Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Ahoj,
mám takový problém, předem říkám, že nepotřebuji radu. Moc dobře vím co dělat. Ale spíš by mě zajímalo zda, to někdo z vás také zažil a jak se s tím vypořádal…
Jsem zakoukaná do zadaného muže. Ani by mě nenapadlo si s ním cokoli začínat, kdyby mi sám nenadbíhal a to docela urputně. Po několika měsících odmítání, jsem to ale už nevydržela a prostě jsme skončili v posteli, samozřejmě ne zrovna střízliví. S tím že jsme se shodli, že už se to nebude opakovat. Bohužel jsme tomu ještě několikrát propadli, než jsem řekla definitivní ne.
Ještě se několikrát snažil abychom zase skončili spolu, ale po několika odmítnutích to vzdal.
Tím by člověk řekl že je vše vyřešeno, ale bohužel tady teprve začíná můj problém.
Přesto že jsem to ukončila já, bylo to moje rozhodnutí, bylo to rozhodnutí na základě rozumu.
Jak už to ale bývá, moje city říkají úplně něco jiného. A nejhorší je že jím začínám být posedlá..
Párkrát jsem ho od té doby kontaktovala a komunikace byla jen o obecných věcech, ale nedokážu na něj přestat myslet. Nijak ho neuháním, o mých citech nic neví, teda je mu asi jasné že mi není ukradený, když ho kontaktuji, ale nic víc.
Problém je rovněž to, že bydlíme kousek od sebe a čas od času se prostě potkáme, ať se snažím mu vyhýbat sebevíc…
Prostě na něj myslím každý den, každou minutu dne.
Nechci s ním už nic mít, vím že by to nepřineslo nic dobrého, ale citům neporučím…
Ani nevím zda to jsou vůbec city, prostě ke k němu něco šílené moc táhne. A bylo pro mě hrozně těžký to skončit…
Ale zažili jste taky něco podobného? Po jaké době to „pobláznění“ přešlo?
Připadám si jak závislá a nemůžu se na nic soustředit, pokaždé mé myšlenky skončí u něj…
Také jsem se začala vídat s někým jiným, rozumíme si, všechno je fajn, klape to… Ale není to „to“…
Znám to, zažila jsem to jako 20-tileta, taky já jsem to utnula. Za půl roku jsem nechápala jak jsem mohla se do něho zamilovat a vydržela jsem i když jsme měli společně zname, vidali se a on to zkoušel pořád na mne. Teď jsme kámoši. Ale prý byl z toho hotový, a těžce to nesl. Ale myslím že to bylo hodně o jeho egu. Jeho dcera se jmenuje po mně i když se narodila až po 10 letech od našeho „vztahu“
Tak pokud o nic vic s tebou nestoji, nez o sex, tak by jste to takhle stejne jen pytlikovali do nekonecna a nikam by to nevedlo…jen by te blokoval a ztracela by jsi cas. Ten tvuj soucasny, bude jen prevoznik, asi jsi potrebovala zaplatu, ale to prave teprve prijde…az dostanes z hlavy toho dotycneho. Na to plati jedine cas…u exmilence mi to trvalo rok a pul, taky to byla posedlost, chemie…ale preslo to a ted nechapu, co jsem na nem mela ![]()
@Anonymní píše:
Ahoj,
mám takový problém, předem říkám, že nepotřebuji radu. Moc dobře vím co dělat. Ale spíš by mě zajímalo zda, to někdo z vás také zažil a jak se s tím vypořádal…
Jsem zakoukaná do zadaného muže. Ani by mě nenapadlo si s ním cokoli začínat, kdyby mi sám nenadbíhal a to docela urputně. Po několika měsících odmítání, jsem to ale už nevydržela a prostě jsme skončili v posteli, samozřejmě ne zrovna střízliví. S tím že jsme se shodli, že už se to nebude opakovat. Bohužel jsme tomu ještě několikrát propadli, než jsem řekla definitivní ne.
Ještě se několikrát snažil abychom zase skončili spolu, ale po několika odmítnutích to vzdal.
