Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Smrt mámy a rozvod
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Asta135
25.5.25 12:27
Ahoj, umřela mi máma v lednu. V nemocnici. Na rakovinu a její komplikace, v 62 letech. A přitom do samýho konce věřila a věřili jsme všichni. Bylo to rychlý a nečekaný.
Je to těžký, vím jak moc to bolí, dodnes mám záchvaty pláče a asi dlouho mít budu. Radu co s chlapem nemám, prostě ho ignoruj a truchli. Můj manžel rodiče taky pořád má a tu bolest taky absolutně nepochopil. A nechápe dodnes… Ale chápu to, sama jsem si tu bolest předtím absolutně nedokázala představit.
- Citovat
- Upravit
25.5.25 12:36
@Anonymní píše: Více
Upřímnou soustrast. Tohle je hodně těžká situace, a když jsi na to sama, tak o to to je horší. Jestli ti pomáhá mluvit, tak mluv, nedrž to v sobě 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.25 12:36
@Anonymní píše: Více
upřímnou soustrast, ta bolest a pocit samoty bude dlouho a bude to těžké,
ale máš dítě a pro něj musíš žít dál
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.5.25 12:37
@Asta135 píše: Více
To je mi líto. To si asi musí člověk odzit. Jinak nikdy nevíš. Máma sice nemocná byla, ne zrovna rakovina, i když tu taky kdysi porazila. A právě byla na tom o něco líp, pak ji odvezla rychlá, že nastal obrat. A druhý den šokující zpráva, konec. Ten den jsem fungovala jako nějaký divák, asi obranný mechanismus, aby se člověk úplně nezničil. Ještě jsem tátu utěšovala, malém to s nim seklo, 53 let společnýho života. Už nemá nikoho, jen me a vnouče. Škoda jeho sestry, ta ho dokázala podrzet a správně nasměrovat. Chlapa asi budu ignorovat, řeknu mu, že truchlim, je to proces, nejde si říct kde dneška, od zítra budu fungovat v pohodě. Dám si čas, je to přece máma. Ne paní odnaproti.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.25 12:58
Můj otec se zabil. Tam to bylo hodně složité. Následující dny jsem si držela takovou tu denní rutinu. Chodit do práce, obstarat dítě, uvařit, vyvenčit psa, hlavně se nezastavit. Prostě fungovat, pokud jsem měla povinnosti, tak to šlo. Noci pak byli náročné… Brzi to budou dva měsíce a už je to lepší. Opravdu to chce čas a to dítě ti hodně pomůže, už třeba v tom, že máš koho obejmout… Pokud ti pomáhá se vypovídat, musíš si na to najít třeba kamarádku, nebo psychologa. Nepomohlo by to třeba i tátovi? Buď mluvit vy dva spolu, nebo společně vyhledat pomoc. Můj chlap o tom taky nechce mluvit, má oba rodiče, nechápe co prožívám. A celkově nikdy nebyl na nějaké rozebírání pocitů ohledně čehokoliv a v takovýhle situaci je velmi neohrabaný.
Drž se, s každým dnem to bude o trochu lepší
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.25 13:05
@Anonymní píše: Více
Táta mluví velmi nesouvisle a na nějaké rozebírání pocitu to on není. Dusi to v sobě. Klidně vyhledám i pomoc kněze, věřící jsem. Naštěstí spolupracují se mnou pohřební průvodci a poskytnou i psychopodporu, když bude třeba. U doktora mi bez debaty napsali Neurol jako sos. Když bude třeba, podporu vyhledám. Opravdu teď potřebuju někoho, kdo mi umožní vyzvanit díru do hlavy. A taky výčitky, ty výčitky.
- Citovat
- Upravit
25.5.25 13:12
Jsou lidi, kteří neumí reagovat. U tebe je o to horší, že je to manžel. Já jsem na takovou "empatickou paní " narazila v práci a taky mě to sebralo. Ona má ten dar, místo, aby člověka podpořila, že bude líp, tak vymyslí variantu, kdy může být ještě hůř. Naposledy jsem to od ní slyšela ohledně zdravotního stavu dcery - nález na mozku a prý může být i hůř, kdyby to šlo, už krouží ve vesmíru. Manžela zkus ignorovat, toto je těžké. Já sice oba rodiče mám, ale taťka je hodně nemocný a už to vlastně není on několik let. Loni umřel tchán a pro mě pro mě to bylo podobně těžké jako pro manžela, protože to byl strašně fajn člověk a bral mě jako dceru. Zkus se vypovídat kamarádce, psycholožce, někomu komu můžeš věřit, pokud ti to pomáhá, tak to využij. Drž se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.5.25 13:19
Chlapi všeobecně neumí psychicky moc pomoc. Manželovi rodiče nežijí, takže když mi umřel táta, tak aspoň chápal, co se děje… Tenkrát bylo dobrý ho úkolovat, typu odvezes mě k mamce, přivezeš tohle, zavoláš tam, objednáš kytku atd. Člověk měl aspoň pocit, že mi pomáhá…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.25 13:25
@Aspera píše: Více
Kolegyně v práci mi řekla, že je rada, že smrt obou rodičů má už za sebou. Co dodat. Další kolegyně začala, že by chtěla, aby ji rodiče přežili. To jsem jí řekla at úplně neblbne, smrt dítěte je asi největší bolest. Děti by měli pohřbít rodiče, ne rodiče děti, ale stává se i to. Ale opravdu naprosto cizí lidé se ke mně chovají líp a projevují více empatie a sounáležitosti než manžel. Já vím, že on to moc pochopit nemůže, neumí to, ale obejmout, pohladit, to by pomohlo. V noci mě objímal můj syn a já měla pocit, že je tam máma. Pomáhalo mi to hodně. Ale když manželovi umřel strejda, který už byl na tom dlouho špatně, tak jsem stála při něm, pořád ho objímala, pomáhala s přípravou pohřbu, v krematoriu ho držela za ruku, byla k nemu moc měkká, nic po něm nechtěla, dokud on sám nechtěl. Ale sakra, tohle je máma a zas rvu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.25 13:35
Je mi líto tvojí ztráty, vím, jak to bolí a pláč je normální, mně i po roce nějaká slza ukápne, když si vzpomenu. A je super, že se nebojíš pomoci a myslím, že zvládáš v rámci možností skvěle, Ale pokud jsi řešila odchod o partnera, tak to určitě nebylo kvůli tomu, že byl úžasný a podporující, tak nějak nerozumím, co od něj teď vlastně očekáváš?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.25 13:54
@Karamba2020 píše: Více
Táta je v zařízení a domu vůbec nechce. Vše tam na něj padá.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.25 14:25
Napíši to jako anonym. Jelikož je to dost soukromé.
Manželovi umřel otec v nemocnici. Bylo to nečekane. Bylo mu přes 75 let (nebudu psát přesný věk). Rakovina to nebyla.
Byla to nemoc, kde jsme mysleli, že se domů vrátí. Stejně podobné jako u vás.
No a nabízela jsem manželovi zda chce o tom mluvit atd. Říkala jsem mu, ať si dělá co chce. Ať dělá co uzna za vhodné. Klidně ať jede na dovolenou. Že se o děti postarám. To je jedno. To je vedlejší. Příště dostal možnost komunikace a volnosti. Víc jsem nedokázala dělat. Řekla jsem mu ať je klidně celý dny s tátou v nemocnici.
Jezdil za tátou každý den.
Jeho bolest jsem nedokázala a nedokážu pochopit. Já tchána měla ráda, ale poslední roky jsem s ním měla spory.
Nicméně on truchlil, tchýně truchlila.
A po pár dnech jeho truchlení přešlo jeho truchlení na vylévání zlosti na mou osobu. Trochu i na děti. Ale hlavně na mou osobu. Řekl mi tolik hnusnych vět, že ani smrt jeho táty ho neomlouvá.
Já byla ta špatná, udělala jsem to a to a neudělala jsem to a to.
Doma jsem se pak už bála cokoliv udělat a cokoliv říct. Že stresu mi začaly padat vlasy a já nevím co ještě.
Tím ti chci říct, že možná tvůj muž neví jak s tebou mluvit. Jak tě podpořit. Že třeba tvůj muž se snaží, ale ty to teď vidíš úplně jinak.
Píši ti druhy pohled. Jak to taky muze být. Určitě bych se nerozvadela. Dej všemu čas.
Zkus si s manželem sednout a popros ho, zda tě může obejmout, pohladit a jen poslouchat.
Ono je to i těžké pro tveho manžela. U když o nikoho nepřišel.
Přeji ti, ať ti je brzy lépe. Ta bolest nikdy nepreboli, jen se bude postupně otupovat.
Vyhledej pomoc klidně psychologa a do začátku klidně můžeš použít leky. Ale tak či tak to budes muset prožít, prostě projít fazema smutku.
Přeji hodně sil.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Prosím Vás, před 3 dny odešla máma a já zrovna řešila, že odejdu od manžela. Jak to ustát a nezblaznit se?
Do toho musím řešit psychicky labilního tátu, který celé dny brečí a visi na mne. Mám 6 leté dítě. Pan manžel mi pomáhal jen první den, jinak se pořád hádáme, on se lituje, je mu všechno jedno. Cizí lidi se ke mně chovají 200% líp než manžel, který hlavně hlásá, že já jsem jeho nejbližší. Jemu máma neumřela. Ne že bych ji to přála, to vůbec ne, at žije dlouho a v klidu, ale ani jednou se nezeptal jak se mám, jestli něco nepotřebuju, jestli nechci s ním o máme mluvit. S ní mluvit nemůžu, ale můžu mluvit o ní, to snad opravdu mužů a vzpomínat na ni. Jsou to jen 3 dny. Mám takové stavy, že třeba hodinu brečím, pak půl den v pohodě, pak zase brečím, ale když mluvím, to mě hodně uklidňuje. Tehdy dokážu racionálně a pragmaticky jednat. Zítra ponesu šaty do pohřební služby, zítra bude převezena z patologie, protože umřela v nemocnici. Já to asi nedám, já půjdu za ní, ale nemůžu. Mam dítě, musím tady být pro něj.