Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Zapomětlivost, ADHD u dítěte
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
20.3.26 09:19
To, že je kreativní, hravá a „vlaje svým světem“, není špatně, jen je potřeba najít způsoby, jak jí pomoci zvládat každodenní věci bezpečně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 09:35
Byla jsem stejná, ne nevyrostla jsem z toho. Dcera je stejná, ne nevyrostla z toho. To zoufání Tvoje chápu, ale my jsme se bez léků nehly ani jedna. Jen se přidaly úzkosti a deprese, ono selhávat každý den, zklamávat sebe i okolí, nemoci se spolehnout sama na sebe, to fakt není něco co by člověk dokázal odmávnout.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 09:39
My jsme taky neurodivergentní rodina. On si člověk časem najde nějaké postupy, muž se jako školák smířil s tím, že je prostě líný a neschopný. Já jsem zase byla takový ten úzkostný typ, co se bojí zkoušet vše nové, že selže a tak. Veškerou energii jsem dala tomu, abych vypadala normálně před ostatními a zahodila všechny svoje záliby a talenty. Starší syn má něco z nás obou, v první třídě má druhý stupeň podpory pro emoční nezralost, zároveň je velice nadaný, učitelka mu nosí do matiky úkoly pro třeťáky.
My se prostě musíme naučit žít s jinou hladinou dopaminu než ostatní, ale zase, když využijeme svůj talent dobře, poskytne nám to výhodu. Léky bych nebrala jako první možnost, oni mají dost vedlejších účinků. Podáváš to tak, jako že je dcera „porouchaná“, proto se bojí k lékaři. Kdo vám tedy nabídl ty léky? Jako další možnost se nabízí terapie, psycholog. Ber to tak, že ona je chytrá, jde jí samo učení, ale zase se musí učit některé jiné věci, soustředění, zvládání emocí. Je normální na sobě pořád pracovat, dneska je tolik literatury a všeho, že by v tom byl čert, abyste nenašly, co vám vyhovuje.
My tím, že jsme takoví v rodině všichni - manželova rodina, trochu mě bohužel stáhli s sebou, tak některé věci neřešíme. Zas když máme hyperfocus, dokážem neuvěřitelné věci neuvěritelně rychle 
Jsme mistři improvizace, umíme se zasmát, když se nezadaří, syn se to teprve učí. Na to ztrácení věcí je fajn naučit se básničku - třeba: „peníze mobil klíče“ a prostě si to říct pokaždé, když měníš místo, třeba manžel vždy než vychází ze dveří. Nebo syn, když jde po škole na hudebku, má si vzít ze školy přezuvky, tak vždy, když si balí hudebku do aktovky, nakreslí si na ruku notičku. Ta mu celý den připomíná, že si má vzít ty přezůvky. Pak nám pomáhají různé seznamy úkolů, ranní a večerní, pak úkoly pro každý den, máme plánovací rodinný kalendář, krátké činnosti, co rychle zvednou dopamin, třeba si zahrát jednoduchou písničku na klavír (doma), trocha pohybu. Syn běhá doma sem a tam, já jen chodím, podle krokoměru slušných pár kiláků denně v bytě 3 + 1. Školní psycholožka mi říkala, ať ho pošlu, ať běhá v paneláku po schodech. Když je v zimě tma a nejdeme už ven.
Kde ten penál ztratí? My máme vše podepsané a vrátí se to vždy časem Zároveň si syn ke své nevoli musí hledání sám ve škole zařídit, tak se pak víc snaží, aby nic neztratil. Podepiš jí i ty brýle. Nevěřím, že jsou děti takové, že to ve škole nedají do ztrát a nálezů. Místo mobilu jí dej hodinky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.3.26 09:40
Jasně, že v tom nejsi sama. Mám dceru 13 let a sice ADHD zatím diagnostikované nemá, ale jsem čím dál víc přesvědčená, že ho má a i sama dcera to několikrát zmínila. Na vyšetření teprve čekáme, zatím v PPP, potom budeme řešit případně dál. U nás mají prý psychiatři stop stav.
Dcera od mala ztrácí věci, co se týče školy, věčně neví, zda je úkol, z čeho a zda vůbec píšou test…někam si to sice poznamená, ale neví, kam. Jak se do toho vložila puberta, je to echt boj. K tomu je neskutečná bordelářka, začne x-činností, žádnou nedokončí, vše rozdělané, ke všemu se bude vracet, takže si to neuklidí.
Do toho má výkyvy nálad, je na nás zlá, drzá. Nedá se to vše popsat. Po zlém se s ní nic nesvede. Jediné co zabere, tak je zůstat v klidu, na chvíli odejít a promluvit si za chvíli. A regulovat elektroniku, jak má dlouho mobil, tablet atd., tak se to zhoršuje. Dceři vždy nakonec dojde, že se chovala hrozně, mrzí jí to, říká, že za to nemůže, že nechce být zlá, ale příště to udělá zase. Nedokáže svoje emoce ovládat.
