Prázdná náruč, ale plné srdce
Ráda bych se s vámi podělila o moji zkušenost s ukončením těhotenství ve 14. týdnu. Něco, na co se nedá připravit, ale s čím se dá smířit.
S manželem jsme chtěli, aby mezi sebou měly děti malý věkový rozdíl. Proto jsme druhé začali plánovat, když byl synovi rok a půl. Dvouletý věkový rozdíl bude ideální, říkali jsme si. Jenže takové věci se prostě naplánovat nedají. To mi mělo dojít už začátkem snažení.
Otěhotněla jsem hned na první pokus, jenomže čárka nesílila a nakonec přišla i menstruace. Biochemické těhotenství. No nic, pobrečela jsem si a jelo se dál. O dva měsíce později se na mě usmála už o dost znatelnější čárka a já se pomalu začínala těšit, jak nám to pěkně vychází.
Minula první kontrola u doktorky, na druhé už bilo i srdíčko. Překonala jsem nevolnosti i únavu, bříško pomalu začínalo růst a jakmile jsem ukončila dvanáctý týden, začala jsem se opravdu těšit. Teď už to musí vyjít, říkala jsem si. Na první screening jsem šla celá natěšená s tím, že bude určitě všechno v pořádku. Myslela jsem si, že to bude holčička. Spletla jsem se v obojím. Byl to chlapec a v pořádku nebylo vůbec nic.
Ze začátku mi přišlo, že je všechno, jak má být. Slyšeli jsme srdíčko, miminko se krásně hýbalo a vypadalo přesně tak, jak jsem si pamatovala syna. Ale doktor viděl to, co my jsme nepoznali. „Mám pro vás špatné zprávy.“ To je věc, kterou žádná nastávající maminka nechce slyšet. Snažila jsem se být klidná. No dobrá, bude tam nějaký problém. Ale vše se dá vyřešit. „S největší pravděpodobností to bude hodně špatné. Počkejte, zavolám ještě kolegu, aby se na to taky podíval.“ Ok, tohle zní vážně. Manžel mi tiskl ruku a hladil mě, já jen čekala, s čím dalším přijdou. Přišel druhý doktor, na obrazovku zíral poměrně dlouho, každá vteřina ubíhala hrozně pomalu. A potom přišel s verdiktem. „Miminko má vývojové vady neslučitelné se životem, umřelo by hned po porodu. Je to na sto procent.“
Cože? Co??? Tohle se nemůže dít zrovna nám. Nechápala jsem to. Vím jenom, že jsem pořád kývala, snažila se tvářit statečně. Šokovaně jsme vyšli na chodbu a manžel mě objímal. Omluvila jsem se mu, ať mě neobjímá, protože to ve mně moc uvolňovalo emoce. Jako vlnu. A já jsem nechtěla brečet, ještě ne. Ne v čekárně plné lidí.
Byl pátek a ukončení bylo naplánováno na pondělí. Ještě, že nám nikdo nepopřál pěkný víkend. Ten den jsem ještě skoro vůbec neplakala. Asi jsem to potřebovala zpracovat. Šli jsme spát a já se probudila asi ve čtyři ráno. Zrovna se vzbudil i syn, takže jsem za ním šla, když plakal. To mě probralo úplně a poté jsem asi hodinu nemohla usnout. Ležela jsem ve tmě a v tichu a měla čas přemýšlet. Hladila jsem si bříško a loučila se s miminkem. Prosila jsem ho, ať mi odpustí. Říkala jsem mu, že se na něj v nebi těší všichni naši příbuzní, kteří už zemřeli. Představovala jsem si, jak ke mně mluví a říká mi: „Mami, já se na tebe přece nezlobím, mám tě rád.“ A pak to přišlo. Ta vlna, která tam byla už předtím, jenom zatím nepřetekla. Brečela jsem snad jako nikdy. Byl to silný a úlevný pláč. Manžela to probudilo a pevně jsme se objímali, dokud jsme znovu neusnuli.
