Můj pobyt v Bohnicích
- Psychické problémy
- Anonymní
- 19.08.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pro ty, kteří, stejně jako já tehdy, už neví kudy kam a sbírají odvahu na pobyt na psychiatrii. Napadlo mě sepsat deníček, protože mně by tenkrát pomohla jakákoliv informace o tom, co bude, až se tam odhodlám vkročit. Kdyby to pomohlo alespoň jednomu člověku, budu ráda.
Do Bohnic mě vezla sanitka, kterou mi zavolala moje paní psycholožka, když jsem se jí v ordinaci tak trochu zhroutila. Nabízela mi tuto možnost už dlouhou dobu, ale já jsem se bála. Neuměla jsem si představit, co mě tam čeká, že bych tam strávila třeba týden a jak by mi ten týden mohl pomoci. Říkala jsem si, že mi to nemůže k ničemu být a ještě budu muset všem (rodině) vysvětlovat, kde jsem byla a proč. Nebyla jsem v nějakém bůhvíjak hrozném stavu. Z domova jsem odešla s tím, že se zase vrátím, ale když mi psycholožka nabídla, že zavolá sanitku a zavolá i manželovi, najednou jsem neměla sílu odporovat jako dřív. Bylo to na začátku dubna a oba jsme s manželem pracovali z domova, takže jsem věděla, že o děti bude postaráno.
Za normálních okolností by mě vezli na krizové centrum, ale díky koronakrizi jsem putovala na centrální příjem. Sanitáři mě posadili do čekárny, kde v tu chvíli seděl jeden pán, a odjeli. Nikdo se tam na vás nedívá jako na blázna, jako proč tam jste, jestli máte tiky, jestli dostatečně pláčete nebo mluvíte pro sebe… Prostě jestli si pobyt v Bohnicích zasloužíte. Vlastně se na vás v čekárně nedívá nikdo. Ujala se mě paní doktorka, vzala mě do ordinace a ptala se na všechno možné. Potom jsem v čekárně čekala na rozhodnutí, kam se půjdu ubytovat.
Nakonec mě převáželi na pavilon 1 na první patro, což je ryze ženské akutní oddělení. Postel jsem dostala v příjmovém pokoji, kde je osm lůžek. Byl pátek odpoledne. Myslím, že na pohovor s lékařkou jsem si musela počkat do pondělí, ale jistá si tím nejsem. Každopádně jsem dostala třikrát denně neurol a víkend jsem kromě jídel prospala. Když se v pondělí začalo něco dít, mohla jsem neuroly odmítat, abych byla schopná zařadit se do programu. Jednou týdně jsem měla pohovor s psychiatrem, který mi byl přidělen, a stejně tak i s psychologem. Mimo to tam byla paní terapeutka, která vedla činnostní terapie, kdy jsme si mohli hrát hry, skládat puzzle, malovat, psát deník, něco vyrábět… Odpoledne s námi chodila na společnou procházku.
Psychiatr se mnou řešil jen léky. Jak mi vyhovují, jestli spím a podobně. Mně hned začal vysazovat stará antidepresiva a nasazovat nová. Pořád jsem si myslela, že za pár dní půjdu domů, ale po pohovoru s psychologem, který mi nadnesl, jaké jsou možnosti, jsem si uvědomila, že pobyt tam můžu vzít jako nový začátek, že když neurychlím odchod, mohlo by mi to dát opravdu hodně.
Jako nejlepší možnost se pro mne zdál pobyt na pavilonu 3. Což je pavilon smíšený, kde probíhají různé formy terapií. Minimální délka pobytu na tomto pavilonu je pět týdnů a mně se to zdálo nepředstavitelné. Když jsem to řekla manželovi, řekl, že to zvládneme.
Po dvou týdnech na jedničce jsem se tedy stěhovala na trojku. Pokojíčky jsou tam po třech.
