Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vyhoření na RD?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
1.9.26 10:08
Úplně tě chápu. Já se u prvního dítěte vracela na poloviční úvazek v roce. U druhého v jeho devíti měsících. Starší byla v jesličkách, mladší měl nejdříve chůvu, potom jesle. Zkus se domluvit na úvazek na třeba dva dny v týdnu a dítě dát na tu chvilku do dětské skupiny. Fakt ti to psychicky hodně pomůže.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.26 10:29
Co nějaký částečný úvazek např. jen dva dny v týdnu a dite v te době do skupinky nebo jeslí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.26 10:32
Ano, jesličky, DS, a, svete div se, i chlap muze jit na rodicak treba na mesic. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.26 11:56
@Anonymní píše: Více
Ahoj,
já třeba celou rodičovskou studovala - jak vysokou, tak i kurzy apod. Jednak jsem zaměstnala hlavu, jednak jsem držela krok a jednak jsem měla alespoň pocit, že i já rostu a nejen zakrňuju 
Nicméně i brigáda je fajn, navíc doneseš i nějakou kačku 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.9.26 13:06
Děkuju vsem 
Ano, tatínka na RD jsme taky zvažovali, vlastně ani nevím, proč ta varianta úplně vyšuměla 
- Citovat
- Upravit
1.9.26 13:58
Můj osobní názor je, že pokud to vnímáš takto silně (to, že ti chybí ten „dospělácký život“), tak den, dva v týdnu v nějaké dětské skupince dítěti ublíží méně, než mít doma každý den maminku, která to nedává. Čímž nemyslím, že byl byla neschopná, to ne, ale jako tu situaci, že musíš být každý den „zavřená doma“, že ti to nevyhovuje a tak.
Doufám, že jsem to nenapsala nějak urážlivě, vůbec to tak nemyslím, jen se snažím vyjádřit myšlenku… že spokojená maminka, ale o trochu méně času s ní mi přijde lepší, než mít pořád maminku, ale která není úplně v pohodě… Snad to je srozumitelné 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.9.26 14:16
@Lenkochod píše: Více
Není to urážlivé a chápu myšlenku. Běželo mi to stejné hlavou pokaždé, když jsem kvůli tomu před dcerou brečela.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.9.26 14:31
No asi napíšu něco co tě nepotěší, ale jsem dítě matky, co pracovala od mých 12 měsíců (lékařka) a troufám si tvrdit, že vztah to poznamenalo silně. Pamatuji (matka tvrdí že si to pamatovat nemohu) jak mě hlidali starší sousedé cca okolo 2 roku a já hrozně brečela, že jde zase pryč. Pak si pamatuju i jesle jak mě učitelka nutila na nočník a úzkost a vyhlížení kdy už přijde máma..jako máma byla jinak dobrá, rozhodně ne skvělá ani nejlepší, ale celkem dobrá. Ale vztah tak nějak k ní mám postavenej plošše, bez nějaký hlubší důvěry a myslím si, že je to tím.
Jako taky matka si troufám tvrdit, že je to prostě náhlou změnou. Uvědom si, že práce ti neuteče, ale roky s dítětem nikdy nenahradíš. Až budeš stará, kde budou všichni ti lidé z práce? A kde bude tvoje dítě? Myslíš, že si že za 40 let si na tebe šéf vůbec vzpomene, narozdíl od tvého dítěte?
Já se taky do práce těšila a paradoxně když jsem v ní byla, bylo mi po období doma s dítětem hrozně smutno. Opět jen povrchní drby, nevěry, teambuildingy…
Takže tak.
Kamarádka šla do práce po roce a půl, dneska dítě 13 let a vyčítá si to zpětně.
Já šla až ve 4 letech, nemám si co vyčítat, jasně práce a kolektiv taky chyběl ale když pak byl, říkala jsem si jak mi v leččems ten čas s dítětem chybí…
Když už vzala bych si pár hodin týdně, ať si to zkusíš.