Tím by člověk řekl že je vše vyřešeno, ale bohužel tady teprve začíná můj problém.
Přesto že jsem to ukončila já, bylo to moje rozhodnutí, bylo to rozhodnutí na základě rozumu.
Jak už to ale bývá, moje city říkají úplně něco jiného. A nejhorší je že jím začínám být posedlá..
Párkrát jsem ho od té doby kontaktovala a komunikace byla jen o obecných věcech, ale nedokážu na něj přestat myslet. Nijak ho neuháním, o mých citech nic neví, teda je mu asi jasné že mi není ukradený, když ho kontaktuji, ale nic víc.
Problém je rovněž to, že bydlíme kousek od sebe a čas od času se prostě potkáme, ať se snažím mu vyhýbat sebevíc…
Prostě na něj myslím každý den, každou minutu dne.
Nechci s ním už nic mít, vím že by to nepřineslo nic dobrého, ale citům neporučím…
Ani nevím zda to jsou vůbec city, prostě ke k němu něco šílené moc táhne. A bylo pro mě hrozně těžký to skončit…
Ale zažili jste taky něco podobného? Po jaké době to „pobláznění“ přešlo?
Připadám si jak závislá a nemůžu se na nic soustředit, pokaždé mé myšlenky skončí u něj…
Také jsem se začala vídat s někým jiným, rozumíme si, všechno je fajn, klape to… Ale není to „to“…
@Sonarka Řekla bych že jsi už nahrána holka, z toho nebude nic jiného než jen láska k němu…
Přitahuje tě na něm to, že ho nemůžeš mít.
Zahýbá svojí ženě s tebou.
Tobě by zahýbal taky s nějakou jinou.
Teď tě trápí, že nejsi s ním, pak by trápilo, že nejsi jediná.
Ahoj,
mám takový problém, předem říkám, že nepotřebuji radu. Moc dobře vím co dělat. Ale spíš by mě zajímalo zda, to někdo z vás také zažil a jak se s tím vypořádal…
Jsem zakoukaná do zadaného muže. Ani by mě nenapadlo si s ním cokoli začínat, kdyby mi sám nenadbíhal a to docela urputně. Po několika měsících odmítání, jsem to ale už nevydržela a prostě jsme skončili v posteli, samozřejmě ne zrovna střízliví. S tím že jsme se shodli, že už se to nebude opakovat. Bohužel jsme tomu ještě několikrát propadli, než jsem řekla definitivní ne.
Ještě se několikrát snažil abychom zase skončili spolu, ale po několika odmítnutích to vzdal.
Tím by člověk řekl že je vše vyřešeno, ale bohužel tady teprve začíná můj problém.
Přesto že jsem to ukončila já, bylo to moje rozhodnutí, bylo to rozhodnutí na základě rozumu.
Jak už to ale bývá, moje city říkají úplně něco jiného. A nejhorší je že jím začínám být posedlá..
Párkrát jsem ho od té doby kontaktovala a komunikace byla jen o obecných věcech, ale nedokážu na něj přestat myslet. Nijak ho neuháním, o mých citech nic neví, teda je mu asi jasné že mi není ukradený, když ho kontaktuji, ale nic víc.
Problém je rovněž to, že bydlíme kousek od sebe a čas od času se prostě potkáme, ať se snažím mu vyhýbat sebevíc…
Prostě na něj myslím každý den, každou minutu dne.
Nechci s ním už nic mít, vím že by to nepřineslo nic dobrého, ale citům neporučím…
Ani nevím zda to jsou vůbec city, prostě ke k němu něco šílené moc táhne. A bylo pro mě hrozně těžký to skončit…
Ale zažili jste taky něco podobného? Po jaké době to „pobláznění“ přešlo?
Připadám si jak závislá a nemůžu se na nic soustředit, pokaždé mé myšlenky skončí u něj…
Také jsem se začala vídat s někým jiným, rozumíme si, všechno je fajn, klape to… Ale není to „to“…