Anetka a smutný konec
Rozhodla jsem se, že i já napíšu svůj příběh. S přítelem jsem se seznámila loni v březnu, znala jsem ho měsíc a po měsíci jsem otěhotněla, i přesto, že jsem brala pět let antikoncepci. Měla jsem strach z toho, co bude a jak bude přítel reagovat, až mu to řeknu.
Byl z toho hodně zaražený a překvapený, bylo to nečekané. Reakce byla taková, že mi řekl, ať se rozhodnu, jestli si chci miminko nechat nebo to dáme pryč. Rozhodla jsem se, že si miminko necháme, byl pro, nic nenamítal a nakonec byl rád, že bude tatínek a měl z toho radost. Přítel je řidič z povolání, většinou celý den pryč, takže veškeré návštěvy u lékaře, prohlídky, ultrazvuky jsem absolvovala sama, protože si volno vzít nemohl.
Moc jsme si přáli holčičku a náš sen se splnil. Byli jsme šťastní, že budeme mít holčičku, rozhodovali jsme se mezi Natálkou a Anetkou, ale nakonec vyhrála Anetka. Jako první jsme koupili kočárek. V okolí bydliště se nám žádný moc nelíbil, tak jsme si vybrali kočárek přes internet a jeli si pro něj. Je nádherný, růžový, prostě pro holčičku jak dělaný. Co se týče výbavičky pro Anetku, tak jsme měli také vše převážně do růžova. Vše bylo nádherné a sladké, prostě jako pro princeznu.
V těhotenství mě trápil vysoký tlak, takže jsem chodila na kontrolu každých 14 dní a později každý týden, bohužel jsem všude jezdila autobusem a na vše jsem byla sama, nešlo to jinak, ale tak nějak jsem to zvládala, protože jsem ani jinou možnost neměla. I když, někdy to bylo hodně náročné. Termín porodu jsem měla 15. ledna, byla to sobota. Postupně se to blížilo a já už byla nervózní, kdy to přijde. Anetka byla sice neplánovaná, ale už jsme se jí nemohli dočkat, představovali jsme si, jak bude asi tak vypadat, já jsem brunetka, hnědé oči, přítel má pro změnu oči modré, tak jsme byli zvědaví, po kom asi tak bude a komu bude více podobná.
Při každé prohlídce bylo všechno v pořádku, jen ten tlak byl vyšší, ale i tak, co se týkalo Anetky, tak bylo vše tak, jak má být. Byla sobota 15.ledna a pořád nic. Všichni mě uklidňovali, že je určitě všechno v pořádku a že to přijde každou chvilku, sobota utekla, byla neděle a pořád nic. Stále mě všichni uklidňovali, s přítelem jsem byla domluvená, že pokud to nepřijde, tak v pondělí půjdu k doktorce zeptat se, co dál a ujistit se, že je Anetka v pořádku.
Jenomže, bohužel, následovalo pouze to nejhorší. Podívala se na mě s lítostným pohledem a pověděla, že nemůže najít ozvy miminka, že jí to je moc líto, ale že dětátko je mrtvé. Nevěřila jsem tomu, pořád jsem si říkala, že je to omyl, že se spletla a že Anetka je živá a zdravá. Ale bohužel měla pravdu. Přítel byl v práci, docela daleko ode mně a já jsem mu tu hroznou zprávu musela dát vědět, nevěděla jsem, jak mu to říct… ale zvládla jsem to. Přijel za mnou, co nejdříve to šlo.
Občas jsem jezdila k rodičům, protože přítel je z jiného města, vzdálenost zhruba 80 km, v těhotenství jsem byla skoro na vše sama a měla jsem pocit, že když by byl u mně, u takového porodu se slzama v očích, bylo by to pro mě ještě horší. Jela jsem tedy k rodičům, táta mě večer odvezl do porodnice, kde mi vyvolali porod a já jsem musela porodit mojí Anetku, mrtvou Anetku. Celých 9 měsíců jsem se těšila na to, až uslyším její pláč, křik, až ji budu moct nakrmit, až se o ní budu starat, až spolu budeme chodit na procházky a čekat, až se vrátí tatínek z práce.
Všechno bylo najednou pryč, ve 21 hodin mi vyvolali porod, trpěla jsem celou noc, měla jsem velké bolesti, celou noc jsem čekala, až porodím mrtvé miminko. Ta noc byla nekonečná, plná bolesti, smutku, byla jsem vyčerpaná, neměla jsem sílu vůbec na nic, ztratila jsem veškerou radost, naději, byla jsem naprosto zoufalá, doufala jsem, že až přijde Anetka na svět, že uslyším její pláč, že se stane zázrak. V 8:30 ráno byla Anetka na světě, ale bohužel jsem neslyšela její pláč, křik, měla zavřená očička a vypadala jako když spinká.
Bylo mi řečeno, že takto spinkala už asi šest dní, selhala mi placenta a hlavně měla utažený pupečník kolem krčku. Všichni mi říkali, buď silná, to zvládneš, ale kdyby byli v mé situaci, tak by se cítili naprosto jinak a řekli by si, kdyby jim někdo řekl, to zvládneš, že to prostě nejde, ta bolest je taková, že to prostě nejde překonat. V porodnici jsem ležela tři dny a denně jsem slyšela z jiných pokojů pláč miminek, maminky, které jsou štastné ze svého miminka, které se radují a dokázali přivést na svět krásné a zdravé dítě.
Jenomže já jsem to nedokázala, nedokázala jsem přivést na svět zdravé dítě. Pořád si říkám, co jsem udělala špatně, proč zrovna moje Anetka zemřela v mém bříšku, proč se to stalo mně? Když někde vidím kočárek s miminkem, ten pocit si nikdo nedokáže představit, dokud nezažije něco podobného, nejdřív jsem se nemohla ani podívat, ale teď mívám pocit, že se musím podívat, jestli v něm náhodou není moje holčička. Jestli se nestal zázrak, Anetka se neprobudila a jestli ji teď nemá někdo jiný, jestli jí někdo netrápí.
Přítel mi hodně pomáhá, snaží se, každý den brečím, trápím se, nejde zapomenout, myslím si, že je to čím dál horší… Sehnala jsem si fajn zaměstnání a nastupuji zhruba za 14 dní, ale někdy si myslím, že to nezvládnu, ať jsem kdekoliv a cokoliv dělám, pořád myslím na moji Anetku a neustále ji vidím, tak jako jsem jí viděla naposledy 18. 1. 2011 v 8:30. Nedokážu se na nic soustředit, moje myšlenky patří pouze mojí Anetce. S přítelem plánujeme další miminko, opět si přejeme holčičku, opět by to byla Anetka, ale samozřejmně chceme hlavně zdravé miminko, takže to pro nás není důležité, jestli to bude holčička nebo chlapeček, ale bylo by to hezké.
Přítel říká, že pokud by to byla holčička, tak to bude Anetka, ta, která mi zemřela v bříšku… jsem ráda a doufám, že se mi snad brzy podaří otěhotnět, věřím, že mi z toho strašného smutku pomůže jen další těhotenství a třeba i nějaká ta naděje, že podruhé bude už vše v pořádku, až do samého konce. Ale já bych chtěla zpátky tu holčičku, terou jsem nosila v bříšku takovou dobu a na kterou jsem tak dlouho čekala…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1151
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 679
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1180
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 500
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 305
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19066
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2519
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2747
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2470
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1651
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
moc ti držím palce, ať se brzy zadaří a otěhotníš znovu. hlavně si nic nevyčítej, není to přece tvoje vina. moc ti přeju, abys co nejdřív držela v náručí svoje miminko a dělalo ti jen radost 
Hodne sily a brzy zdrave miminko 
veeeeeelmi z celého srdiečka ti to prajem!!!!! 