Deníčky s "peříčkem"

Teprve opravdové problémy a trápení lidí kolem nás, známých, příbuzných a kamarádů nám ukáží, jak jsou naše problémy banální a takřka bezvýznamné. Opět sama doma s naší Karolínkou a hromadou myšlenek.

Manža jezdí s kamionem, volno má jen sem tam v neděli a mě poslední dobou nic netěší. To většinou zasedám k PC a projíždím eMimi, občas reaguji, občas sama prosím o radu, maminy z mimina vždy dobře poradí…

Deníčkům s „peříčkem“ jsem se vždy tak nějak podvědomě vyhýbala, nebo jsem sem tam jeden přečetla. To, že přes slzy každý normální člověk nevidí, je asi úplně normální. Ale dneska s mojí divnou náladou jsem dospěla i k trochu jinému závěru, než jen k těm zmiňovaným slzičkám.

Když je Honza na cestách, malá onemocní, k tomu je potřeba oběhat všechny možné i nemožné úřady, není hlídání, do toho mě chytne bolest páteře, Honza se mi dlouho nehlásí, ve zprávách samá nehoda atd. Tak si říkám, jak je to všechno těžké a jak bych potřebovala jen sama někam zalézt a pár dní nevylézt.

Vzápětí se za to všechno stydím, vždyť Karolínce je jen 6 měsíců a já si už stěžuji. Co budu dělat za rok, dva, až bude větší a třeba k ní přibyde bratříček? Honza poslední 3 výplaty dostal třeba na čtyřikrát, ale co až nedostane vůbec a jiná práce tu není?

S trochou studu se přiznávám, že po tom, co jsem se teď „zakousla“ do deníčků maminek s „peříčky“ tak moc smutnými, že to ani nejde popsat, že naše a hlavně mé problémy jsou naprosto banální až sobecké.

Maminky, co Vás potkalo takové hrozné neštěstí… Asi je to hodně malá útěcha, ale mě ty Vaše deníčky otevřely oči, vždyť proti Vašim starostem, trápením a slzám jsou naše problémy úplné nic!

Všem Vám posílám sílu a vřelé objetí, máte mou úctu, že jste to všechno zvládly a máte sílu o tom psát a hlavně s něčím takovým žít! Máte všechen můj obdiv a mojí úctu!

Snad tímto deníčkem nikoho nepobouřím, nikoho nenaštvu, to bych byla opravdu nerada. Je psán čistě upřímně a tak, jak jsem to zrovna teď cítila.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
nepřihlašená
10.3.11 07:46

Já se s tímhle deníčkem naprosto stotožnuji, jsem moc ráda že jsi ho napsala a moc pěkně! Obdivuji Vás maminky andílků a je dobře že tady takový deníček je! :andel: :kytka: :hug:

  • Upravit
Dorisov
50
10.3.11 08:06

Moc pěkně napsané :potlesk: a též se připojuji a obdivuji maminky andílků :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Nafteta
1154
10.3.11 08:45

I já s tímhle deníčkem naprosto souhlasím. Vždycky, když je Kačnka nemocná,tak mám pocit,jako že je to děsná tragédie a tak. Pak se objeví nějaký ten andělský deníček a rázem prozřu. Vždyť ty moje starosti nejsou nic a vlastně nemám žádný problém. Moje krásná dcera je doma,sice s nudlí,ale živá a jinak zdravá. Můj ubrblaný manžel sedí u telky a zírá na zprávy. Ale je doma a když ho potřebuju, je tu. Držím palce, ať je málo andílků v nebíčku a víc čertíků u maminek.

  • načítám...
  • Zmínit
Miruše
9859
10.3.11 08:50

Deníček je moc milý a hezký. A proto s tebou souhlasím, ale jen napůl. Nedávno jsem totiž měla stejný myšlenkový pochod jako Ty „ve světě umírají děti a já tady řešim takový kraviny“.

