Miláčku, budeš tu mít beze mě božský klid, koneckonců jsi přeci v Českém ráji

Cesta do Českého ráje

Jsou někdy chvíle, kdy nás může život pořádně zmást. A kdy? Někdy podlehneme iluzi a myslíme si, že konečně máme vše a začínáme normálně žít. Ale bohužel zjistíme, že jen nosíme na očích růžové brýle. A někdy potřebujeme pořádnou ránu, abychom už konečně procitli. Rozum však vždy zvítězí nad našimi emocemi. Ale stačí jediný okamžik a uvědomíme si, že nejsme stroje bez citů a někdy se to skousnout jednoduše nedá… Ale co by to bylo za život, kdybychom se neustále trápili, že? Je zapotřebí být věčný optimista a brát ten život taky s humorem.
Ponechme tedy stranou růžové brýle, které má každá žena na začátku vztahu. Tenkrát vám na vaší polovičce přišlo dokonalé snad úplně vše. Jenže když ty pomyslné brýle sundáte a vaše splašené hormony se konečně zklidní, najednou zjistíte, že váš chlap není tak úžasný, jak se vám na první pohled zdálo. Vidíte ho v jeho skutečné podobě a zjistíte, že vám na něm vadí doslova vše. Proto je nejlepší takovýto vztah ihned ukončit a to co nejdříve, než bude příliš pozdě. Ne nadarmo se říká, že svojí drahou polovičku skutečně poznáte po první dovolené a o tom je můj příběh.
Moje seznámení s Tomášem bylo takové obyčejné. Kamarádka mě pozvala k ní domů na party a já si nemohla nevšimnout toho kluka, který chrlí jeden vtip za druhým. Možná mě po očku sledoval, ale co dál? Mám přitvrdit? Samozřejmě jsem se na nic nezmohla a čekala, jestli se iniciativy nechopí přeci jen on. Po pár skleničkách nasbíral odvahu k otázce, jestli bych s ním třeba nezašla do kina.
A tak tedy následovala první schůzka jen ve dvou. Už jak se ke mně blížil, ztrácela jsem půdu pod nohama. „Mrzí mě, že jsem se ti posledně nemohl věnovat naplno,“ řekl a pozorně mi přitom hleděl do očí. „To nic, chápu to,“ řekla jsem jako by nic, nechtěla jsem si totiž připustit, že mě to také mrzí. „Opravdu?“ řekl a přistoupil ke mně ještě blíž.
Za zády schovával obrovskou kytici pampelišek, které natrhal u nás na sídlišti. Musím říct, že mě to docela pobavilo a zároveň mě to zahřálo u srdce. Já jsem se do něho v ten moment úplně zbláznila.
Když mě po kině doprovázel domů, vzal mě za ruku s takovou samozřejmostí a mě přišlo jako bychom se znali už velmi dlouho. Potom jsme se před prahem mých dveří kratičce políbili, ale dlouho jsme se při tom dívali vzájemně do očí. Najednou jsem se do něho bezhlavě zamilovala.
Bylo to hned po vysoké a já se rozhodla, že pojedu se svým přítelem na blind. Místo atraktivního zájezdu do exotiky jsem podnikla dobrodružnou dovolenou do naší české přírody. Chtěla jsem vždy cestovat, jenže nebylo s kým a s rodiči bych se dostala tak maximálně na chalupu. Cestování a poznávat svět byl zkrátka můj velký sen.
Zpočátku jsem si nedokázala představit, že bych spala někde ve stanu, kde by v noci nemuselo být zrovna bezpečno. Vybavovaly se mi některé takové scény z hororů. Ale nechala jsem se svým miláčkem zlákat, že to bude ta pravá romantika. Hlavně jsem nechtěla, aby si myslel, že jsem nějaká městská fiflena, co ohrnuje nad vším nos. Nakonec jsem tedy ustoupila od svých požadavků a Tomášovo návrh na naši dovolenou jsem přijala. „Ty jedeš do přírody? Vždyť to přeci tak nesnášíš,“ pozastavila se nad tím nápadem moje mamka. „Trocha čerstvého vzduchu mi jen prospěje,“ uklidňovala jsem ji. „Já si myslím, že je to nerozvážné. Měla bys ještě nad tím popřemýšlet,“ nenechala se mnou odbýt. „Blbost! Jaká moje nerozvážnost? Já byla vždy zodpovědná a rozumná, tak jak bych mohla být teď nerozvážná?“ bouřilo to a vřelo ve mně.
Vyrazili jsme si do Českého ráje. Sešli jsme se na nádraží, protože na vandr se prostě autem nejezdí. „Na co máš tu láhev? Když jdeme na vandr, tak se pije na cestě jen ze studánek nebo v hospodě,“ prohlásil a zabavil mi sportovní láhev s vodou.
A já byla tedy bez pití.
Cesta do Českého ráje nám trvala vlakem asi dvě hodiny. Slunce svítilo snad už od úsvitu. V dobré náladě jsme vystoupili z vlaku a těšili se, že ten den si uděláme okruh asi tak deset kilometrů. Chtěla jsem si cvaknout nějaké fotky. Věřila jsem, že kvůli mně půjdeme rozumnou trasou s přestávkami. Šli jsme po turisticky označené lesní cestě a nepotkali ani živáčka. Byli jsme tam jen my a les. Kdo si myslí, že teď budu popisovat nějaký dobrodružný cestopis, tak ho musím bohužel zklamat.
