Moje hledání
- O životě
- Anonymní
- 11.08.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Svůj deníček píšu anonymně, protože mám v plánu se s vámi podělit o něco ze své minulosti, co by vás mohlo zajímat a mně pomohlo znovu si připomenout a uvědomit věci, na které bych zapomínat neměla. Za mnohé z toho se stydím a nepřeji si, aby si někdo tohle všechno spojoval s mým nickem.
Dokončovala jsem 9. třídu základní školy a měla jsem za sebou trošku komplikované dětství. Vyrůstala jsem s nevlastním otcem, který nebyl zrovna nejšťastnější volbou mé maminky, což v podstatě věděla už od začátku. Přesto stále věřila, že se určitě změní. Dělal jí i nám dětem ze života peklo, křičel na nás kvůli hloupostem, chorobně lpěl na majetku a jako tatínka jsem ho nikdy nepřijala – nechoval se tak. Jenomže ten tatínek mi prostě chyběl…
Ani ve škole jsem to neměla snadné. Moje maminka byla vždy velmi skromná, nevýrazná, tichá a celý život byla tím, kdo neustále ustupuje (i ve vztahu se svým manželem, přičemž já jsem byla vždy na její straně). A pro mě byla v tomto prostě vzorem. Takže i já jsem byla taková, a proto jsem si také těžko hledala kamarády, byla jsem prostě jiná, „příliš hodná“. Takže jsem si prošla šikanou se vším všudy.
No ale v tomto věku už jsem prostě zatoužila po tom, abych někam zapadla, aby mě někdo uznával, a samozřejmě jsem se začala poohlížet i po osobách opačného pohlaví.
Ještě stále jsem však zůstávala dítětem, hrály jsme si se sestrou a při jedné takové nevinné hře v lese nedaleko vesnice, kde jsme bydlely, jsme narazily na chatku, která nás lákala k prozkoumání. Plížily jsme se kolem okénka, když v tom se před námi objevil vousatý, dlouhovlasý, svalnatý muž. „Pračlověeeeek!“ křičely jsme obě a utíkaly lesem zpátky do vesnice. Sestra už na tohle místo od té doby odmítala jít, zato já jsem byla velmi zvědavá a zdravý rozum mi říkal, že tyhle obavy jsou přece zbytečné. Šla jsem okolo další den znovu a onoho muže jsem tam potkala zase, tentokrát i se zhruba stejně starou ženou. Poznali mě a dali se se mnou do řeči.
Zjistila jsem, že ač jsou to bezdomovci a v té chatě bydlí, jsou to náhodou příjemní lidé, v jejich společnosti jsem se cítila dobře, protože mě konečně někdo uznával a bral „do své party“, aniž by se mi vysmíval že nejsem dost cool. Přestože jsem byla o dost mladší než oni, spřátelili jsme se. Začala jsem na to místo chodit pravidelně, vždy jsem tam prožila spoustu dobrodružství. Chodili jsme do lesa na houby, vařili si na ohni jídlo. Poznala jsem tam i další fajn lidi a najednou jsem nemyslela na nic jiného, než na to, abych po návratu ze školy co nejrychleji mohla utíkat na to místo a mezi ty lidi, kde mi bylo dobře.
Mamince jsem se samozřejmě svěřila, kam chodím, a protože neměla tušení, že jsem se tam také naučila kouřit a pít alkohol, vůbec jí to nevadilo, trošku ty lidi znala a důvěřovala jim – navenek vypadali opravdu důvěryhodně.
Čas plynul a já jsem dospívala. Zkrátím to. Ten muž, kterého jsem navštěvovala, začal mít krizi se ženou, se kterou onu chatku obýval, ta se tam zdržovala stále méně, a on začal stále víc projevovat náklonnost ke mně. Už jsem věděla, že je to alkoholik a že v jeho životě není vše úplně v pořádku, ale v té době jsem se na svět dívala přes růžové brýle a zkušenosti jsem neměla absolutně žádné, takže mi to bylo úplně jedno, naopak mi to přišlo atraktivní. Byl o dost starší než já, ale kdykoliv jsem se ocitla v jeho blízkosti, cítila jsem něco, čemu jsem dost dobře nerozumněla. Postupně jsem ale své pocity pochopila. Byla jsem nepopsatelným způsobem zamilovaná.
