Jak přišlo na svět naše děvčátko

Táhlo mi na třicet let a ještě jsem nebyla maminkou, ale to se mělo rychle změnit. Měla jsem termín porodu 23. srpna 2019, jenže mojí holčičce se nechtělo jít ven a tak se narodila nakonec až 5. září. To, že přenáším, už mě lehce stresovalo. Doma bylo všechno připravené a já se už začínala bát porodu. Věřte nebo ne, jsem sice zdravotní sestřička, ale když se má něco týkat mě, tak jsem přeci jen posera.

Můj manžel si přál být u porodu se mnou, ne že bych na tom trvala, ale bylo to jeho přání. Říkal, že tato událost nás natolik sblíží, že to budeme všem vyprávět a taky měl v tomto ohledu pravdu…

Miminku se stále nechtělo na svět a já už jsem dva týdny přenášela. Musela jsem tedy jít k hospitalizaci na vyvolání porodu. Po několika pokusech o vyvolání porodu mi nakonec praskla voda v devět hodin večer, což mi nikdo nechtěl věřit, protože to byly jen malé kapičky. Nakonec test zjistil, že opravdu nelžu a šla jsem strávit noc na sál. Můj manžel šel spát domů, aby jel druhý den do práce, protože mu starší zkušená porodní asistentka říkala, že u mě jen tak rychle k porodu nedojde, jelikož jsem prvorodička. Inu dal nad její radu a rozhodl se jí poslechnout.

V noci jsem sténala bolestí a byla jsem značně vyděšená z toho řvaní, které se linulo celou chodbou od jiné rodičky. A tady už jsem se začala opravdu bát i já. Přečkala jsem v bolestech celou noc. V šest ráno mě milá starší porodní asistentka ještě jednou přišla zkontrolovat, než odejde domů a zjistila, že co nevidět budu rodit. Ihned jsem začala volat manžela, aby přijel do porodnice. Můj muž zrovna dojel do práce, pozdravil tam všechny své kolegy a zase odešel.

Já jsem si mezitím šla lebedit do vany a zaskákat na míči pro těhulky. Snažila jsem se navnadit na ten okamžik, kdy na svět přivedeme naše miminko. To bude dobrý, snažila jsem se sama sebe přesvědčit a věřila tomu asi jako na růžového slona. Jenže začaly silné kontrakce a já už byla hysterická, že cítím silnou bolest. Konečně jsem si začala uvědomovat, že porod nebude taková hračka, jak jsem si mylně představovala.

Můj muž mezitím přišel do porodnice a snažil se mi sehnat něco na tlumení bolesti. Nutno podotknout, že aplikovaná injekce do zadku neměla žádný účinek a tak jsem trpěla dál.
V osm hodin jsem začala rodit a vím jen jedno a to, že už jsem to chtěla mít rychle za sebou. Bylo horko, ale nutno podotknout, že byl krásný slunečný den, což mému manželovi asi nedělalo moc dobře. Pochopte je to Rus a na horko není moc zvyklý. Takže v jeden moment mi tam omdlel a zdravotnice se ho snažily dát do kupy, aby ten náš společný okamžik nepropásl.

Mezitím se probral a já tlačila dál. Vůbec mi to nešlo, vnímala jsem jen tu neskutečnou bolest a přála si, abych už to měla rychle za sebou. Nešlo to nijak zadržet, ani jsem se o to nesnažila. Všechna ta bolest potřebovala jít rychle ven a dávala jsem to najevo silným řevem. Bohužel předporodní kurz a všechny ty knížky s radami ohledně porodu byly k ničemu, protože bolest mě absolutně paralyzovala a já se nemohla na ty rady soustředit.
Paní porodní asistentka byla ze mě na nervy a mezitím odbíhala na druhý porodní sál, kde měla také další klientku. No nebylo to ideální, ale co se dalo dělat. Takže jsem se snažila ze všech sil nekřičet jako pavián a soustředit se na tlačení. Nic jiného v tu chvíli jsem stejně dělat nemohla, proto jsem se tedy konečně snažila poslechnout pokyny paní porodní asistentky. K císařskému řezu jsem jí bohužel k mé smůle nepřemluvila.
Manžel mě celou dobu pevně držel za ruku a uklidňoval mě. Já byla šťastná, že ho mám u sebe a je mojí oporou. „Neboj se, všechno zvládneš, bude to dobré,“ podporoval mě. „Ještě jednou pořádně zatlačte, zkuste to,“ pobízela mě paní porodní asistentka.
A já naposledy zatlačila ze všech svých sil, které mi ještě zbývaly. Najednou bylo miminko venku a já byla maminkou. Nutno podotknout, že i paní porodní asistentka měla značnou radost, že jsem konečně odrodila. Kdybych prý nebyla tak hysterická, mohla jsem odrodit i dříve.

Naše děvčátko se narodilo přesně v deset hodin dopoledne. Všechna ta dlouhá bolest byla mávnutím proutku náhle fuč. Všechnu tu bolest přebyla radost z naší malé princezny. Naší holčičce jsme dali jméno Nicolette. Když se narodila, tak manžel plakal štěstím. „To máme krásnou holčičku, že ano?“ řekl dojetím.

Dívala jsem se na to malé stvoření ve své náruči a říkala si, že je naprosto dokonalá. Po tvářích se mi kutálely slzy. V tu chvíli jsem věděla, že jsme opravdová rodina.