Tomáš šel docela svižným krokem, takže jsem musela k němu popoběhnout. Musím podotknout, že jsem své síly docela přecenila, ta trasa byla na mě docela složitá. Nohy mě dost bolely a sotva jsem zvládala Tomášovo tempo. Byla jsem celá udýchaná a zpocená. Po hodině nepřetržité cesty jsem byla totálně KO. Ale moje utrpení nebralo žádného konce. „Neměli bychom si na chvilku udělat pauzu?“ zkusila jsem to. „Napij se a jdeme dál,“ uzavřel stroze můj pokus o odpočinek a vtiskl mi pusu na tvář.
Konečně jsme dorazili do kempu. Těšila jsem se na osvěžující sprchu, byla jsem totiž celá polámaná a zpocená. Jenže mě čekala spíš ledová sprcha. Kemp byl poloprázdný a takový neudržovaný. „To je skutečně ono?” zeptala jsem se podezíravým tónem. Tomáš přikývl a pronesl: “No není to nádhera? Tak svěží vzduch a to okolí. Pravá dovolená.”
Já v tu chvíli protočila oči. Nechápala jsem, jak někdo tady může platit za ubytování. Divila jsem se, že se to tady přes léto nikdo nepokusil zútulnit. Vešli jsme do místní restaurace a nahrnuli se k nám hned zdejší štamgasti. Nechtěla jsem před nimi působit jako městská Barbie a tak jsem se snažila usmívat, jak jen to šlo. Seznámili jsme se. Byli to venkovští balíci, ale zdáli se celkem v pohodě. Hned už nám objednali každému půllitr piva. „Mohla bych si nejprve dát sprchu? Po cestě ji fakt potřebuji,“ říkám majiteli kempu. „Samozřejmě, vpravo je budova umývárny, ale dlouho tu nebyla žádná uklízečka, tak vlastně ani nevím, jak to tam vypadá,” pronesl majitel ledabyle.
Bylo mi to přinejmenším zvláštní. Jak to, že umývárnu nikdo neuklízí? Šla jsem se tam tedy podívat. Byl to opravdu hnus. Všude byla špína a vlasy. Na dlaždičkách se vytvářela plíseň. Byl tu pěkný nepořádek a zápach. Na sprše byly nánosy vodního kamene. Myslela jsem, že otočím na podrážkách a uteču hned, co to půjde. Tak tady jsem se rozhodně sprchovat nechtěla.
Byla jsem rozhodnutá vrátit se zpět domů, nechtěla jsem tam promarnit svou dovolenou. Probudilo to ve mně velmi smíšené pocity. Byl to smutek a samozřejmě vztek. Vztek, protože jsem věděla, že můžu zapomenout momentálně na všechny svoje dosavadní plány. Ale Tomáš se mě snažil uklidnit. Zatínala jsem zuby, co to jen šlo. Dusila jsem se zlostí. „Drž city na uzdě,“ napomínala jsem sama sebe v duchu a počítala si do pěti, abych se alespoň trošku uklidnila. „Tak takto tedy už NE!“ bublalo to ve mně jako v rychlovarné konvici. „Už nebudu hodná, ani blbá holka! Rozumíš mi?“ vyjela jsem na něj. Zjistila jsem totiž, že je to sobec. „Co blázníš zlatíčko?“ snažil se zachovat klid a obměkčit mě, avšak bez úspěchu. „Miláčku, budeš tu mít beze mě božský klid, koneckonců jsi přeci v Českém ráji,“ dala jsem mu pusu na rozloučenou a vyrazila jsem zpět domů.
Laskavá, milá a hodná. Nikdy se nenechá nikým a ničím rozčílit. Pořád se jen na všechny kolem usmívá. Tohle všechno se říkalo vždy o mně. Byla jsem prostě taková. Změnila jsem se. Objevila jsem v sobě něco, co bylo potlačováno dlouhé roky. Mohla jsem samozřejmě zůstat taková, jaká jsem byla doposud, a nic by se nezměnilo. Já se rozhodla jinak. Chtěla jsem být konečně více sama sebou.
Musím přiznat, že trochu to ve mně vřelo, ale ovládala jsem se a místo prásknutí jsem normálně zabouchla dveře od hospody. Říkáte si, kde se ve mně v takovou chvíli vzal klid? Je to snadné, vůbec mi to nepřišlo líto, spíš k smíchu. Tato situace se samozřejmě odrazila i na našem vztahu, už mi nepřipadal jako pan ‘‘Božský‘‘ a já byla víc zoufalá než šťastná. Myslela jsem si, že jdu za velkou a hlavně skutečnou láskou, ale bohužel jsem se spletla.
Bylo jasné, že o lásce z mé strany už nemůže být řeč. Byla jsem si vědoma jeho odmítavým postojem ke mně a moc mě to bolelo. Jednou provždy si budu pamatovat, že i když někdo dělá dojem dobrého člověka, neznamená to ještě, že takový skutečně je.
Přemýšlela jsem, co bude dál. Příroda tu byla skutečně velmi krásná, ale já si toho v těchto podmínkách nedokázala užít. A tak jsem nakonec usoudila, že to byla naše první, ale také poslední společná dovolená…