Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vztah s dcerou
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
6.6.22 21:05
Ahoj. Cítím to stejně, také starší dcera a mladší syn. Nevím, zda se tím trápit anebo to tak je, že holčičky jsou zatížené na tatínky…
- Citovat
- Upravit
Prostě Vodnář
6.6.22 21:08
Jsou to malé děti, ono se to bude časem proměňovat. Také někdo má fixace na toho, s kým je pořád a někdo na toho, kdo mu je vzácný. A když táta není věčně doma, tak je vzácný.
- Citovat
- Upravit
6.6.22 21:11
Proč potřebuješ, aby na tobe byla dcera závislá, projevovala ti lásku (způsobem, který chceš ty)?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Anonymní
6.6.22 21:18
@Prostě Vodnář Ano, to chápu, tatínek je jí vzácný, ale já prostě nějak necítím tu vazbu mezi mnou a jí. Když jí chci třeba pohladit po vláskách, tak většinou nechce, nepřivítá se se mnou, atd. Tyhle věci mě trápí. Jsem ráda, že s tatínkem mají krásný vztah a jsem ráda, že jí třeba uspává on (alespon mám čas večer uklidit), ale přijde mi divné, že když jí chceme například jít uspávat oba, tak mě pošle pryč, prostě nechce abych tam byla. Takovéhle věci mi dělají starosti.
- Citovat
- Upravit
6.6.22 21:18
@Anonymní píše:
@Svistice Nepotřebuju, aby na mě byla závislá. Jaks na to přišla?
Protože ti přijde normalni chovani syna a samostatná dcera Ti svým chováním a „preferencí“ otce nevyhovuje.
Proč se neradujes z toho, že máš samostatnou šikovnou holcicku a místo toho se cítíš zraněná, jsi litostiva?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.6.22 21:20
@Koblizkova1980 No, abych pravdu řekla, tak jí dost zazlívám, ale ted už se spolu bavíme normálně a dost jsem na ní vázaná. Byla jsem její poslední dítě, a řekla bych, že na mě rodiče dost kašlali, neměli na mě čas. Ted už to chápu, tatka měl dvě práce a mamka toho měla nad hlavu taky, nicméně dětství nic moc no. Jak by to s tím mohlo souviset?
- Citovat
- Upravit
6.6.22 21:21
@Anonymní píše:
Ahoj maminky, trápí mě jedna věc a chci zjistit, jestli někdo nemá to samé. Mám dve děti, dva roky od sebe. První se mi narodila holčička, druhý chlapeček. Holčičce jsou tři a klučíkovi ted byl rok. Trápí mě vztah s dcerou. Celý dny jsem s dětmi sama, muž jezdí domu večer a o víkendech většinou melouchaří. Malá tátu naprosto zbožnuje a on jí taky. Ale mě zase až tak ráda nemá, alespon mi to tak přijde. Když jí chci obejmout, dost často mě odstrkuje, pusinku mi dá opravdu zřídka kdy, nechce se ani moc přitulit, uspávat chce od tatínka, mě na uspávání snese málokdy, ve většině případů mě prostě posílá pryč. Už v těhotenství jsem cítila, jako by mezi námi dvěma chybělo nějaké pouto, nedovedu to nějak vysvětlit, ale jako by prostě mezi námi něco chybělo. Nikdy mi nepřišlo, že bych jí nějak chyběla, nikdy neplakala, když jsem někam odcházela nebo když jí přijela pohlídat třeba teta a já odcházela. Nikdy se se mnou extra nevítala. A vlastně nevítá se se mnou ani ted. Když pro ní jdu třeba do školky, tak běží smeřem ke mně, ale pusu mi nedá, obejmout nechce, přitulit se nechce… Docela mě to zraňuje a já pořád přemýšlím, co dělám špatně. Přijde mi jak kdyby ke mně snad ani nic necítila. Její bráška je naprostý opak, jakmile se vzdálim, tak pláče, chce být u mně, už od malička jsem z něho cítila, že mezi námi pouto je, ale s dcerkou je to prostě jiné. Je mi z toho smutno. A co se narodil malej, tak je to samozřejmě ještě horší, prvního půl roku jsem se věnovala hlavně jemu, kojení, koliky, chování, bylo to dost náročné ale i tak jsem samozřejmě věnovala čas i jí, ale často mě odmítala, radši si třeba hrála sama anebo když jsem si chtěla hrát s ní i bráchou najednou, tak odešla a nechtěla si hrát vubec… Ted už je to teda lepší, to hraní myslim, ale prostě pořád mi tam něco chybí mezi námi. A upřímně nevim, nevim co dělám blbě a jak tohle změnit. Nemáte s tímhle někdo zkušenosti? díky moc
Tatínka nevidí celý den. Je jí vzácnější. Však ona se ti zase přiblíží později. Pokud ji nějakými přehnanými představami, jak se má chovat, neodradíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.6.22 21:21
@Svistice Protože mi přijde divný, že třeba nechce ani pohladit po vláskách, že mě často odmítá. Jdu pro ní do školky, vidím děti, jak se řítí k maminkám, skočí jim kolem krku, a u nás se nic takového neděje. Takže jo, jsem lítostivá, protože mi to je líto. To snad musí výt líto každé matce, ne?