- Citovat
- Upravit
20.3.26 10:25
Nezlob se, ale jestli se devítiletého dítěte ptáš, zda chce nebo nechce brát léky, tak holt… 
V takovém případě nechápu, co chceš slyšet resp. proč by tě měl někdo litovat - když si tu náročnou situaci vědomě působíš sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 10:31
Všechno podepisuju lihovkou, včetně pastelek.
Když něco ztratí, hledáme, nové nedostane (ne za trest, ale protože pak přestane hledat). Na lednici je seznam toho, co se aktuálně hledá, a každé ráno připomínam, co má dnes ve škole hledat, a po návratu ze školy se ptám, zda našel. Další den zas. Skoro Všechno se zatím našlo, i když třeba až za dva týdny.
Pokud vyzvedavam ze školy osobně, hned před školou kontroluju bundu, čepici, rukavice, softselky, penál, notysek, krabičku na svačinu, lahev… Když něco chybí, vracím dítě hned do školy, ať se po tom jde podívat.
Nemusí mít mobil, aby mohla chodit sama ze do školy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.26 11:40
@Anonymní píše: Více
Ono je docela důležité nechat to dítě, aby se s tím naučilo samo nějak fungovat. Když to pořád budete řešit za ni, tak se to nenaučí. Syn měl stejný problém, mimochodem já taky, ale oba jsme chodili do školy i ze školy sami od první třídy a ještě k tomu i jezdili busem. Syn ztratil asi úplně všechno, co se dalo, dokonce i dvakrát nechal v busu batoh (pak ho se mnou musel jít hledat). Já mu teda nenadávala, to fakt nemá význam. Jsem mu jak kolovrátek neustále vysvětlovala postupy, jak tomu může zabránit, sem tam si na to vzpomněl, utvořil si v něčem svoje vlastní a postupně si to zautomatizoval. Ve 4. třídě už to bylo celkem bez problémů. Nekupovala jsem nějak moc drahé věci, všechno měl podepsané, mobil měl ve stylu kalkulačky, aby neměl důvod ho vůbec zbytečně vytahovat a u klíčů jsem trvala na tom, že je bude mít připlé na kalhotách.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.3.26 14:30
Mám doma takový exemplář, přesněji prostředního syna. Teď je mu téměř 12 let. Do školy šel s odkladem. V první třídě doporučení do PPP, že je úplně mimo. Ne, že bych to už dřív nevěděla, byl hodně náročné miminko, celkově dítě. Má jen dvě „polohy“ - geniální, že žasnu nebo úplně hloupý a to věř, že to nemyslím zle, ale je to tak. S nesoustředěním a zapomínáním je to podobné, pošlu ho do lednice, jde třeba do koupelny, neudrží myšlenku, nic si pořádně nepamatuje. Každopádně se mi zdá, že se to zlepšuje v čase. Teď už má podporu jen jedničku (v 2. a 3. třídě měl sdíleného asistenta). Je hodně chytrý, vyhrává matematické soutěže, hlásí se na gymnázium.. ale má totálně svůj svět 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.3.26 15:02
S věkem to bude lepší! Syn byl něco podobného a ač třeba úkoly zapomíná odevzdávat do dneška (sice vypracuje, ale nepošle), tak v běžném životě už se zvládl natolik „zaostřit“, že zvládl jet přes celou republiku sám do Prahy na DOD (je mu 16).
Výrazně se to začalo zlepšovat přechodem na nižší gympl, kdy musel začít jezdit sám přes celé město. Sice jsme párkrát vyzvedávali mobil, bundu, tašku s plaváním… na ztrátách a nálezech anebo přejel několik zastávek, protože se zamyslel, ale teď už funguje víceméně normálně.
Přeju hodně trpělivosti 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Ahoj, asi si potřebuji jen ulevit, ale už opravdu nemůžu. Nebo když mi někdo poradíte, budu ráda. Mám dceru, 9,5 roku a co k ní nepřivážu, to ztratí. Teď v průběhu 10 dní to byly brýle, dva penály a klíče. Je to jedničkářka, ale totálně se nesoustředí. Potřebovala bych, aby chodila ze školy sama, ale když jí dám mobil, zapomene nebo ztratí ho taky. Je snad poslední, kdo sám nechodí. Navíc se opravdu bojím, že se zamyslí a nerozhlédne a vletí pod auto. Léky na ADHD brát nechce, rozbrečí se, když jí řeknu, že ji vezmu k doktorovi. V PPP dostala 2. stupeň podpory. Ona si prostě tak nějak vlaje tím svým světem, přemýšlí a tvoří, je hravá nesnáší normální kalhoty, protože jsou tvrdé a šustí a salát, protože je smíchaný…
Prosím, řekněte mi někdo, že to máte doma taky. Jsem s ní sama a ztrácím trpělivost. Navíc je strašně citlivá, takže když jí vynadám, bere to, že ji snad odmítám navždy, pro to, jaká je.