- Citovat
- Upravit
1.9.26 14:34
Nevyčítej si to, někdo je doma šťastný - typ domácí kvočny, nepotřebuje tolik dospělých kolem sebe, někdo ne… dítko ocení nejvíc šťastnou mámu, takže klidně malý úvazek už nyní… máme ve světovém srovnání velmi dlouhý rodičák, je normální začít se začleňovat už klidně od roku, dvou dítěte.. záleží prostě na situaci, okolnostech, na potřebách batolete i rodičů…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.26 14:43
@Anonymní píše: Více
Vidis, ja sla na par dni v pul roce a fakt mi nic neuteklo. Celej den, kazdej den doma bylo peklo. Pocitala jsem sekundy než dojde chlap 
takhle si dite uziju, ne jen preziju 
Příspěvek upraven 01.09.26 v 15:40
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.9.26 15:14
@Anonymní píše: Více
Děkuji za komentář z téhle perspektivy, rozhodně chci v jakémkoliv případě brát ohled na spokojenost dcery. Ten špatný vztah v budoucnu je moje noční můra.
S šokem z náhlé změny částečně souhlasím, jenže já jsem doma už 15 měsíců (když to budu počítat už od nástupu na MD) a prostě jsem si nezvykla. Ubíjí mě to. Proto ten rozkol, ja vim, že lidi z práce nejsou důležití a dcera ano, ale nemuzu ignorovat fakt, že být “jen” máma na rodičáku mě vnitřně ničí…
- Citovat
- Upravit
1.9.26 15:31
Sla jsem do prace na 3 dny v tydnu ve 22m nejmladsi dcery. Na jeslicky vzpomina jako na nejhezci zarizeni, meli jsme stesti. Nejakou dobu jsem zila ve dvou cizich zemich, v te prvni byl zvyk jit pracovat ve 4m ditete, v te druhe jsem zila uz s detmi, a tam mi zase vsichni rikali, ze detem skodim, kdyz jsou jeste ve 2r se mnou doma . Ridila bych se vlastnimi pocity. Mou starsi dceru bych ja v tomto veku do jesli dat nemohla, byla trochu atypicka, nesnesla hluk, deti na hristi, mela zachvaty sebeublizovani, nic nejedla… mladsi byla velmi komunikativni spolecensky typ, zdatny jedlik a slunicko, a te to naopak prospivalo. Syn byl tak neco mezi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.26 17:08
@Anonymní píše: Více
Hele, dceři je 20 let, synovi 16. S oběma mám vztah úplně super. Vem si, že spokojená máma=spokojené dítě. Vždyť fakt nemusíš jít hned na plný úvazek… A když bude problém, tak se na rodičovskou dovolenou můžeš kdykoliv zase vrátit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Mám roční dceru, která je asi to nejméně náročné dítě na planetě. A přesto je pro mě pobyt doma od začátku boj. Milovala jsem svoji práci a to, že jsem celý den mezi lidmi. Věděla jsem, že přechod na mateřskou bude náročný, ale dítě jsem si moc přála a říkala jsem si, že to nějak zvládnu. Nezvládám. Po prvních šesti měsících jsem myslela, že se to zlepšilo, ale teď se to vrací v plné palbě. Chybí mi práce a cítím silnou sociální izolaci. Chybí mi kolektiv dospělých lidí. Samozřejmě se snažím vídat s lidmi, ale už mi dochází energie něco plánovat. S jinými maminkami je vo*er něco dohodnout skrz rozdílné režimy dětí a když už se něco dohodne, je to záležitost na max. 2 hodiny, takže stejně většinu času trávím sama s dcerou. Nějaký čas sama pro sebe mám, manžel se zapojuje hodně.
Původní plán byl, že dcera půjde do DS před druhými narozeninami a já zpět do práce. A říkám si, že se to blíží, že co vlastně řeším. A pak mě popadne pocit, že to nezvládnu už ani den. Už mě napadlo, že napíšu do práce, zda by mi neumožnili dřívější nástup a nějaký částečný úvazek, ale mám strach, že je dcera na DS zatím malá a že tím poškodím náš vztah. Takže se motám v kruhu: nesnáším být doma - půjdu do práce - ale co dcera - je chudinka malá, potřebuje mě, nemůžu jí to udělat - zvládnu to pro ni, miluju ji… No a zase od začátku
Brigádu na víkendy/večery nechci, to bych se obírala i o čas s manželem. Nějaké rady, tipy, postřehy? Prosím, nepište mi, že jste si to užívaly a do práce se vám nechtělo. Samotnou mě vůči dceři mrzí, že já tohle nedokážu. Děkuju.