Opět jsem dostala přiděleného psychiatra, psychologa jsem si mohla vybrat. Pacienti jsou tam rozdělení do skupin, a podle toho mají skupinové terapie, je tam kladený velký důraz na relaxační techniky a sestřičky pomáhají pacientům, aby své stavy úzkosti dokázali zvládat sami. Postupně jsem se rozkoukala a začalo mi být jasné, že pět týdnů je na nějakou změnu sakra málo. I když jsou lidé, kterým to stačilo. Já jsem na trojce nakonec strávila devět týdnů a měla jsem štěstí, že na konci pobytu se otevřel stacionář, do kterého jsem mohla ještě dva týdny po propuštění docházet. Měla jsem tedy stejný program jako lůžkoví pacienti, ale odpoledne jsem jezdila domů a ráno zase tam.
Kromě každodenních psychoterapií jsou tam i činnostní terapie. Vyzkoušela jsem pletení košíků, truhlaření, malování na dřevo, textilní dílnu, sklářskou, papírenskou. Musím říct, že je program promyšlený, protože když mi fakt nebylo dobře, protože se třeba při dopolední terapii řešilo něco závažného, tak odpoledne musíte jít na nějakou dílnu a při práci si vyčistíte hlavu. Téměř vždycky mi to pomohlo, abych to nevzdala a šla dál.
Vzala jsem to opravdu vážně a zodpovědně. Prošla jsem si sr… bahnem. Sestřičky, psychologové, doktoři – všichni byli nekompromisní, ale já jsem věděla, že ví, proč to dělají. Sestřičky jsou tam jako andělé. Všechny. Zajímají se, dokáží se s vámi zasmát, ale i povzbudit, postrčit, umí vycítit, kdo co potřebuje, aby se přestal litovat a šel dál.
Jsem teď měsíc od propuštění a ty tři měsíce v Bohnicích vnímám jako zázrak. Pomohlo mi to v tom, abych na sebe a na své úzkosti začala nahlížet jinak. Abych se v nich vyznala, abych pochopila svoje chování. Opravdu se teď víc chápu. Dokážu si říct, že tohle, co teď zrovna dělám, dělám proto, že… a už se za to nemusím nenávidět. A někdy se mi podaří říct si, že to špatné chování stejně neplní ten účel, co chci, a neudělám to.
Každý týden chodím na psychoterapii. Život je každodenní boj, to se nezměnilo, někdy větší, někdy menší. Ale díky Bohnicím vím, že to má smysl. Díky Bohnicím si umím v tom boji udělat i okýnko klidu, kdy se nemusím chvilku za ničím hnát, a být i tak spokojená.
Nikdy nepřestanu být vděčná paní psycholožce, že mi tu sanitku zavolala, terapeutickému týmu v Bohnicích se sestřičkami v čele, manželovi, který se tři měsíce staral o děti a celou domácnost a podporoval mě v léčbě, a hlavně sama sobě, že jsem tu šanci chytla a nepustila a využila, co jen to šlo.
Přála bych tohle všem, kteří se s podobnými problémy potýkají. A že nás není málo. Vždycky existuje řešení. I když třeba vede bahnem, křovím, trním… Kolik slz já tam prolila, kolik nadávek padlo, kolikrát jsem to vzdávala… Tam jsem cítila takové bezpečí, takovou důvěru, že mě v tom bahně nenechají, kdybych opravdu nemohla. Takže jsem se vždycky zvedla a šla dál. A tak jdu zatím stále dál a stále děkuji za ty tři měsíce, které jsem tam mohla prožít.
Snad tohle mé „plácání“ pomůže alespoň jednomu člověku, který se, tak jako já, tak strašně bojí, že dostane nálepku „byl jsem v Bohnicích“. (žádnou nemám 
)
Přečtěte si také
Máma celý život řešila moji váhu. Teď začala hlídat i moji dceru
- Anonymní
- 05.10.26
- 838
Od dětství jsem poslouchala, že mám silná stehna, neměla bych si přidávat a některé oblečení mi nesluší. Dlouho jsem věřila, že to maminka říká pro moje dobro. Když ale stejné poznámky začala...
Spolužačka dcery (11) kouří. Konfrontovala jsem její matku a nestačila se divit
- Anonymní
- 05.10.26
- 1458
Podle mého soudu jsou děti ve věku kolem deseti let opravdu ještě příliš malé na to, aby nebyly pod dohledem rodičů. Potvrdilo se mi to hned po prvním týdnu školy. Dcera totiž přišla domů a svěřila...
