Můj pobyt v Bohnicích

Pro ty, kteří, stejně jako já tehdy, už neví kudy kam a sbírají odvahu na pobyt na psychiatrii. Napadlo mě sepsat deníček, protože mně by tenkrát pomohla jakákoliv informace o tom, co bude, až se tam odhodlám vkročit. Kdyby to pomohlo alespoň jednomu člověku, budu ráda.

Můj pobyt v Bohnicích

Do Bohnic mě vezla sanitka, kterou mi zavolala moje paní psycholožka, když jsem se jí v ordinaci tak trochu zhroutila. Nabízela mi tuto možnost už dlouhou dobu, ale já jsem se bála. Neuměla jsem si představit, co mě tam čeká, že bych tam strávila třeba týden a jak by mi ten týden mohl pomoci. Říkala jsem si, že mi to nemůže k ničemu být a ještě budu muset všem (rodině) vysvětlovat, kde jsem byla a proč. Nebyla jsem v nějakém bůhvíjak hrozném stavu. Z domova jsem odešla s tím, že se zase vrátím, ale když mi psycholožka nabídla, že zavolá sanitku a zavolá i manželovi, najednou jsem neměla sílu odporovat jako dřív. Bylo to na začátku dubna a oba jsme s manželem pracovali z domova, takže jsem věděla, že o děti bude postaráno.

Za normálních okolností by mě vezli na krizové centrum, ale díky koronakrizi jsem putovala na centrální příjem. Sanitáři mě posadili do čekárny, kde v tu chvíli seděl jeden pán, a odjeli. Nikdo se tam na vás nedívá jako na blázna, jako proč tam jste, jestli máte tiky, jestli dostatečně pláčete nebo mluvíte pro sebe… Prostě jestli si pobyt v Bohnicích zasloužíte. Vlastně se na vás v čekárně nedívá nikdo. Ujala se mě paní doktorka, vzala mě do ordinace a ptala se na všechno možné. Potom jsem v čekárně čekala na rozhodnutí, kam se půjdu ubytovat.

Nakonec mě převáželi na pavilon 1 na první patro, což je ryze ženské akutní oddělení. Postel jsem dostala v příjmovém pokoji, kde je osm lůžek. Byl pátek odpoledne. Myslím, že na pohovor s lékařkou jsem si musela počkat do pondělí, ale jistá si tím nejsem. Každopádně jsem dostala třikrát denně neurol a víkend jsem kromě jídel prospala. Když se v pondělí začalo něco dít, mohla jsem neuroly odmítat, abych byla schopná zařadit se do programu. Jednou týdně jsem měla pohovor s psychiatrem, který mi byl přidělen, a stejně tak i s psychologem. Mimo to tam byla paní terapeutka, která vedla činnostní terapie, kdy jsme si mohli hrát hry, skládat puzzle, malovat, psát deník, něco vyrábět… Odpoledne s námi chodila na společnou procházku.

Psychiatr se mnou řešil jen léky. Jak mi vyhovují, jestli spím a podobně. Mně hned začal vysazovat stará antidepresiva a nasazovat nová. Pořád jsem si myslela, že za pár dní půjdu domů, ale po pohovoru s psychologem, který mi nadnesl, jaké jsou možnosti, jsem si uvědomila, že pobyt tam můžu vzít jako nový začátek, že když neurychlím odchod, mohlo by mi to dát opravdu hodně.

Jako nejlepší možnost se pro mne zdál pobyt na pavilonu 3. Což je pavilon smíšený, kde probíhají různé formy terapií. Minimální délka pobytu na tomto pavilonu je pět týdnů a mně se to zdálo nepředstavitelné. Když jsem to řekla manželovi, řekl, že to zvládneme.
Po dvou týdnech na jedničce jsem se tedy stěhovala na trojku. Pokojíčky jsou tam po třech.

Opět jsem dostala přiděleného psychiatra, psychologa jsem si mohla vybrat. Pacienti jsou tam rozdělení do skupin, a podle toho mají skupinové terapie, je tam kladený velký důraz na relaxační techniky a sestřičky pomáhají pacientům, aby své stavy úzkosti dokázali zvládat sami. Postupně jsem se rozkoukala a začalo mi být jasné, že pět týdnů je na nějakou změnu sakra málo. I když jsou lidé, kterým to stačilo. Já jsem na trojce nakonec strávila devět týdnů a měla jsem štěstí, že na konci pobytu se otevřel stacionář, do kterého jsem mohla ještě dva týdny po propuštění docházet. Měla jsem tedy stejný program jako lůžkoví pacienti, ale odpoledne jsem jezdila domů a ráno zase tam.

