Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život

Říkala jsem si, že jsem mladá. Těhotenství probíhalo bez komplikací. Pokud si domluvím zkušenou porodní asistentku, zvládnu to. Věřila jsem svému tělu i tomu, že všechno půjde tak, jak má. Dnes si ale říkám, jak moc jsem se mýlila. Jak blízko jsem byla tomu, abych ohrozila nejen sebe, ale i vlastní dítě.

Těhotenství bylo opravdu ukázkové. Právě proto mě představa domácího porodu lákala čím dál víc. Připravovala jsem se, četla, plánovala. Manžel z toho nadšený nebyl, spíš naopak, ale nakonec se s tím smířil. Uklidňovala jsem ho tím, že bydlíme kousek od nemocnice. Kdyby se něco pokazilo, pomoc máme na dosah. Moje dula byla neustále na telefonu a já měla pocit, že mám všechno pod kontrolou.

Jenže porod se neřídí plánem.

Najednou přišly komplikace. Začala jsem krvácet. Situace se během chvíle změnila z klidné na kritickou. Dula okamžitě rozhodla zavolat záchranku. Následoval rychlý převoz, operační sál, akutní císařský řez. Masivní krvácení. A později věta, která mi zůstane v hlavě navždy: že šlo o minuty.

Kdybych jela do porodnice hned, riziko by bylo pravděpodobně mnohem menší. Takhle jsme si s dcerou pobyly v nemocnici téměř tři týdny. Nakonec všechno dobře dopadlo, ale byla to tenká hranice.

Zůstalo ve mně velké poučení. Dnes vím, že rodit doma už nikdy nechci. Pokud tedy vůbec ještě někdy budu rodit. Neodnesla jsem si z toho jen fyzické následky, ale i ty psychické. A můj muž také. Dodnes se mu vracejí sny o tom, jak nás málem ztratil.

Vím, že mě mnozí odsoudí. Možná právem. Ale tehdy jsem tomu opravdu věřila. Znám ženy, kterým domácí porod vyšel, mám kamarádku, která takto přivedla na svět dvě děti. Jenže porod není něco, co si lze naplánovat jako klidný večer doma.

Někdy rozhodují minuty. A ty se nedají vzít zpátky.