Oba jsme začali vyhledávat příležitosti, jak být spolu sami a každou takovou chvíli jsme maximálně využívali ke vzájemnému sbližování. Já jsem byla jasně zamilovaná, jeho motivy jsou mi dodnes záhadou. Bylo to něco neuvěřitelně intenzivního. Došlo samozřejmě i na sex. Najednou jsem byla ochotná obětovat cokoliv, jenom abych mohla být s ním. On byl profesionální manipulátor a já jsem sebou nechala manipulovat. Začala jsem chodit za školu, utíkat z domova… Nedokázala jsem splnit slib rodičům, že přijdu domů včas, bylo mi ukradené, že mám problémy ve škole. Jakmile jsem byla s ním, bylo mi všechno ukradené.
Střední školu jsem zvolila dosti vzdálenou, takže jsem byla přes týden na internátě, kde nade mnou maminka úplně ztratila dohled. Mé problémy se získáváním přátel nebyly o nic menší než na zíkladní škole, ale těžila jsem z toho, že mě tam nikdo nezná, a snažila jsem se na všechny udělat dojem. Chodila jsem s partou do hospody, na diskotéky, kouřila marihuanu a pila alkohol… Už mě sice nikdo nešikanoval, ale že jsem přecejenom trošku jiná, to jsem stále zakoušela na vlastní kůži. Snažila jsem se být jako ostatní, ale v mnoha oblastech jsem stále byla jako moje maminka – příliš nevýrazná, tichá. A k tomu ještě to moje tajemství v podobě vztahu se starším chlapem, za které jsem se tolik styděla, ale nemohla jsem si pomoct, byla jsem příliš zamilovaná.
Přesto jsem se pokoušela být jako kamarádky a hledala jsem si „normálního“ kluka v mém věku, se kterým bych normálně mohla mezi lidi, představit ho rodičům, atd. Tolik jsem prostě toužila po tom, abych byla „normální“.
Jenomže po nějaké době jsem se přesvědčila, že žádný „normální“ kluk mě nechce. Nechápala jsem proč, co dělám tak špatně. A čím víc jsem se přesvědčovala, že prostě asi nikdy nebudu jako mé kamarádky, tím víc jsem se vzdalovala „normálnímu světu“ a vyhledávala jen to jediné, co mě uspokojovalo, v čem jsem se cítila tak moc dobře. Společnost onoho muže.
Maminka nabyla dojmu, že mé problémy ve škole pramení z toho, že jsem někde daleko na internátě, kde nade mnou nemá dohled a já jsem se přidala k nějaké nedobré partě, a tak po nějaké době rozhodla, že změním školu.
Začala jsem denně dojíždět do školy, která byla blíž domovu a kde jsem studovala podobný obor jako předtím. Problémy tím ovšem nezmizely. Naopak, měla jsem o to víc příležitostí trávit čas s tím mužem a taky že jsem je využívala. Dospěla jsem do bodu, kdy jsem pravidelně chodila za školu nebo jsem se třeba několik dní neukázala doma. Maminka byla strachem bez sebe, několikrát jsem byla hledaná i policíí, otčím mě podezdříval z užívání drog. Nechala jsem se obvinit z čehokoliv, jen abych nemusela přiznat, kam opravdu chodím. Přesto moje maminka již měla podezření… A pravda časem také vyšla najevo.
Maminka se v zoufalosti obracela na spoustu lidí, kteří by mohli pomoci. Jednou mi takhle domluvila schůzku se slečnou, která si prošla něčím podobným. Sešly jsme se v restauraci a ona mi tam povídala něco o Bohu. Přišlo mi to hloupé a zbytečné, ale přesto jsem ráda souhlasila s nabídkou zúčastnit se setkání mládeže jedné evangelikální církve, kterou navštěvovala.
Setkání trvalo 3 dny a byly to pro mě nezapomenutelné dny, které v mém životě mnoho změnily. Ač jsem se tomu bránila, nakonec jsem uvěřila a přijala Boha do svého života. Na onom setkání jsem také poznala jednoho muže. Říkejme mu třeba Petr. Byl jen o trošku starší než já, ochotně, přátelsky a se zájmem si se mnou povídal a pak mi nabídl, že mě přijede navštívit.
Začali jsme se scházet, choval se úplně jinak než všichni ostatní muži, které jsem do té doby poznala. Byl velmi slušný a upřímně mu na mě záleželo. Jenomže já, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nedokázala jsem ho milovat. Prostě mě nepřitahoval. Mé city mě stále táhly k onomu chlapovi z té chaty. Dokázal mě tak zmanipulovat, že stačilo pět minut s ním, a ač mým původním plánem bylo vysvětlit mu, že náš vztah nemá budoucnost a že to prostě ukončíme, nakonec jsem se u něj „zdržela“ několik dní. A tak jsem se zase vezla…
Petr učinil několik dalších pokusů o získání mého srdce, a i přesto, že už se i on sám dozvěděl, s kým se scházím a co tam dělám, nepřestával o mě jevit upřímný zájem. Dokonce nabyl dojmu, že za to může on sám, že ho nechci. Jednou se mi takhle pokoušel vysvětlit, že mě má opravdu rád a chce být se mnou a omlouval se že udělal asi nějakou chybu, a já jsem ho jen odbyla a utíkala zase za tím chlapem… Dodnes je mi to líto.
Můj vztah s oním mužem ale postupně přestával byl tak růžový, jako byl na začátku. Začaly se projevovat jeho negativní vlastnosti, někdy bych řekla přímo duševní porucha, kvůli které ho opustila manželka a později i přítelkyně, která s ním tenkrát bydlela na té chatě, a se kterou se vesele stýkal dál (přestože již dávno pěstoval vztah se mnou, a tvrdil mi, že se s ní již dávno rozešel).
Začal se stále víc vyžívat v tom, že nade mnou má moc. Už jsem nebyla tolik zamilovaná, otevíraly se mi oči, ale kvůli hloupostem, které jsem ze slepé zamilovanosti tropila, jsem se dostala do fáze, kdy už jsem skoro neměla kam jít. Otčím už mě doma nechtěl ani vidět, vyměnil zámek, babička, která mi poskytla azyl, mě už u sebe taky nechtěla.
Mohla jsem si za to jen já sama. Všem jsem lhala. Všem, kterým na mě doopravdy záleželo a mysleli to se mnou upřímně, zatímco muži, který za to absolutně nestál, jsem obětovala všechno. Uvědomovala jsem si to, ale byla jsem ráda, že mám kde spát a co jíst, a tak jsem zůstávala s ním. Snášela jsem jeho urážky, několikrát mě zbil a párkrát to s ním bylo i natolik neúnosné, že jsem od něho utíkala, jen abych si zachránila holý život, a posléze jsem se k němu zase vracela, jen abych nemusela spát další noc někde venku.
Klesla jsem až tak hluboko, že z hladu a potřeby někde přečkat mrazivou noc, jsem se vyspala s jakýmkoliv chlapem, který mi alespoň tu jednu noc tuhle „službu“ poskytl. Takže nakonec ze mě byl bezdomovec a ještě k tomu šlapka.
Možná, že už to pak byla jen moje vlastní pýcha, která mi nedovolovala vrátit se domů. Bylo mi jasné, že když bych přiznala chybu a poprosila o odpuštění, vždy by se našel nějaký příbuzný, který by mi poskytl domov. Ale to já jsem prostě nemohla. Místo toho jsem učinila pár dalších zoufalých neúspěšných pokusů o navázání „normálního“ vztahu s „normálním“ chlapem, ale v té době už mě opravdu nikdo normální nechtěl…
Anebo ano? Jednoho dne došlo k nevyhnutelnému a já jsem se ocitla v diagnostickém ústavu. Ze začátku jsem se vzpírala, ale nakonec jsem se s tím smířila, uvědomovala jsem si, že dál už takhle opravdu nemůžu a snažila jsem se spolupracovat.
Měla jsem příliš mnoho času na přemýšlení, a tak jsem si četla Bibli a opravdu jsem chtěla dát svůj život do pořádku. Po pár dnech za mnou přijela návštěva, která mi dovezla osobní věci jako oblečení atp., protože jsem tam s sebou neměla vůbec nic. Kdo byla ta návštěva? Byl to Petr.
