Zajídání smutku

Anonymní
1.10.20 22:35

Zajídání smutku

Dobrý večer, omlouvám se za anonym, ale snad pochopíte. Je mi něco přes 30 let. Jsem maminka dvou holčiček 3 a 12 let. Miluji je nejvíc na světě. Bohužel jsem samoživitelka, která našla svou novou lásku v jídle. Mám dobrou práci, krásné bydlení, úžasné děti a i přes to díru v srdci. Otec se vůbec nezajímá. Nemiluju ho, nezáleží mi na něm jen je mi líto dětí, bojím se, že v budoucnu zůstanu sama, že se něco stane a nedokážu se o ně postarat. Za poslední 2 roky jsem přibrala cca 30 kg. Paní doktorka mi předepsala antidepresiva - prý bude lépe, začnete i hubnout říkala.. Bohužel se tak neděje. Jediné utěšení nacházím ve večerním přejídání :( Je tu někdo s podobným problémem? Prosím nebuďte zlí. Potřebuji povzbudit a nakopnout. Podotýkám, že přítele nemám, čas na sebe také ne.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Ou
14435
1.10.20 22:46

No vstup do psychterapie a nauč se svoje emce ventilvat jinak a fungovat tak, aby si měla kontrolu nad svým živtem a nezasekala se v tom, v čem jsi teď.

A čas máš na to, na co si ho uděláš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.10.20 22:49

@Ou čas na sebe bez hlídání opravdu nemám. Venku sama bez dětí jsem nebyla několik let. Práci nepočítám.

  • Citovat
  • Nahlásit
27712
1.10.20 22:55
@Anonymní píše:
@Ou čas na sebe bez hlídání opravdu nemám. Venku sama bez dětí jsem nebyla několik let. Práci nepočítám.

Cvičit se dá i doma. Je fůra videí na internetu. A čas si najdeš v době, kdy bys zrovna dostala na něco chuť. Jez vyváženě přes den a nenakupuj sladkosti a moc jídla domů. Do obchodu choď pěšky. A dvanáctileté může někdy sestru pohlídat. Neříkám z ní dělat chůvu na plný úvazek. Ale aspoň by sis zašla odpolene k holiči.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
14435
1.10.20 23:13
@Anonymní píše:
@Ou čas na sebe bez hlídání opravdu nemám. Venku sama bez dětí jsem nebyla několik let. Práci nepočítám.

No tak to nejde.

Dokud nezačneš dělat změny nic se nezmění.

zádrhel je v tvé hlavě, v tom že se nemáš ráda, v tm že nevíš jak řešit negativní emce, v tm že se bojíš něc dělat.

To řeší psychterapie. Pak se začnou objevvat i další cesty, jak dělat věci tak, aby sis neubližvala.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4325
1.10.20 23:38

Na TLC běží každý den dokument o lidech, kteří se přejídaji a našli lásku v jídle. No a dotáhli to klidně na 300 kg… :nevim: Pomalu ale jistě jim váha rostla. A ten lékař je vyslechl, aby zjistil kde nastal problém. A často je poslal k psychologovi. Zajisté také jim dal dietní plán a poté šli na podvazami žaludku.
Ale u tebe je řešení hlavně hlavě. Tam začni. Takže psycholog nebo psychiatr. A dieta. A lehké cvičení doma.
Ber to tak, že děti potřebují zdravou maminku. A tímhle stylem. m bys to daleko nesotahla.
Hodně zdaru. :mavam:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.10.20 12:13

Ahoj zakladatelka, nebavila jsi se s doktorkou, že by ti atd zkusila změnit?

