Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou

Můj muž není líný. Naopak, dře jako kůň. Každé odpoledne po práci, každý víkend, každou dovolenou tráví na domě. Jenže má jednu vlastnost, která je v běžném životě možná skvělá, ale při rekonstrukci vražedná: je extrémní perfekcionista. Co by řemeslník udělal za odpoledne, on ladí týden, no možná déle. Každá dlaždice musí sedět na mikrometr, každá trubka musí být vedená v dokonalém úhlu, i kdyby měla být navždy schovaná pod omítkou.

O cizím řemeslníkovi nechce ani slyšet. „Udělali by to jen na oko, já to chci mít pořádně,“ říká vždycky. A tak zatímco finance by na pomocníky byly, dům roste hlemždím tempem. A čas? Ten mezitím protéká mezi prsty nám všem.

Když jsme minulý týden u večeře nadhodili, že bychom si s dětmi chtěli vyjet na prodloužený víkend na hory, v kuchyni nastalo mrazivé ticho. Pak to přišlo. Moje máma práskla utěrkou o linku a otec se na nás podíval pohledem, který říkal všechno.

„Vy si jedete odfrknout? A od čeho přesně?“ rýpl si táta. „Bydlíte tu pět let, dům máte pořád jako staveniště a místo toho, abyste tam každou volnou minutu makali, tak si jedete na hory? To si snad děláte legraci!“

Dostali jsme pořádnou čočku. Máma se přidala s tím, že už ji nebaví mít v domě věčný chaos a dvě malé děti v obýváku, zatímco my se „flákáme“. Bylo mi to hrozně líto. Copak nám nepřejí ani tři dny klidu? Vidím na manželovi, jak je vyhořelý. Vidím na dětech, že potřebují tátu, který nemyslí jen na beton a hydroizolaci.

Cítím se jako v pasti. Na jedné straně chápu rodiče – pět let je dlouhá doba a jejich dům už dávno není tou klidnou oázou, kterou býval. Mají právo být unavení. Na druhé straně mě mrzí jejich nepochopení. Manžel na tom domě nechává duši, jen mu to prostě trvá.

A já? Já stojím uprostřed a nevím, ke komu se přidat.
Mám manžela poslechnout a dál snášet řeči okolí, že nám to jde „jako psovi pastva“?
Mám se sebrat a odstěhovat se s dětmi do nehotového, klidně do jedné místnosti s provizorní kuchyní, jen abychom ulevili našim?
Nebo mám udělat ten nejriskantnější krok – objednat řemeslníka tajně za manželovými zády, aby pohnul s koupelnou, zatímco bude on v práci? Jenže vím, že jakmile by manžel zjistil, že na „jeho“ dílo sáhl někdo jiný, byla by z toho domácí válka.

„Letos už to fakt zvládnem, uvidíš,“ slibuje mi manžel s unaveným úsměvem. Jenže tuhle větu už slyším čtvrté jaro za sebou a nikdo z rodiny už mu nevěří ani slovo. Naše rekonstrukce se stala terčem vtipů u příbuzných a důvodem k hádkám u večeře.

Stojí ten dokonalý dům za to, že ztrácíme ty nejcennější roky v napětí a hádkách? Stojí ty perfektně položené rozvody za to, že moje děti vyrůstají v cizím pokoji a prarodiče na nás začínají být alergičtí?

Dnes večer budeme balit kufry na ten víkend. Ale místo radosti cítím jen obrovskou vinu a tíhu. Možná se fakt vrátíme a začneme se balit – ne na výlet, ale do toho našeho rozestavěného baráku. Protože tohle nekonečné čekání na dokonalost nás ničí víc než nedokončené omítky.