Jenže se tento přístup ve finále ukázal jako problém. Svoje problémy a starosti jsem kvůli tomu začala zasouvat do pozadí a bohužel se nakupily a vyhřezly v jeden velkej prů*er v podobě deprese. :zed:

Tak jsem nad tím zauvažovala znova a došla jsem k závěru, že problémy lidí se NEDAJÍ srovnávat. To, že ve světě umírají děti, mojí starost o rodinu-muže i mé dítě nikterak nesníží.

To je jako když si zlomím ruku, tak to, že někdo žije úplně bez ruky, mou bolest nesníží, neulehčí mi to omezení, které s sebou zlomená ruka přirozeně nese.

Ale každý jsme jiný, vnímáme každý dle svého citu, a proto píšu jen svůj myšlenkový pochod ohledně problémů jiných. Ty to ber jak to bereš asi je to svým způsobem správně :wink: (Kdybysme byli všichni stejní tak bychom se na tom světě pekelně nudili :mrgreen: )

ALe rozhodně se podepíšu pod obdiv maminkám, které si musely projít úmrtím svého děťátka, ať bylo jakkoli staré. Je to věc asi nejhorší na světě, a všem přeji mnoho síly. :hug:

Příspěvek upraven 10.03.11 v 08:59

  • načítám...
  • Zmínit
Caty
10.3.11 08:51

Uplně souhlasím. Hezky napsané.A maminky andílků taky moc obdivuju a je mi to vždycky strašně líto, když se tady takový nějaký deníček s peříčkem objeví.
Víš, ale ono ani ty tvé problémy nejsou malicherné. I to jsou problémy, které dokáží hodně potrápit a znepříjemnit život. Držím palečky ať je lépe.

  • Upravit
Veveří
5771
10.3.11 12:52

Když si čtu deníčky s peříčkem, tak je mi taky smutno a pobrečím si a je mi líto, že jsem někdy na děti přísná a že nejsem vždycky dobře naladěná a taky mi připadá, že řeším prkotiny.
Jenže…když má někdo nějaký problém, tak se jím trápí a chce ho vyřešit. Po přečtení něčeho tak tragického na minutu zapomenu na to co mě trápí, ale za chvilku mě stejně moje problémy zase zastihnou. A tak řeším a řeším, div se z toho nezblázním…

  • načítám...
  • Zmínit
petrusepetrus
1318
10.3.11 13:11

:hug: holky to já taky všechno řeším dál,jen je to taková trochu „útěcha“ …Problémy se na druhou kolej odsunout nedají,to je jasný,musí se řešit… :huban:

  • načítám...
  • Zmínit
Miruše
9859
10.3.11 14:31

Petrusepetruš, no vidíš a to já přesně nedělala. Jsem si říkala(střevo jedno), že moje problémy jsou nic oproti problémům jiných a pak když se to všechno nabalilo, mohla jsem se z toho posr… :lol:

ALer je fakt že nad starostma přemejšlim jinak, prostě některý fakt JSOU banální a tak se jimi nezybývám jako dřív. :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Marpe
15043
10.3.11 21:22

Ani nevíš jak Ti rozumím :-? píšeš mi z duše…

Ať jste brzy zase všichni komplet spolu doma :hug: :kytka: :wink:

  • načítám...
  • Zmínit
AliceP
3622
10.3.11 23:36

uplne souhlasim s denickem..to cloveku otevre hodne oci..ja beru zivot uplne jinak od te doby do mi zemrela ze dne na den sestrenice ktere bylo 32 let a mela dve male deti..z denicku je mi vzdy moc ouvej a jelikoz jsem ted tehotna tak jsem je nachvili prestala cist protoze je mi z toho tak smutno az nemuzu spat a vydesi me to co vse se muze stat..porad si rikam proc se tohle musi vubec dit..vcera jsem videla v televizi modre z nebe ..byla tam holcicka bez koncetin..tak nadherna a sikovna a ja jsem budela a nadavala na osud nebo na boha pokud nejaky existuje proc se to vsechno musi dit malym a bezbranym detickam…