Hele, nejsi v tom sama, prý je tvůj problém poměrně častý.. :) Já mám jako problém něco podobného - v noci se prostě vzbudím a něco sním, občas si to ráno ani nepamatuji, že jsem něco jedla, většinou je to tak nějak „v mlze“ :roll: Někdy třeba jen plátek sýra, jindy třeba tři rohlíky.. Vůbec nechápu co to spouští, co určí to množství, které sním.. a děje se mi to ať jsem v klidu, nebo mám stres, ať jdu spát hladová, nebo fakt sytá… Fakt je to na hlavu a v poslední době často přemýšlím, že by to chtělo vyhledat psychologa (ale co bych mu proboha říkala a kdy bych tam měla chodit, když ten „volný“ čas nějak není!?), nebo poradnu na poruchu příjmu potravy, protože je to snad denně. Ale v okolí jsem žádnou takovou poradnu nenašla… zkus se taky po nějaké podívat jestli ji nemáš v dosahu, někde nabízejí i konzultace na dálku..myslím, že by to pro tebe určitě mohla být cesta, nabízejí komplexní řešení.. :)

Jsem taky už nějakou dobu sama s dítětem, se svojí původní rodinou se nestýkám, takže strach, že když se něco stane, tak se o něj nedokážu postarat, dobře znám. Jsem samozřejmě tlustá (byť ne nijak morbidně). Snažím se - přes den samozřejmě - stravovat zdravě a v rámci možností se hýbat. Naštěstí mám super přátele a fajn lidi kolem, takže si úplně opuštěně nepřipadám. V podstatě jsem se svým současným životem spokojená, mám ho ráda, jsem celkem v klidu, rozhodně se nijak neznásilňuju (podle ostatních jsem prý celke veselá pohodářka - v tomhle kontextu mi to zní hrozně uhozeně)… ale tohle je něco, co prostě nedokážu nějak ukočírovat. :? Zkoušela jsem si koupit ten světelný pípák do lednice, aby mě probral, ale nefunguje to, típnu to a jím :roll:

Možná máš pravdu, že je u mě, stejně jako u tebe, za tím - někde úplně vzadu - schovaný strach, že zůstanu úplně sama :think: Když mám špatné období, tak to vždycky vyleze, takový ten pocit, že jsem vlastně byla „sama“ snad odjakživa (jako dítě jsem se úplně bezpečně a šťastně necítila, i v partnerství potřebuji strašně moc prostoru pro sebe…). Ale přitom vím, že to je celkem iracionální - nemám strach co bude, až mě dítě opustí (i teď má hromadu svobody a odpovědnosti, nedělám mu věci, které vadily mě) - mám přátele, koníčky, určitě budu mít i nějakého psa… :).. kde myslíš, že se to v tobě vzalo?

Sice jsem ti vůbec nepomohla, ale jsem hrozně ráda že jsi napsala! :) Ono myslím, že nás bude klidně mnohem víc, jen je to něco, čím se člověk zrovna moc nechlubí.. :) a o cvičení a zdravých receptech to fakt není… Ale je zvláštní, že jsi sem napsala zrovna ve chvíli, kdy jsem to začala (po mnoha letech) chtít řešit i já.. Třeba je to znamení, že je to pro nás vhodná doba z toho začarovaného kruhu konečně vystoupit, co? :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
2.10.20 12:18
@Anonymní píše:
Dobrý večer, omlouvám se za anonym, ale snad pochopíte. Je mi něco přes 30 let. Jsem maminka dvou holčiček 3 a 12 let. Miluji je nejvíc na světě. Bohužel jsem samoživitelka, která našla svou novou lásku v jídle. Mám dobrou práci, krásné bydlení, úžasné děti a i přes to díru v srdci. Otec se vůbec nezajímá. Nemiluju ho, nezáleží mi na něm jen je mi líto dětí, bojím se, že v budoucnu zůstanu sama, že se něco stane a nedokážu se o ně postarat. Za poslední 2 roky jsem přibrala cca 30 kg. Paní doktorka mi předepsala antidepresiva - prý bude lépe, začnete i hubnout říkala.. Bohužel se tak neděje. Jediné utěšení nacházím ve večerním přejídání :( Je tu někdo s podobným problémem? Prosím nebuďte zlí. Potřebuji povzbudit a nakopnout. Podotýkám, že přítele nemám, čas na sebe také ne.