- Citovat
- Upravit
ludmilaadamkova
6.6.22 21:25
Mám dceru. Tatínka má ráda ale je fixována na mě a to velmi. Nemyslím si že je to tak že všechny holčičky jsou fixované na otce. Já sama jsem byla také fixována na mamku stejně jako sestra.
- Citovat
- Upravit
6.6.22 21:26
To je jednoduché - táta je vzácný, ty jsi „samozřejmost“. Je to věkem, kolem 5. roku zase budeš oblíbená ty a táta bude odstrkovaný. Teda často to tak bývá, nemusí to být samozřejmostí. Ale určitě to není tak, že by tě neměla ráda nebo jste spolu neměly vztah, ten se tvoří celý život, ne jen v batolecím období - neber to tak vztahovačně. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.6.22 21:39
@Anonymní píše:
@Prostě Vodnář Ano, to chápu, tatínek je jí vzácný, ale já prostě nějak necítím tu vazbu mezi mnou a jí. Když jí chci třeba pohladit po vláskách, tak většinou nechce, nepřivítá se se mnou, atd. Tyhle věci mě trápí. Jsem ráda, že s tatínkem mají krásný vztah a jsem ráda, že jí třeba uspává on (alespon mám čas večer uklidit), ale přijde mi divné, že když jí chceme například jít uspávat oba, tak mě pošle pryč, prostě nechce abych tam byla. Takovéhle věci mi dělají starosti.
Napadá mě (a už jsem to slyšela od x maminek), že mámu má pořád, ale tatínka jen občas a je jí vzácný. To pak, když táta přijde domů, mámu odstrčí. Osobně si myslím, že je třeba zachovat klid a nereagovat negativně, jinak z toho vznikne negativní vztah. Urovná se to časem. Za druhé mě napadá, že ses musela věnovat hodně jejímu bráškovi a ona se cítila odstrčená. Narovnání vztahu je pak dlouhodobější záležitostí. Možná tě zkouší svým odmítáním, že jí znovu odmítneš. Nesmíš jí dát pocit, že jí odmítáš. Věřím, že pak se to zlomí.
Příspěvek upraven 06.06.22 v 21:45
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.6.22 21:40
@Anonymní píše:
@Svistice Protože mi přijde divný, že třeba nechce ani pohladit po vláskách, že mě často odmítá. Jdu pro ní do školky, vidím děti, jak se řítí k maminkám, skočí jim kolem krku, a u nás se nic takového neděje. Takže jo, jsem lítostivá, protože mi to je líto. To snad musí výt líto každé matce, ne?
Mám velmi nekontaktní jedno dítě a respektuji to. Nikdy jsem se kvůli tomu nelitovala, ač sama jsem velmi kontaktní.
Děti tu nejsou, aby plnily nase očekávání nebo abychom si na nich hojili své vlastní vztahové či dětské bolístky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj maminky, trápí mě jedna věc a chci zjistit, jestli někdo nemá to samé. Mám dve děti, dva roky od sebe. První se mi narodila holčička, druhý chlapeček. Holčičce jsou tři a klučíkovi ted byl rok. Trápí mě vztah s dcerou. Celý dny jsem s dětmi sama, muž jezdí domu večer a o víkendech většinou melouchaří. Malá tátu naprosto zbožnuje a on jí taky. Ale mě zase až tak ráda nemá, alespon mi to tak přijde. Když jí chci obejmout, dost často mě odstrkuje, pusinku mi dá opravdu zřídka kdy, nechce se ani moc přitulit, uspávat chce od tatínka, mě na uspávání snese málokdy, ve většině případů mě prostě posílá pryč. Už v těhotenství jsem cítila, jako by mezi námi dvěma chybělo nějaké pouto, nedovedu to nějak vysvětlit, ale jako by prostě mezi námi něco chybělo. Nikdy mi nepřišlo, že bych jí nějak chyběla, nikdy neplakala, když jsem někam odcházela nebo když jí přijela pohlídat třeba teta a já odcházela. Nikdy se se mnou extra nevítala. A vlastně nevítá se se mnou ani ted. Když pro ní jdu třeba do školky, tak běží smeřem ke mně, ale pusu mi nedá, obejmout nechce, přitulit se nechce… Docela mě to zraňuje a já pořád přemýšlím, co dělám špatně. Přijde mi jak kdyby ke mně snad ani nic necítila. Její bráška je naprostý opak, jakmile se vzdálim, tak pláče, chce být u mně, už od malička jsem z něho cítila, že mezi námi pouto je, ale s dcerkou je to prostě jiné. Je mi z toho smutno. A co se narodil malej, tak je to samozřejmě ještě horší, prvního půl roku jsem se věnovala hlavně jemu, kojení, koliky, chování, bylo to dost náročné ale i tak jsem samozřejmě věnovala čas i jí, ale často mě odmítala, radši si třeba hrála sama anebo když jsem si chtěla hrát s ní i bráchou najednou, tak odešla a nechtěla si hrát vubec… Ted už je to teda lepší, to hraní myslim, ale prostě pořád mi tam něco chybí mezi námi. A upřímně nevim, nevim co dělám blbě a jak tohle změnit. Nemáte s tímhle někdo zkušenosti? díky moc