  • načítám...
  • Zmínit
1Pears1
44368
11.3.11 06:25

I když každý takový deníček málem obrečím, je mi to líto a trápí mě ta nespravedlnost světa, souhlasím s tím, co napsala Prodigy. Lidské osudy se nedají měřit, srovnávat. Nemůžu si k vůli tomu říct, že já řeším „kraviny“ a zasouvat svoje problémy do pozadí. Potom se to jednoho dne může nakupit.
Subjektivně pro každého je největší problém to, co právě prožívá. I kdyby to v objektivním měřítku byla blbost, člověk to musí řešit, aby byl spokojený.

Jinak ale děkuju osudu, že mám 2 zdravé děti a obdivuju maminky, které dokázaly jít dál po smrti svého dítěte :-(

  • načítám...
  • Zmínit
Maaxina
223
11.3.11 06:55

já tu souhlasím s oběma stranama, jak s petruspetrus tak i s MirušProdigy a dalšími. Taky mi to přijde hrozné a na chvíli mi přijdou moje problémy vlastně banální ve srovnání s ostatními,nicméně pak to na mě zase padne a protože to jsou moje problémy,tak mi to samozřejmě přijde taky blbý, vždyť se to týká aktuálně mé osoby a musím se s tím potýkat sama. Nechci v žádném případě zlehčovat příběhy s peříčky. když sii vzpomenu,jak jsem brečela,že možná malá dostane sádru a pak si tu přečetla o nějakém andílkovi,tak si řikám,jak jsem hloupá,vždyť sádru nám sundají,nožička se srovná,ale co maminky andílků, čím ty se utěší… :cry:

  • načítám...
  • Zmínit
Ditta77
4239
11.3.11 12:25

Fakt krásně napsaný-upřímně, od srdce, přesně jak si sama napsala-prostě to tak cítíš-až si mi vhrkla slzy do očí…to není možný-úplně jako bych to psala já…úplně stejné myšlenky, úplně stejné uvažování-manžel taky kamioňák-taky Honza :mrgreen: .....Já taky když se na mě navalí vícero povinností, do toho dvouletá dcerka, neustálý řev vztekání a já mám někdy pocit, že jen fňukám a stěžuju si :oops:
A vzpomenu si vždycky na příběhy všech maminek andílků, které mám uložené hluboko v paměti a je mi stydno, hodně stydno :oops: :oops: :oops:

Moc díky za tenhle deníček :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Ditta77
4239
11.3.11 12:38

Ale jinak jak píše Maaxina-souhlasím též s oběma stranama-jak s Petruší, tak s MirušProdigy…

  • načítám...
  • Zmínit
jaaaanina
8645
11.3.11 21:53

Jen některé starosti stojí za starosti :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
zitorka
2199
13.3.11 17:02

Tak jsem si přečetla tvůj deníček…dovolím si k tomu napsat své a myslím, že neudělám nic špatného, protože jsem jedna z řad deníčků s peříčkem…bylo to moc hezky napsané, a je krásný, že to někdo vidí takhle…
každý máme svoje problémy a svoje bolístky, někteří vidí problém v dítěti s chřipkou, protože přirozeně každá maminka se bojí o svoje dítě, někdo vidí problém ve financích a v rodinných vztazích nebo třeba jen v rozbitém autě…

nikdy jsem nepatřila mezi slečny, který by měly velký problém s tím, že mi před diskotékou vyrašil pupínek na čele jak zlatá hvězda :mrgreen: vždycky jsem byla tou, která hájila mladší a nemocný a snažila se pomáhat…neměla jsem potřebu se svěřovat se svým dětstvím i když vůbec nestálo za nic, prostě jsem ten život brala tak, jak jsem ho dostala napsaný…kolikrát jsem spadla, kolikrát jsem se musela zvednout…rozčilovalo mě, když se mi pořád dokola rozbíjelo auto, vztekala jsem se nad tím, že už to ani není možný, že si to přibližovadlo vybírá nějak moc penízků a já z toho stále nemám požitek(jako třeba z jízdy nebo tak)…