Stále mě měl rád a nepřestával mi svou lásku projevovat. Když jsem byla na útěku z domova a moje rodina mě hledala, byl to on, kdo jim aktivně pomáhal mě najít, byl psychickou oporou mé mamince, několikrát se se mnou pokoušel navázat kontakt, já jsem však neviděla, neslyšela…
Po nějaké době, když jsem za dobré chování dostala větší svobodu, začala jsem s Petrem chodit do místní církve a společně jsme plánovali další a další schůzky, výlety a akce. Konečně to začalo vypadat, že jsem na dobré cestě.
To bych ovšem nesměla dostat příležitost znovu se setkat s tím chlapem. Stačila chvilka s ním a už jsem opět byla na útěku, všechny mé plány vzaly za své, Petra jsem opět zklamala a z nepochopitelných důvodů, za které bych si dnes nafackovala, jsem ho vytěsnila ze svého života.
Ten chlap byl prostě jak droga. Dokázal člověka tak okouzlit a ukecat, že jsem mu opět věřila a úplně zapomněla, jak se ke mně ještě nedávno choval. Už jsem se i já sama bránila tomuto pokušení, které mě neustále stahovalo ke dnu. Byla to dlouhá a složitá cesta, než jsem pochopila, že tohle prostě nemá budoucnost, že tento člověk, který mě ve skutečnosti nemiluje a nemyslí to se mnou vážně a jen zneužívá mé ochoty nechat se zmanipulovat, mi nestojí za to, abych neustále lhala lidem, kterým na mně záleží, podkopávala jejich důvěru ve mě, a kazila si celý život kvůli chvilkám příjemných pocitů.
Pochopila jsem, že jediná cesta, jak z toho ven, je definitivně přerušit kontakty a už nikdy se s tímto člověkem nescházet.
Jednoho dne jsem využila příležitosti a bez jakéhokoliv rozloučení jsem posbírala co nejvíc svých věcí, které jsem u něho měla, a vrátila se domů. A už nikdy jsem toho člověka neviděla. Ani nikoho z jeho přátel.
Maminka mě už netrpělivě vyhlížela. Odpustila mi všechno. Otčím mě doma nechtěl, ale bydlení mi ochotně poskytla babička. Začala jsem opět chodit do školy, kterou jsem sice s několikaletým zpožděním, ale přece, úspěsně dokončila a odmaturovala. Po nějaké době jsem si také znovu sehnala telefonní číslo na Petra, který už dávno žil svým životem, smířený s tím, že o něj prostě nemám zájem. Volala jsem mu a on okamžitě přijel. Byl šťastný, že mě zase vidí a ani slůvkem se nezmínil o tom, co bylo. Hned ten den jsem si uvědomila, že tohle je muž, který mě má opravdu rád takovou, jaká jsem, který o mě skutečně bojoval a vždy mu na mně záleželo. Že tohle je ten muž, kterého pro mě měl Bůh připraveného.
Asi po roce jsme se zasnoubili, o rok později jsme se stali manželi a minulý měsíc jsme oslavili 10. výročí naší svatby. Máme spolu 4 krásné děti, chodíme celá rodina do církve, máme se rádi a já jsem ta nejšťastnější žena na světě.
Děkuji své mamince i všem lidem, kteří se mnou stále měli tolik trpělivosti i přesto, jak jsem se k nim chovala. Děkuji, že mi všichni odpustili. Děkuji Bohu za to, že mě vysvobodil a dal mi novou šanci, děkuji za milujícího manžela, děkuji za nový život, který sice není vždy růžový a plný krásných pocitů, ale zato je opravdový a plný lidí, kteří to se mnou myslí upřímně a pro které má smysl žít.
Přečtěte si také
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 4168
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 578
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 422
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 1263
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 4445
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 3139
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 2251
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 647
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 7794
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3817
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
at se vam vsem dobre dari 
Protože takováhle oddanost, to snad ani není možné. Kopni si do mě kolikrát chceš, já budu vždy čekat za vraty. 
Jinak jako matka si neumím představit, že bych takovýhle volnočasový aktivity schvalovala. 
mám podobný názor jako 