Na svatbu dcery nepůjdu, pokud tam bude její otec. Jsem špatná matka?
- Anonymní
- 05.10.26
- 1589
Možná mě za to odsoudíte, ale já opravdu nevidím jiné řešení. A není mi z toho vůbec dobře. Když byly moje děti v pubertě, rozvedla jsem se s jejich otcem. Nebyl to jednoduchý člověk a po rozvodu...
Po porodu jsem bývala emoční troska. Překvapilo mě, jak se zachoval manžel
- Anonymní
- 05.10.26
- 797
Když se mi narodila má prvorozená dcera, byl svět jako pohádka. Holčička nám spala skoro celou noc a byla obecně neskutečně hodné miminko. S manželem jsme byli v tu dobu snad nejšťastnější pár na...
Manžel přestal dávat spropitné. Tvrdí, že už tak všechno stojí moc
- Anonymní
- 05.10.26
- 959
Nikdy jsme nebyli rozhazovační, ale ani jsme nemuseli počítat každou korunu. Když jsme šli s manželem do restaurace, nechali jsme obsluze něco navíc. Stejně tak v kavárně nebo když jsem šla ke...
Manžel děti drtí sportovními kroužky každý den. A já je tam mám vozit
- Anonymní
- 04.10.26
- 6631
Každé září mám pocit, že tentokrát už to zvládneme lépe. Připravím dětem věci do školy, sepíšu si důležité termíny a do kalendáře zapíšu všechny jejich aktivity. Prvních pár dní dokonce věřím, že...
Uspávání u nás byl horor. Nevěřila jsem, že nám pomůže tak jednoduchá rada
- Anonymní
- 04.10.26
- 1930
Každý večer to začínalo úplně stejně. Vykoupat, pyžamo, pohádka, pusa na dobrou noc a odejít. Jenže jakmile jsem zavřela dveře, ozval se pláč.
Zhrzená milenka mého muže mi začala psát. Rozhodla jsem se jí věřit
- Anonymní
- 04.10.26
- 2957
Když se mi ozvala žena, se kterou mě manžel podvedl, čekala jsem výmluvy nebo prosbu o odpuštění. Místo toho mi poslala zprávy, ze kterých jsem pochopila, že mi o našem manželství lhal mnohem déle,...
„Někdo mi chodí kolem domu,“ volal děda. Policie našla vetřelce
- Bellino
- 04.10.26
- 1573
Léto už sice skončilo, ale patří se ho zakončit veselou letní vzpomínkou, která ovšem začala trochu tajemně až nebezpečně. Rodinka s dítěte sice trávila letní dovolenou ve slunném Chorvatsku, ale...
„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“
- PenelopaW
- 04.10.26
- 1280
Ne, že bych větu z titulku vnímala nutně negativně. Často je myšlena v dobrém ve smyslu: Vrátila jsi se do normálního života, to je fajn, ne? Někdy je ovšem pronášena i jako: Už ti rostou vlasy,...
Věřím, že deníček může spoustě lidí otevřít oči a pomůže jim zahodit předsudky a vyhledat pomoc.
ten kdo to nezažil tohle nemůže pochopit… Moc vám držím palečky v budoucím životě 
Autorka
moje sestra je teď v Bohnicích na léčbě alkoholismu a jsou tam opravdu důslední a strašně hodní. Je to první léčebna co dám dala naději, že se z toho dostane. Hlavně ať je ti líp, psychické problémy jsou dlouhý boj.
jsi skvělá! Pracuj na sobě a bude už dobře! 
existovalo zařízení na Horní Palate v Praze a s tím i souviselo zařízení pro rehabilitaci neuróz v Lobci, obě patřily pod Bohnice. K psycholožce jsem dochazel v 19 letech asi měsíc, kdy mi nabídla pobyt v Lobci. Pobyt byl 8 týdenní. Denně tam byla psychoerapeutická skupina cca 2 hodiny, 1 x týdně hypnóza, psychohry, ale mimo denní rozvrh bylo na nás co děláme. Tezko můžu popsat vše co člověk prožil na tomto místě, ale myslím, že jsem za tuto zkušenost rád. Dnes mi je 60.