Jak se narodil můj Samuel

Začnu pěkně od začátku. S otcem svého syna jsem se seznámila na jedné diskotéce v Brně. Byla jsem mladá, bylo mi 22 let, užívala jsem si mládí a chodila se bavit. Nebyla to láska na první pohled, ale časem jsem se zamilovala. On mi neustále nadbíhal, telefonoval, kupoval dárky, bral na večeře, prostě to bylo krásné období. Háček byl v tom, že byl cizinec, rakouské občanství, původ Afghánistán, bydlel v Německu. Štíhlý, černé uhlové oči a vlasy, do kterých jsem se úplně zbláznila, a taky věkový rozdíl, byl o 17 let starší.

Po třech měsících známosti mě přemlouval, abychom založili rodinu. Já byla hloupá a naivní, v podstatě jsem o tom moc nevěděla, sice jsem poznala jeho rodinu, s maminkou jsme si nepadly do oka, ale se mnou se točil svět, na dítě jsem do té doby nemyslela, pořád jsem mamce opakovala, že na vnouče si počká alespoň 10 let. A bum! Byla jsem těhotná.

Odjeli jsme na dovolenou do Chorvatska. A já jsem se vrátila těhotná. Těhotenství bylo v pořádku, všechny testy dopadly dobře, až na vývojové vady, ve 12. týdnu jsme podstoupili vyšetření, ale dopadlo také dobře. Potvrdili nám tam chlapečka a já jsem se už jenom těšila.

Ve 20. týdnu mě doktorka odeslala poležet si do nemocnice. Zkrátil se mi čípek a tvrdlo mi břicho. Na příjmu mě pan doktor vyšetřil tak surově, že jsem začala krvácet a on jen na to, že kdyby se malý narodil, tak ať nepočítám, že přežije, protože je maliný. Doktor buran. Odeslal mě na pokoj a tam jsem se zhroutila. nakonec jsem zvracela na záchodech a volala mamce a jen brečela a brečela. Chtěla jsem odtamtud hned pryč, ale nešlo to.

Zůstala jsem tam celkem týden a pak mě pustili domů. Jak já byla šťastná. Bylo to pro mě nekonečné, ležet ještě s podloženým zadkem, všechno mě bolelo. A pak už bylo až do konce vše ok, jen přítel se ukazoval čím dál méně, v podstatě jsem celou výbavičku nakoupila za své. Termín byl vypočítán na 14. dubna a 15. mi celý den postupně odtékala plodová voda, já to nevěděla, myslela jsem si, že malý tlačí na močák, tak jsem pořád odbíhala na záchod.

Odpoledne, kolem 6. hodiny přišly první kontrakce a to hned po pěti minutách, tak jsem měřila asi hodinu a pak mě nevlastní otec odvážel do porodnice, nechtěla jsem tam být sama, tak jsem si vzala mamku. Ještě jsem příteli volala, že už rodím.

V nemocnici mi natočili monitor, potvrdili, že odchází plodovka a už jsem tam zůstala. Bolesti byly silnější a silnější. Pak mi udělali klystýr, žádná paráda, oholená už jsem byla. A pak už jsem jen čekala, kdy to skončí. Celou noc jsem prochodila na chodbě v bolestech, už jsem nemohla, každý monitor byl pro mě peklo, vydržet jen ležet a nehýbat se.

Sprcha mi dělala dobře jen chvíli, tak jsem si vzala balon a hopsala na něm a pak jsem se zase ploužila chodbou. Při každé kontrakci jsem skoro mlátila hlavou o zeď. Mamka jen říkala, ať ještě vydržím, podávala mi vodu a mluvila na mě, to mě uklidňovalo. Celou noc u mně proseděla a také na mě mluvila. Asi ve 12. hodin odpoledne jsem si zažádala o epidural, byla jsem hotová, šíleně unavená a kontrakce už byly po 2 minutách. Napíchnutí nebylo zrovna příjemné, ale dalo se to, když epidural zabral, usnula jsem vyčerpáním, ale za půl hodiny přestal působit a bylo to tu nanovo, ta šílená bolest. To už jsem chtěla umřít. Ale stále jsem nebyla dostatečně otevřená, malému začaly padat ozvy a doktoři se už začali domlouvat, že mi udělají císaře.

