Šestinedělí v Řecku

Po produ jsem si na oddělení šestinedělí došla po svých, zřízenec jaksi nešel a nešel, tak jsem řekla, že jdu. A tak jsem šla, manžela jsem potkala na chodbě a můžu říct, že mě celou málem umačkal láskou, no jo, čekat od 7 od ráno skoro do 5 odpoledne až vylezu z porodního byla fakt dlouhá doba.

Na pokoji jsme byly maminky. První od dveří Albánka po císaři s krásnými dvojčátky, holčičkou a chlapečkem, pak jsem ležela já a vedle mě další 2 řecké paní. První noc nám děti nedali, prý ty pod 3 kila nezůstávají na pokoji přes noc, a tak jsme se krásně vyspinkaly. V 5 ráno to ale pomalu začalo, přišla sestřička na píchanec do ramene kvůli mým úžasným křečovým žilám, pak úklid a sestřičky a doktoři a kolem 9. šly dětičky na koupání, takže jsme je viděly až po x hodinách, po kontrole doktorů.

Já jsem se od 9. hodiny večer dočkala až v 11 hodin ráno. Prostě se vás nikdo neptá, šup pěkně příkrm ve flašce, ať děti nepláčou a je to. Takže jsem malého v 9 večer pěkně odevzdala a čekala na ráno. Šla jsem si pro něj kolem 6. a sestřička mi řekla, že už dostal mléko a ať si přijdu kolem deváté, takže jsem naklusala a tam mi zase řekli, že se děti koupají a ať přijdu potom, co je zkontroluje dětská doktorka, takže jsem se dočkala, ale až po 11. hodině, kdy už jsem z toho měla depku a manželovi za ten super systém v porodnici několikrát nadala do telefonu. Samozřejmě za to nemohl, ale moje hormony mu to daly sežrat.

První den byl opravdu příšerný, celodenní návštěvy nebyly problém, takže pokoj byl do 9 večer v podstatě plný cizích lidí, štvalo mě to, protože jsem nemohla ani v klidu kojit, věčně otevřené dveře, každý vám koukal na prsa, prostě šílené. Albánka měla návštěvy celý den, její rodina si po cestě koupila oběd a večeři a pak to u nás na pokoji spokojeně chroupali, všude zbytky jídla, její matka s klidem navštěvovala i náš záchod a používala moje mýdlo, aby si umyla ruce, že proč ne, hygiena, to mě točilo nejvíc. Celá její rodina byla hodně hlučná a vůči ostatním maminkám bezohledná. Řecká paní, co ležela vedlě mě, byla moc příjemná a navíc jediná mluvila anglicky, takže jsme si bezvadně pokecaly, ale mělo to jeden háček. Bylo to také její třetí mimi a po 20 letech, takže její pubertální synové si vodili návštěvy i přítelkyně a její muž nehodlal opustit porodnici ani v noci, prostě si za ní lehl do postele a odcházel až ráno, žádná doktorka mu nic neřekla. Takže vlastně můžu říct, že jsme měly návštěvy 24 hodin denně.

První noc jsem se vůbec nevyspala, vlastně ani nezamhouřila oko. Děti plakaly jedno přes druhé, bylo nařízeno chodit si pro mléko, než se nám nalijí prsa, aby děti neměly hlad. Albánka mi celou noc svítila přímo do očí, prostě ona se nemohla vyspat, tak ostatní taky ne, že. A té poslední maminky mi bylo líto, rodila předčasně císařem, takže mimi u sebe neměla a jen na nás tiše koukala. Docházela k inkubátoru s odstříkaným mlékem a nás pozorovala, jak přebalujeme a užíváme si své drobečky. Muselo být hrozné tohle snášet. Jinak Albánka nedovolila klimatizaci, jelikož její dětičky by asi umrzly, ani okno jsme nesměly otevřít, takže jsme trpěly, první týden v červenci je totiž v Řecku 40 stupňů ve stínu. Pořád jsem se chodila sprchovat, abych nepošla vedrem.

Takže to dopadlo tak, že jsem manžela tlačila k tomu, ať zaplatí nadstandard, že jsem zpocená, nevyspaná, návštěvy nebraly konce a já chtěla mít klid a hlavně klimatizaci. Takže jsem se třetí den stěhovala, dřív to nešlo, protože nebyl jediný volný pokoj. Pak už jsem měla pokojík pro sebe, hlavně svůj záchod a koupelnu, kterou nenavštěvovalo 100 lidí za den, a krásných 24 stupňů v pokoji, to byla nádhera… Tak jsme si v klidu na samotném pokoji užili ještě další 3 dny. Malý papkal, takže nabíral, i když prso nechtěl, nešlo mu chytit se, tak jsem odstříkávala do flašky a pak ho krmila, prostě jsme to nějak zvládli, pustili nás až 6. den, protože se nás držela žloutenka a ani u okna na světle to nepomohlo. Jak já se těšila domů za raubířema. Děti brášku viděly vlastně až doma, v Řecku se do porodnice vůbec nepouští. Tchyně pro děti a manžela celé ty dny vařila, za což jí moc děkuji. No a doma to teprve začalo, nejdřív uklidit ten chlív a uvařit a pak jsem asi týden v kuse prala, ale byla jsem šťastná, že jsem konečně doma.

Jinak sestřičky i doktorky byly fajn, až na jednu sestru, která, ať jsem přišla s čímkoliv a prosila o pomoc či radu, mi vždy odpověděla, že to nepotřebuji, i po tom, co mi to doktorka nařídila, asi jsem jí otravovala, no škoda mluvit. Samozřejmě, že toho, co se odehrálo první 3 dny na pokoji, bylo za 6 neděl mnohem víc, ale to by se sem ani nevešlo, takže jsem to shrnula podle toho, co si myslím, že pro mě bylo asi nejzáživnější a vrylo se mi nejvíc do paměti. I tak to byl pro mě zážitek, na který nezapomenu ani v dobrém ani ve zlém, asi to tak mělo být. Jsem ráda, že mám krásného zdravého syna. Každá porodnice je holt jiná. Přesto ráda vzpomínám…