Kromě každodenních psychoterapií jsou tam i činnostní terapie. Vyzkoušela jsem pletení košíků, truhlaření, malování na dřevo, textilní dílnu, sklářskou, papírenskou. Musím říct, že je program promyšlený, protože když mi fakt nebylo dobře, protože se třeba při dopolední terapii řešilo něco závažného, tak odpoledne musíte jít na nějakou dílnu a při práci si vyčistíte hlavu. Téměř vždycky mi to pomohlo, abych to nevzdala a šla dál.

Vzala jsem to opravdu vážně a zodpovědně. Prošla jsem si sr… bahnem. Sestřičky, psychologové, doktoři – všichni byli nekompromisní, ale já jsem věděla, že ví, proč to dělají. Sestřičky jsou tam jako andělé. Všechny. Zajímají se, dokáží se s vámi zasmát, ale i povzbudit, postrčit, umí vycítit, kdo co potřebuje, aby se přestal litovat a šel dál.
Jsem teď měsíc od propuštění a ty tři měsíce v Bohnicích vnímám jako zázrak. Pomohlo mi to v tom, abych na sebe a na své úzkosti začala nahlížet jinak. Abych se v nich vyznala, abych pochopila svoje chování. Opravdu se teď víc chápu. Dokážu si říct, že tohle, co teď zrovna dělám, dělám proto, že… a už se za to nemusím nenávidět. A někdy se mi podaří říct si, že to špatné chování stejně neplní ten účel, co chci, a neudělám to.

Každý týden chodím na psychoterapii. Život je každodenní boj, to se nezměnilo, někdy větší, někdy menší. Ale díky Bohnicím vím, že to má smysl. Díky Bohnicím si umím v tom boji udělat i okýnko klidu, kdy se nemusím chvilku za ničím hnát, a být i tak spokojená.
Nikdy nepřestanu být vděčná paní psycholožce, že mi tu sanitku zavolala, terapeutickému týmu v Bohnicích se sestřičkami v čele, manželovi, který se tři měsíce staral o děti a celou domácnost a podporoval mě v léčbě, a hlavně sama sobě, že jsem tu šanci chytla a nepustila a využila, co jen to šlo.

Přála bych tohle všem, kteří se s podobnými problémy potýkají. A že nás není málo. Vždycky existuje řešení. I když třeba vede bahnem, křovím, trním… Kolik slz já tam prolila, kolik nadávek padlo, kolikrát jsem to vzdávala… Tam jsem cítila takové bezpečí, takovou důvěru, že mě v tom bahně nenechají, kdybych opravdu nemohla. Takže jsem se vždycky zvedla a šla dál. A tak jdu zatím stále dál a stále děkuji za ty tři měsíce, které jsem tam mohla prožít.

Snad tohle mé „plácání“ pomůže alespoň jednomu člověku, který se, tak jako já, tak strašně bojí, že dostane nálepku „byl jsem v Bohnicích“. (žádnou nemám ;-) )

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
2956
19.8.20 07:44

Moc držím palce, jste statečná :hug: Věřím, že deníček může spoustě lidí otevřít oči a pomůže jim zahodit předsudky a vyhledat pomoc.

  • Zmínit
  • Nahlásit
20327
19.8.20 09:27

Skvělej deníček a hrozně milé a lidský napsanej. Už jen po jeho přečtení má člověk naději. Je to jako závan čerstvýho vzduchu mezi těmi negativními názory a zkušenostmi z Bohnic a celkově z léčeben.
Ušla jsi asi mega kus cesty, trochu závidím a přeju vše dobré :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
966
19.8.20 10:30

Skvely denicek a dekuji, ze jsi ho napsala. Zajimalo by mne, jestli skupinova terapie dava dostatecny prostor pro reseni Tvych vlastnich problemu, protoze predpokladam, ze kazdy tam ma jiny problem? A jestli tam probihaji i nejake vzajemne pratelske vztahy mezi klienty, nebo toho ma kazdy sam az nad hlavu. Drzim palce at se dari Tobe a cele rodine, ve ktere mas uzasnou podporu.

  • Zmínit
  • Nahlásit
759
19.8.20 10:51

Ahoj, diky za pohled zevnitr. Bydlime kousek od ni a radi tam chodime na prochazky, ten areal je rozsahly a moc pekny. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.8.20 11:07

Třikrát denně Neurol a terapie skládání puzzlí/pletení košíků/malování na dřevo asi vypovídá za vše :roll:

Každopádně je skvělé, že Vám ty tři měsíce pomohly. Hlavně ale asi tím že jste vypadla že svého stereotypního prostředí a rutiny a díky nové medikaci :palec:

  • Nahlásit
34734
19.8.20 11:44

Pěkně napsané :palec: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
759
19.8.20 12:22

Ja jsem jednu dobu brala taky neurol, ale na me to zadny vliv nemelo :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
20327
19.8.20 12:53

Anonymní tak hlavně že sis hrdinsky rýpla co :palec: Jakákoli činnost pomáhá, i pletení košíků, ale ty o tom víš asi houno. Přeju ti ať si někdy v takových srágorách, že za ten Neurol budeš děkovat.