Nakonec to ale přišlo. Když nastaly tlaky na konečník, hlásila jsem to sestřičce, to už jsem byla docela hysterická, ona pořád, ať vydržím, ať prodýchávám, ale to už tělu nešlo poručit. Ona si chystala kapačky, nějak jí to neteklo nebo co, protože kolem nich lítala asi 20 minut a to jsem myslela, že už se zblázním. Tak jí říkám, kdy to jako bude a ona na mě nepříjemně, ať přestanu hysterčit. Mamka, která stála vedle mně se na mě jen podívala a pronesla: „prosím tě, hlavně nebuď sprostá“, už veděla, že můj limit porodní asistentka překročila. Tak jsem se ovládla a říkám: "ať mě ta kráva nes… To už na ni i mamka řvala, ať zavolá doktora, ona ho volala, ale on nešel, tak jí mamka vytrhla sluchátko z ruky a říká mu, ať je tu okamžitě, že je zle.

Doktor dorazil během 2 minut, okamžitě mě položili na kozu a mohla jsem začít tlačit, malému padaly ozvy a na mamce bylo vidět, že je hodně nervózní, i přes to, že říkala, že je všechno dobré. Tlačení nešlo, tak mi doktor začal skákat po břiše, to bylo něco. Nakonec malý vyklouzl. Bylo přesně 16 hodin a 5 minut. Ale neplakal, hned ho vzali a utíkali pryč, já ho nevnímala, jen tu silnou úlevu, bolest přestala. Přinesli mi ho ukázat až asi za 5 minut, to už poplakával, takže to bylo v pořádku. Mamka ale říkala, že ho vytáhli modrého, kdyby neřvala na doktora do telefonu, aby přišel, malý by se udusil.

Paradox byl, že mě rodil ten stejný doktor, který do mně tak necitelně hrábl, když jsem byla ve 20. týdnu hospitalizovaná. Ale já ho v době porodu absolutně nevnímala, byla jsem nakonec ráda, že mi pomohl. Malý totiž nerotoval a zůstal nahoře v porodních cestách. Šití bylo příšerné, šili mě asi hodinu, protože mě nastřihli až k zadku. Pěkně to bolelo. Ještě asi 3 týdny jsem si nemohla sednout. Samuela jsem viděla poprvé až v 10 hodin večer. Když jsem se sestřiček ptala, kdy mi ho donesou, tak jen odpovídaly, že mám počkat na doktora, který mi vše řekne, to mě úplně vytáčelo. Doktor přišel až před 10. hodinou a oznámil mi, že malý leží v inkubátoru na kyslíku a je v pořádku. Narodil se s mírami 3710 g a 55 cm. Tak mi bylo dovleno jít se na něj podívat a zkusit ho přiložit. Na pokoj mi ho donesli až v 6 hodin ráno a pak už jsme byli jen spolu. S kojením nebyl problém, mléko jsem měla hned druhý den a třetí den nás propustili domů s tím, že není místo.

Příteli jsem se už nedovolala, telefon měl odpojený, ten den, kdy se malý narodil, ho zavřeli za daňové podvody. Malého viděl až když měl 4 a půl měsíce. Náš vztah nevydržel, jezdil méně a méně, já jsem ho už nezajímala, měla jsem 25 kilo nahoře a byla jsem pro něj tlustá. I přes to, že jsem do roka kila shodila, vztah už byl v tahu. Časem se stejně ukázalo, že má kriminální minulost, běhal za každou sukní a nakonec sbalil holku, která byla ještě o 20 kilo těžší než já, takže škoda mluvit.

No, pro mě byl střed vesmíru můj syn, on přestal existovat. Malý ho vídal čím dál méně, peníze nám nedával, tak jsem to tak tak táhla z mateřské. S bývalým přítelem jsem si užila ještě peklo, několikrát se chtěl vrátit a zkusit to znovu, ale já mu už nevěřila, byl chronický lhář. Začal vyhrožovat, že mi vezme malého a už ho nikdy neuvidím. I přes to, že jsem se opravdu bála, že se to stane, tak jsem časem poznala, že vlastně jen „mele hubou“ a skutek utek. Definitivně jsem za ním zavřela dveře. Trvalo mi to ale 3 roky…