ovšem je pravda, že mi po smrti syna přijde všechno úplné jiné…nezlobím se, nevztekám se, rozbité auto mě netrápí, ať si třeba zhnije před barákem, když se mu nechce jezdit, ale mám na svět opravdu jiný pohled…

mám kamarádku, která je asi o deset let starší než já…vždycky jsem jí brala za rozumného člověka, který ví o čem mluví, s plno starostma, které jsem do synovi smrti řešila s ní a rozkecávala její bolístky…ovšem synova smrt mi otevřela oči, kamarádka už není kamarádka i přesto všechno, že jsem se s ní o tom bavila jen dvakrát, její věčný stěžování si na nemocné děti mě dost štve, protože to vykládá někomu, kdo by byl milionkrát radši, kdyby měl syna i s alergií u sebe…

po téhle životní změně a to doslova, zjistíte, kdo jsou přátelé, kdo jsou rozumní lidé, protože i já si dnes už dokážu zanadávat na všední starosti, ale mnohem víc si těch starostí vážím, protože vím, že jsem, že žiju a že mi to pomáhá na chvilku odvrátit mysl někam jinam…

je velice důležité o svých problémech mluvit, ale je taky velice důležité dokázat poslouchat jiné…já to na nějakou dobu vůbec nedokázala, protože dokud jsem mohla, pomáhala jsem já, ale až jsem byla ve srabu, nenapsala ani jedna kamarádka, které do té doby potřebovaly pořád dokola vrbu…už mě nikdo neznal…

Na tom, že každá maminka žije, nic na tom není, protože je to jen díky, že nás na to nikdo nepřipravil, že jsme do toho byly hozené ze dne na den…musely jsme se po tom nadechnout úplně stejně jako každý jiný i když se nám vůbec nechtělo, musely jsme zase zvednout hlavu a bojovat za to, co jsme ztratily, o co jsme přišly…každá ženská to zvládne, protože vzduch musí dýchat každý tělo…i zdravý i utrápený…co na to, že je to nějakou dobu složitější a že s tím smutkem budeme žít až do konce svých dní…prostě a jednoduše musíme jít dál!!!!!!

  • načítám...
  • Zmínit
petrusepetrus
1318
14.3.11 16:40

Zitorko: :hug: Když to vezmu z druhé strany…ze strany kamarádky-teda spíš známé:Bývalá kolegině porodila mrtvé miminko i když celé těhotenství bylo vše v pořádku,prostě rána,nikdo to nečekal.Když jsem jí chtěla psát jak se cítí nebo nepotřebuje-li s něčím pomoc,okolí se na mě sesypalo,ať jí nepíšu,nejitřím ránu,nesypu do ní sůl atd…Kolegini jsem se lae ozvala a bylo mi od ní řečeno,že je ráda že aspoň pár lidí kolem ní nechodí po špičkách,že to je to,co teď nejmíň potřebuje.Moc jsem to nechápala,ale po tom,co jsi napsala,jsem asi krapet pochopila,co tím chtěla říct.A máš naprostou pravdu,život se musí žít dál i když je to těžký :cry:
Dittuš: :mrgreen: nejsou Ti Honzové nakonec stejní?Myslím ne jako stejný chlapi,ale jako myslím muži toho jména :lol:

  • načítám...
  • Zmínit
zuzukaa
20.3.11 10:50

moc hezky napsané.. :palec: souhlasim :potlesk: :andel: :andel: :andel: :andel: :andel:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Rok se s rokem sešel

Hurá, nočníkujeme

Naše první horečkování

Už je Ti rok

Hroutí se mi svět

Porod naší Karolínky