  • Zmínit
  • Nahlásit
139
19.8.20 13:12

Sice vidíme Tvůj příběh jen ve vnějších konturách, vůbec jsi nemusela napsat, o co přesně šlo, ale i tak mě to dostalo :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.8.20 14:48

@holka_z_hor Právě že o tom vím hodně. A mám srovnání ze zařízení, kde to řeší hodinovými dílnami dopoledne a hodinovým kognitivním tréninkem odpoledne a oblbováky a taky efektivní léčbou, kde je dopoledne i odpoledne skupinová terapie, dvakrát týdně individuální terapie, třikrát týdně podpůrné skupiny a třikrát týdně relaxace.

  • Nahlásit
88
19.8.20 17:00

Jeden z nejlepších deníčku co jsem tu poslední dobou četla ;) Je to hrůza Kolik lidí má psychické problémy :,( ten kdo to nezažil tohle nemůže pochopit… Moc vám držím palečky v budoucím životě :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
37
19.8.20 18:17

Držím palce, pavilon tři je fajn, někdy restart člověk potřebuje i na jiné problémy, ale to jedine soukromou zprávou. Držte se.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.8.20 21:14

Ahoj neco podobneho zažila jedna moje známá když jí bylo asi 30let, ona k tomu měla vždy sklony, špatně zvládá zátěž, bývá hodně unavena, má vysokou skolu je moc hodná a posledně ji to semlelo když se jim narodilo dítě které odmítalo kojení a mělo menší zdravotní problém, vim že se tehdy svěřovala svému lékaři že ji není vůbec dobře a na konec se zhroutila a skončila na nějakou dobu v léčebně, teď už je to nějaký rok a drží se. Preju ti ať už je jen dobre :hug:

  • Nahlásit
3342
19.8.20 21:51

Hezky napsané :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.8.20 14:02

Děkuji všem za pozitivní komentáře. Bála jsem se, že se to bude zdát o ničem.
@Blahuše V té skupině nás bylo okolo šesti a vždy na začátku se udělalo kolečko, kdo má co k řešení. Potom už si musel každý svůj čas „urvat“. Ale ty skupiny jsou opravdu složené tak, že jsou problémy podobné a častokrát se řeší jedno téma pro víc lidí a další se v tom najdou. Jednu chvíli jsme byli ve skupině tři a to byla paráda. Když se otevřel stacionář, bylo nás tam i deset a to už bylo na mne moc.
Co se týká těch vztahů, je to tam dost zvláštní. Je tam zakázáno navazovat jakékoliv vztahy a doporučeno nevyměňovat si kontakty a neudržovat je po propuštění. Ale moc se to nedá dodržet. Ti lidé ti tam připadají hodně blízcí. Sdělujete si na skupině hodně vážný věci, věříte si a chápete se. Víte, že nemusíte nic vysvětlovat, že ten druhý ví, jak ti je. Je tam teda zakázáno mimo terapie řešit témata z terapie, což se většinou dodržuje. Nikdy jsem se od někoho třetího nedozvěděla nic o jiném člověku třeba z jiné skupiny. Myslím, že v tom je taková posvátná úcta k tomu, co ten člověk prožívá nebo prožil. Ale neřešit svoje věci s člověkem, který je ti nějak bližší, s kterým jsi třeba na pokoji, to ti nedá. Na druhou stranu, chápu proč je to zakázaný. Jeden člověk může druhému u toho nevědomky ublížit. Stalo se nám to a není to příjemný. I po propuštění je opravdu dobrý ty kontakty neudržovat, protože lidi mají různý stavy, někdy je líp, někdy hůř a můžeš sebou stáhnout člověka dolů, ani nevíš jak.
Anonymní, možná jsem to špatně popsala. Probíhá tam čtyřikrát týdně skupinová terapie, jednou týdně individuální, pětkrát týdně autogenní trénink a pětkrát řízená relaxace, jednou týdně je edukace, kdy se dozvídáš o různých řešeních teoreticky i prakticky. Páté dopoledne jsou pracovní terapie a čtyři odpoledne stejně tak. Já měla ještě k tomu jednou týdně hippoterapii. Je to tam dost nacvakané a neurol jsem měla jen ty první dny na jedničce. Na trojce ti ho spíš nedají, i když si o něj řekneš, spíš se snaží si s tebou popovídat a pomoct ti, abys to zvládla jinak.
Moc děkuji všem. Opravdu jsem takové pozitivní reakce nečekala. Mám za sebou dva měsíce a je mi fajn. A když není, nedělám z toho žádné závěry a vím, že to přejde, vím, jak z toho. A o to jde. :srdce: Autorka

  • Nahlásit
266
21.8.20 02:55

Napadá mě jen tohle. Škoda že takových příběhů není víc. Dík, že jsi našla odvahu a podělila se s námi o něco tak silně osobního. Obdivuji každého, kdo to tam zvládne, já bych nevydržela ani v té čekárně, natož pak v kontaktu s někým, kýmkoli. Což je dost nepraktický paradox, prostě čím horší stavy, tím jasnější je, že se k léčbě nedostanu. Mám obrovský problém zajít si jen k lékaři nebo třeba s kamarádkou na kafe. A i má léčba u psychiatra skončila tím, že jednoduše skončila (odmítla jsem hospitalizaci, nebyly mi předepsány léky, potácím se, jak to jde a každý den se přesvědčuji, že se mi to vše jen zdá a jednou se budu muset probudit, no, zatím nic : - ) ). Ještě jednou děkuji za zkušenost a moc držím pěsti, ať už se máš jen tak, jak si sama přeješ.

  • Zmínit
  • Nahlásit
22.8.20 12:48

:srdce: teda klobouk domu

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
23.8.20 20:17

@Mija Podzimní Věř mi, že bys opravdu rychle zjistila, že když nikde jinde, tak tam to zvládneš. Je tam obrovská podpora. U mne je to vždycky o tom zavřít oči a udělat ten krok do neznáma, který je nejhorší. Potom už to jde samo. Nemám ráda spaní v cizí posteli a s někým v jedné místnosti, nesnáším společné toalety a sprchy. Tady jsem se asi v půlce pobytu podivovala nad tím, že mi to vůbec nevadí. Ale asi tam člověk tolik odhaluje duši, že sdílení ostatních věcí už skoro neřeší. Kdyby ti pomohlo, že by tam s tebou v tom nejhorším někdo šel, moc ráda tě doprovodím. Opravdu je to šance a je škoda čekat na probuzení. :hug: Autorka

  • Nahlásit
Anonymní
27.8.20 08:31

Taky jsem tam byla, byla jsem i v krizáči a pak v Černovicích ( takový Brněnský Bohnice). Musim uznat, že v Praze je opravdu ta péče top. V Brně je to psychiatrie jak z american horror story :mrgreen: moje sestra je teď v Bohnicích na léčbě alkoholismu a jsou tam opravdu důslední a strašně hodní. Je to první léčebna co dám dala naději, že se z toho dostane. Hlavně ať je ti líp, psychické problémy jsou dlouhý boj.

  • Nahlásit
1700
2.9.20 17:34

Jo, když si vzlomenu jak moc jsem se tenkrat bala jit „jen“ k" blbymu" psychologovi. :lol: jsi skvělá! Pracuj na sobě a bude už dobře! :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6935
10.9.20 13:48

Ahoj,
výborně napsáno a opravdu tím pomáháš ostatním. Můžeš na sebe být za to pyšná.
Líbí se mi, jak ti byl manžel oporou. Tak to má být.
Tak ať se nový začátek povede!

  • Zmínit
  • Nahlásit
4139
12.9.20 12:17

Lobec

Kdysi (80.leta min. st. ) :P existovalo zařízení na Horní Palate v Praze a s tím i souviselo zařízení pro rehabilitaci neuróz v Lobci, obě patřily pod Bohnice. K psycholožce jsem dochazel v 19 letech asi měsíc, kdy mi nabídla pobyt v Lobci. Pobyt byl 8 týdenní. Denně tam byla psychoerapeutická skupina cca 2 hodiny, 1 x týdně hypnóza, psychohry, ale mimo denní rozvrh bylo na nás co děláme. Tezko můžu popsat vše co člověk prožil na tomto místě, ale myslím, že jsem za tuto zkušenost rád. Dnes mi je 60.

Příspěvek upraven 12.09.20 v 12:22

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
13.9.20 04:34

V léčebně jsem nikdy nebyla, ale je to pro mě hodně zajímavý číst. Tak snad to bude dobré. Já brala jen roky antidepresiva, na něco to pomohlo a na něco moc ne. Pak jsem se dozvěděla, že to beru až moc dlouho, že to škodí. Přemluvila jsem lékařku, at to vysadím a souhlasila. Sice ne hned, ale pak to pochopila. Cpali by to do mě celej život. Moc si se mnou žádnej psychiatr nepovídal, až tahle poslední jo. A k tý chodím i ted občas si popovídat i když nic neberu.
Neurol mi taky kdysi někdo nabízel a napsal i recept a v lékarně se tehdy zděsili, že jsem na to moc mladá, nakonec jsem to nikdy nevzala.
Je to štestí, když na problémy člověk není sám. Moc pomáhá to sdílet s druhými, to co nás trápí. Ne, ale všíchni doktoři takový jsou :,(

  • Nahlásit