Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj holky, tak si tady čtu názory na partnerství, a čím více čtu, tím jsem více zmatená…Zmatená v sobě…Chtěla bych slyšet váš názor. Spoustu lidí mě bude i odsuzovat, ale na to kašlu, prostě to, co se stalo a děje, se může stát komukoliv z nás, a ať nikdo neříká „nikdy“…S partnerem, teď už manželem, jsem více jak 8 let, po 7 letech jsme se vzali. Jeho rodina mě nějak nepřijmula, a nepochopila jsem ani doteď, z jakého důvodu. Možná ano, začla jsem chodit s jejich synem. Matka i sestra (nyní 31 let) manžela mi to docela dost dávaly najevo, když jsme ze začátku trávili čas u nich, kde manžel bydlel, dokonce se stalo, že jeho sestra mě před 4-5 lety fyzicky napadla. A důvod? Jsem se zeptala, proč mi předělala nějakou věc. Co udělal partner? Vlastně asi skoro nic…Tak se jezdilo na návštěvy dál, jakoby se nic nestalo, i přes mé protesty. Konverzace většinou skončila tak, že jsem si připadala, jako bych mluvila do stěny, která mě nenaslouchá. Někdy mi přišlo, že si on snad říká, že však ji to zase přejde a bude klid…Po nějaké době přišel čas na svatbu, a tak jsem přistoupila, přeci si jeho rodinu neberu, ne? Ale svatbu jsem si celou zajistila a naplánovala taky sama. Jenže řekne se lehce „rodinu si neberu“, ale ty neustálé přetvářky mě přestaly bavit. Jet někam, kde jen hledíte vyloženě do blba a posloucháte jen drby…A jak to tak bývá, po novomanželech se očekává i přírůstek. Jenže se ve mne něco hnulo. Začly se mi v hlavě honit různé myšlenky, „přemýšlet“, zda partner, s kterým bych měla dítě, je opravdu ten „pravý“. A vždyť by přeci měli cítít oba, že chtějí spolu dítě, ne? Já to cítit přestala. Někdy mívám pocit, že celý vztah jsem většinou táhla sama, aspoň co se týká vyřizování různých věcí, plánování, domáctnost apod. Přestalo mě bavit stále někomu říkat, co má udělat. Začla jsem cítit, že jsem manžela ve vztahu vedla za ruku a ne po svém boku. Čas šel dál a potkala jsem muže, do kterého jsem se zamilovala a cítím, že bych s ním chtěla mimi. Muže, který je samostatný, svobodný, charismatický. Láska byla a je oboustranná. Naplňují mě okamžiky prožitků, dokážeme konverzovat o čemkoliv. muž sice „čeká“, než se rozhodnu, ale to čekání nebude věčné, a naprosto mu v tomto rozumím. Čas nejde zastavit. Přeci již nám není 20, ale přes 30…Ale problém je ve mne, že stále zůstávám na místě, a nemohu se nějak hnout z místa. Jako bych měla na noze velkou kouli, která vám brání vystoupit a jít dál. Manžel je hodný, nikam nechodí, nepije, ale ani neřeší současnou situaci, dělá jakoby se vlastně nic nestalo. Pro snahu o oboustrannou konverzaci, např. o představě o manželství apod., mi bylo řečeno, že bych se měla chovat vzhledem ke svému postavení, být slušná, že jsem se já změnila a že mám občas blbé kecy apod. Být ve vztahu, kde je klid a nebo začít žít tak, jak to cítí srdce?
Příspěvek upraven 29.11.15 v 13:43
Nezlob se na mě, ale moc nechápu, proč se v tom tak hrabeš a chodíš k psychoterapeutovi
tak ses zamilovala, po letech už Vám to v manželství neklape… tudíž buď slušná, ukonči to a začni nový život ne??? nemáte děti a to se prostě stává… nemusíš přeci podvádět, proč? ![]()
Dokud jsi nepotkala toho.muze, bylo vse ok?
A nebylo to treba stereotypem?
Jinak pokud citis, ze s manzelem dite nechces ale dite chces a s tim novym muzem ho chces, tak bych asi sla za svym srdcem ![]()
Drží tě stereotyp..ona to není ani tak jistota jako zvyk. Držíš se ty sama tam kde jsi nějakými logickými argumenty jako, že máš kde bydlet co jíst, chlapa co nikam nechodí a nezahýbá. A teď se zeptej sama sebe…jsi šťastná, že to tak je? Líbilo by se ti se jen scházet potají třeba x let a vracet se domů? Ono by to časem přestalo být tak růžové. Podle mě jsi tak trochu na kraji rozhodnutí… být tebou sbalím se a odcházím vstříc životu ne přežívání. Je ti přes 30 kdy chceš rodinu? Až to nepujde? Druhá věc mít děti v pubertálním věku a sama být skoro v důchodu taky není nejideálnější. Nebyla bych v nevyhovujícím vztahu… znám to sama.. ale to je můj názor můj postoj..jak si to uděláš ty je na tobě.
@taibi píše:
Nezlob se na mě, ale moc nechápu, proč se v tom tak hrabeš a chodíš k psychoterapeutovitak ses zamilovala, po letech už Vám to v manželství neklape… tudíž buď slušná, ukonči to a začni nový život ne??? nemáte děti a to se prostě stává… nemusíš přeci podvádět, proč?
Přesně. To, že se zamiluješ jinde a jdeš dál se stává a pokud v tom nejsou děti, tak myslím, že je to v pořádku. V pořádku ale není takto jak popisuješ podvádět partnera. Tohle moc nechápu a musím přiznat, že na ty podvádějící lidi co se rozhodují mezi láskou a jistotou sem dost alergická.
@La Mouette Jakakoliv zivotni zmena nebo rozhodnuti maji uplne stejne projevy strachu, at je to partnerstvi, prace, stehovani..Je naprosto normalni citit se zmatene a vystrasene a davat prednost jistemu a znamemu, ale bohuzel nekdy I za cenu toho, ze se nejedna o pro nas nejlepsi reseni.
Asi by sis mela utridit odpoved, proc zustat a proc odejit. Co te drzi pohromade s tvym manzelem? Je to dum, oddaci list, nebo si dokazes predstavit s nim zustat, zapomenout a vybudovat vas vztah od zacatku (k cemuz byste nejspis potrebovali manzelskeho poradce)? Jsi s nim z lasky, ze zvyku, nebo z litosti? Jak se s nim vidis za 10, 15 let?
Byt tebou, tak manzela neopoustim kvuli novemu priteli, ten je monza tvym osudovym muzem, ale monza take jen tim, kdo ti pomaha prohlednout a utridit sve city. Pokud se k takovemu kroku odhodlas, pak to musi byt jen kvuli tobe same a jen pro sebe. Pak to ma vyznam!
Pokud cítíš, že s manželem to není pro život, odešla bych.
Ale: s tím přítelem, kterého miluješ - zvaž, zda s ním chceš miminko - ono to zase bude jiné, až spolu začnete bydlet a žít!!!