Mám podobný problém. Vždycky js byla citový přežírač. Je mi přes 40cet, nemůžu si na nic stěžovat, a přesto tu sedím totálně prezrany a taková prázdná. Chodila jsem i na terapie, nepomohlo to L. Ještě i teď v mých letech se snažím přijít na to, z čeho tohle přežívání pramení L. Vážně nevím. Mám pocit, že se jednou ujim a bude se mnou konec :(

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
3.10.20 12:03
@Anonymní píše:
Ahoj zakladatelka, nebavila jsi se s doktorkou, že by ti atd zkusila změnit?

Hele, nejsi v tom sama, prý je tvůj problém poměrně častý.. :) Já mám jako problém něco podobného - v noci se prostě vzbudím a něco sním, občas si to ráno ani nepamatuji, že jsem něco jedla, většinou je to tak nějak „v mlze“ :roll: Někdy třeba jen plátek sýra, jindy třeba tři rohlíky.. Vůbec nechápu co to spouští, co určí to množství, které sním.. a děje se mi to ať jsem v klidu, nebo mám stres, ať jdu spát hladová, nebo fakt sytá… Fakt je to na hlavu a v poslední době často přemýšlím, že by to chtělo vyhledat psychologa (ale co bych mu proboha říkala a kdy bych tam měla chodit, když ten „volný“ čas nějak není!?), nebo poradnu na poruchu příjmu potravy, protože je to snad denně. Ale v okolí jsem žádnou takovou poradnu nenašla… zkus se taky po nějaké podívat jestli ji nemáš v dosahu, někde nabízejí i konzultace na dálku..myslím, že by to pro tebe určitě mohla být cesta, nabízejí komplexní řešení.. :)

Jsem taky už nějakou dobu sama s dítětem, se svojí původní rodinou se nestýkám, takže strach, že když se něco stane, tak se o něj nedokážu postarat, dobře znám. Jsem samozřejmě tlustá (byť ne nijak morbidně). Snažím se - přes den samozřejmě - stravovat zdravě a v rámci možností se hýbat. Naštěstí mám super přátele a fajn lidi kolem, takže si úplně opuštěně nepřipadám. V podstatě jsem se svým současným životem spokojená, mám ho ráda, jsem celkem v klidu, rozhodně se nijak neznásilňuju (podle ostatních jsem prý celke veselá pohodářka - v tomhle kontextu mi to zní hrozně uhozeně)… ale tohle je něco, co prostě nedokážu nějak ukočírovat. :? Zkoušela jsem si koupit ten světelný pípák do lednice, aby mě probral, ale nefunguje to, típnu to a jím :roll:

Možná máš pravdu, že je u mě, stejně jako u tebe, za tím - někde úplně vzadu - schovaný strach, že zůstanu úplně sama :think: Když mám špatné období, tak to vždycky vyleze, takový ten pocit, že jsem vlastně byla „sama“ snad odjakživa (jako dítě jsem se úplně bezpečně a šťastně necítila, i v partnerství potřebuji strašně moc prostoru pro sebe…). Ale přitom vím, že to je celkem iracionální - nemám strach co bude, až mě dítě opustí (i teď má hromadu svobody a odpovědnosti, nedělám mu věci, které vadily mě) - mám přátele, koníčky, určitě budu mít i nějakého psa… :).. kde myslíš, že se to v tobě vzalo?

Sice jsem ti vůbec nepomohla, ale jsem hrozně ráda že jsi napsala! :) Ono myslím, že nás bude klidně mnohem víc, jen je to něco, čím se člověk zrovna moc nechlubí.. :) a o cvičení a zdravých receptech to fakt není… Ale je zvláštní, že jsi sem napsala zrovna ve chvíli, kdy jsem to začala (po mnoha letech) chtít řešit i já.. Třeba je to znamení, že je to pro nás vhodná doba z toho začarovaného kruhu konečně vystoupit, co? :hug:

Moc Ti děkuji za tvá slova :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama