Bydlela jsem v azyláku
- O životě
- Gibby
- 10.05.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Něco málo přes rok. Nejhorší rok v mém životě. Začátek pramení někde u mých rodiču, nevím co se tenkrát s nimi stalo, že se všechno tak zvrtlo.
Bylo mi 19 let, s tehdejším přítelem jsem otěhotněla hodně mladá. To, že tento partner (říkejme mu třeba Jarek) není vubec vhodný pro život, jsem zjistila záhy. První facka padla v šestinedělí, další na sebe nedala dlouho čekat. Bydlela jsem s ním u mých rodiču, kteří byli těžcí alkoholici. Pokoušela jsem se Jarka hodněkrát zbavit, avšak zcela bezuspěšně. Bití se stupňovalo a já nevěděla, co s tím mám dělat, jakákoliv snaha zavolat policii měla druhý den zcela opačný učinek a to ten, že jsem byla bita ještě více, samozřejmě vše před očima malého syna.
Rodiče dostali vypověd z bytu pro neplacení nájemného. Semlelo se všechno tak rychle, měli jsme se vystěhovat do měsíce. V tu dobu jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná. S mužem, u kterého jsem hledala utočiště. Ten mě ovšem bral pouze jako úlet. Rozhodla jsem si dítě nechat, nebyla jsem schopna jít na potrat, zabít ho. Avšak nemohla jsem to tak nechat, Jarek byl schopen mě zkopat i těhotnou. Ani nevím jak jsem se dostala na sociálku a požádala o přidělení lužka v azyláku. Když se ke mě po týdnu dostalo rozhodnutí, že pro mě mají volné místo, byla jsem hodně ráda a myslela si, že všechno to zlo od Jarka skončí. Ovšem to jsem se hodně spletla.
Jarek nepracoval, ráno si stoupnul ke vchodu a poctivě na mě čekal, každé ráno, každý den až do večera. Bohužel, ven jsem chodit musela, do krámu, do školky, na gynekologii. Jarek si mne odchytnul a musela jsem s ním, courat celou tu dobu venku, odevzdávat mu peníze, poslouchat jeho urážky, pořád mě bil a znásilňoval. Těhotnou. Zastání jsem neměla nikde. Žádnou kamarádku, opilí rodiče na ubytovně. Nejhorší asi bylo, že mi nevěřili ani sociální pracovnice a zaměstnankyně v azyláku. Začaly problémy i tam.
Abych trochu přiblížila bydlení v azyláku. Jsou vytyčená pravidla, kvůli Jarkovi jsem ale časem začala mít problém je plnit. Nikdo mi tam nevěřil, že na nájem nemám, protože J. se mnou chodí na poštu, kde mě hned zkásne. Od toho pramenily nezaplacené nájmy, nedostatek jídla, oblečení a výbavičky pro miminko, které se mi mezitím narodilo. Sociální pracovnice ke mně posílala zaměstnankyně 3×-5× denně na kontrolu, co mám pro děti na jídlo, kontrolovaly snad uplně vše, ale bohužel nikdo mi nic nevěřil. Prosila jsem je z posledních sil o přeřazení do jiného města, jediné řešení opravdu bylo zbavit se Jarka, na kterého neplatilo už vůbec nic.
Ostatní spolubydlící maminky se ke mě obracely zády a pokud se se mnou nějaká přece jen promluvila, tak ji zase nechtěl dát pokoj Jarek, vyzvídal, prudil, vyhrožoval. Vznikaly pomluvy. Ke konci, když mi hrozil vyhazov i odtud, jsem byla psychicky a fyzicky na dně. Nejen z Jarka, který se mě v tu dobu pokoušel pomalu, ale jistě přizabíjet, ale z nedostatku financí jsem musela dělat otřesné věci, které sem nemám ani sílu napsat. V tu chvíli jsem nenáviděla všechny chlapy na světě. Byla jsem sama s dětmi, bez peněz, bez rodiny, s Jarkem a sociálkou v patách. Neměla jsem kam se schovat, neměla jsem kam jít, neměli jsme co jíst, bylo to peklo na zemi. Ano, možná si za něco mužu sama, ale toto co se mi dělo, byl opravdu extrém. Nepřeji nikomu, aby se v životě setkal s psychopatem.
Hrozilo mi odebrání dětí. Neskutečná bezmoc. Nechtěla jsem se vůbec probudit. To jsem ještě netušila, že na druhé straně republiky se nachází náš Anděl. Odvezl mě v těch nejhorších chvilích. Cizí člověk. V životě se mi asi nepodaří mu vrátit to, co pro mě udělal a pořád dělá. Od té doby věřím na zázraky…
V pekle jsem žila přes 4 roky. O Jarkovi se mi zdá doteď.
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 665
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 2073
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 374
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 456
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 283
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 2851
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1191
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 733
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1239
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 611
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...