Ironie osudu?

Někdy nám život přináší chvilky, které bychom nejradši ze svého života vymazali. Tak a je to tady. Myslela jsem si, jak jsem silná, že na to nebudu myslet, hodím to už konečně za hlavu, vždyť přece život jde dál, ale nějak mě to dohání, v myšlenkách, ve snu, všude, kam se podívám, se mi derou slzy do očí.

Začnu trošku od začátku. Zdál se mi sen, že moje dcerka (která pracuje a bydlí v hlavním městě) byla těhotná. Nevím, čím to bylo, jestli tím jak jsem toužila po miminku, nebo spíše být babičkou. Jak jsem s ní potom přes den mluvila po telefonu, o snu jsem jí vyprávěla a nevšimla si, že Šárinka je v telefonu zamlklá.

Až za dva dny, když jsme spolu mluvily, řekla větu: „maminko, jsem těhotná“. V ten moment se mě hlavou honilo tisíce myšlenek, od velikého štěstí (že budu babičkou) až po tu nejhorší variantu (dcerce je 22let, před dvěma lety nechala VOŠ a odjela pracovat do Prahy, kde je velice moc spokojená). V tu dobu básnila o Petrovi, pochází taky od nás z vesnice a náhodou se potkali v Praze. Zamilovali se a Šárinka mi říkala, že to je jediný chlap, se kterým si dokáže představit jít dál životem.

No, po nějaké době mi volala, že jí bohužel zapomněl říct, že už čeká miminko s jinou. A toto zavinilo to, že se rozhodla jít na potrat. Na jednu stranu jsem ji chápala, kluk, který ji zradil, má bezva práci, od září chtěla začít studovat, ale na druhou stranu, já jsem zrovna s mým nynějším manželem prožívala období minimálky. Ano, podstupovali jsme metodu nativ, kvůli miminku. Máme spolu chlapečka a chtěli jsme dalšího prcka.

Šárinka přijela domů, aby den před svými 22. narozeninami ukončila své těhotenství. Pocity byli strašné, když mě nikdo neviděl a hlavně v noci jsem jen plakala. Nechtěla jsem, aby podstoupila interrupci, se vším bych jí pomohla. V den, kdy jsem ji vezla do nemocnice, jsem byla akorát 4. den po transferu. V jedné půlce srdce jsem měla radost, v druhé velikou bolest. Ještě u pokoje jsem jí říkala, ať si to rozmyslí, nechtěla. Doma ty hodiny byli hrozné. Věděla jsem, co podstupuje, myslela jsem na to nenarozené miminko a plakala a plakala. Bylo to její rozhodnutí a je to její život. Já jsem tu proto, aby ve mně měla oporu, abych ji měla ráda, milovala ji, pomáhala jí.

Dny plynuly a mně začínalo být zle. No a na TT byly //. A zase jsem plakala, ale teď radostí. S manželem jsme byli šťastní, posílilo mě to a muselo to být na mě i vidět. Byla jsem plná energie, síly, lásky. Jenže štěstíčko nás opustilo. V CARu na UTZ doktor řekl, že je to ZT. Jak mi bylo, snad ani psát nemusím. Ted je to akorát 20 týdnů, kdy byla Šárinka na interrupci a 15 týdnů, kdy jsem potratila. Šárinka si našla nového kamaráda, byli spolu i na dovolené, od září začala studovat při zaměstnání a v práci ji povýšili. A já? Myslím na to, jak nám odešli během pár týdnu dva andílci.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
PaníKadrnožková
14.10.12 09:09

Ach jooo, přála jsem si happy end :( Musí to být fakt těžké, snad jen, že určitě bude lépe :hug:

  • Upravit
Miš-El
3069
14.10.12 11:04
:roll: :hug:
  • načítám...
  • Zmínit
suricata
6638
14.10.12 12:49

Držím palce :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Bavlí
212
14.10.12 17:11
:hug: :,(
  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář