souhlasit ale respektovali to, samozřejmě s nějakými hranicemi). Tak jsme pak vychovávali vlastní děti.
Ono záleží hodně taky na štěstí na partu. Já jsem byla vždycky vzorná a puberty jsem si pořádně nevšimla, měla jsem kolem sebe super partu skautského ražení, takže jsme pořád něco podnikali, máme hromadu super zážitků, dobrodružství, ale nic problémového. Rodiče oba velicí slušňáci, VŠ, brácha se v 11 chytl špatné party, naši mohli dělat, co chtěli, nic nepomohlo. Od ca. 15 chlastal první ligu a doteď nemá život dořešený/na normálních kolejích.
Bratranec a sestřenice (teď 18 a 21) byli v pubertě úplná zlatíčka, pořád milí, správní, doteď pěkné vztahy s rodiči, ve škole super…
@Anonymní píše: Více
Vím, že se na to neptáš, ale stejně to napíšu… Problém není dítě, ale lidi se kterými se stýkáš ano. Rozhodně není v pohodě cítit se mezi přáteli špatně když oni řeší problémy a ty ne. A ještě aby ti to nějak předhazovali. Jsou závistiví a nepřejícní, mě třeba takoví lidé absolutně nedávají v životě smysl, takoví ve výsledku přinesou člověku víc špatného než dobrého. Vlastně na tom ani není nic až tak překvapivého že takoví zapšklí, zakomplexovaní lidé mají děti, které mají náročnější pubertu, děcka to s nimi nejspíš vůbec nemají jednoduché a mentální vzory, které jim předávají nebudou dvakrát efektivní.