Přišlo pondělí a já šla do nemocnice smířená. Jsem typ člověka, který se s trápením potřebuje svěřit a popovídat si o něm, takže jsem se o víkendu potkala s kamarádkami a rodinou a zjistila jsem, jakou obrovskou podporu v okolí mám. Všichni byli úžasní a moc mě podrželi. Nejvíc mi ale pomohl ten noční rozhovor s miminkem. Těšila jsem se, až ho uvidím a psychicky se připravovala na porod. Tak jsem to totiž chtěla vnímat, ne jako potrat, ale zrození. Jen trošku předčasné a s jiným koncem, než se očekává. Ten den jsem byla už ve 14. týdnu těhotenství.
Nejhorší bylo to čekání. V poledne mi zavedli první tabletu. Tři hodiny se nic nedělo. Kolem třetí přišla na řadu druhá tableta a chvíli po ní mírné špinění. V šest hodin večer zaváděli třetí. Já se snažila trošku pospávat, protože jsem se připravovala na dlouhou a bolestivou noc. Bříško začalo trochu pobolívat, ale nebylo to nic hrozného. Měsíčky před prvním dítětem bývaly mnohem horší. Nebyly to ani křeče, spíš takový tlak, který se dal trochu i zaspat. Potom mě roztřásla zimnice. Zvláštní, pomyslela jsem si, říkali, že se mám připravit spíš na teplotu. Nějak jsem vnitřně věděla, že to je ten moment, kdy se mám s miminkem rozloučit. O chvíli později jsem cítila, jak mi vevnitř něco luplo. Nebylo to bolestivé, jen intenzivní a probralo mě to ze spánku. Poté jsem se dozvěděla, že to mi praskla voda. Tento pocit pro mě byl úplně nový, protože při prvním porodu mi voda sama nepraskla. Najednou jsem cítila vlhko a vytekla spousta krve naředěná plodovou vodou. Zazvonila jsem na sestřičku a ta přišla, zkontrolovala mě a pak řekla, že něco zkusí.
Sáhla do mě, cosi vytáhla a dala to do mísy. Potom řekla, že je po všem. Nechápala jsem, jak to mohlo být tak rychlé a bezbolestné. Zeptala jsem se, jestli bych mohla vidět miminko. Sestřička se divila, asi o to moc maminek nežádá, ale bez problému mi ho ukázala. Můj maličký syn byl krásný. Nemyslím tím esteticky, ale emočně. Neplakala jsem, naopak jsem cítila vlnu něhy a euforie, bylo to něco nádherného. Ještě dlouho poté, co ho odnesli, jsem se usmívala a cítila se tak silná a smířená. Strašně mi to pomohlo a naposledy jsem se rozloučila. Věděla jsem, že už ho nic nebolí a je na lepším místě.
Poté přišla doktorka a promačkala mi bříško, aby dostala ven zbytky. Tohle byla asi ta nejmíň příjemná část, ale dalo se to vydržet. Ultrazvukem zjistili, že stále nevyšlo ven úplně všechno, takže bude nutné dočištění. V této fázi těhotenství je to běžné, vysvětlili mi. Na 15 minut mě uspali a v devět večer už jsem byla na pokoji, probraná z narkózy a bylo po všem.
Necítila jsem prázdnotu, ale vnitřní klid. Vedle vší té bolesti to byl krásný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Abych shrnula, co mi pomohlo – rozhovor s miminkem, to, že už mám doma jedno zdravé dítě, okolí a jeho podpora, to, že jsem mohla miminko vidět a rozloučit se s ním. Každý tohle prožívá jinak, já byla ale překvapená, že jsem nenarazila na skoro žádnou pozitivní zkušenost. Proto bych chtěla předat tu svoji a pokud by to pomohlo byť jen jediné mamince, která si tímto musí projít, tak to bude mít obrovský smysl.
Ano, pořád ještě pláču. Ano, pořád to ještě moc bolí. Ale vím, že v tom nejsem sama a taky vím, že my ženy jsme hrozně silné bytosti. A chtěla bych, aby se o těchto zkušenostech víc mluvilo a víc sdílelo. Je to zážitek, který mě změnil. Začala jsem si víc vážit chvil se svým synem, každodenních radostí a ještě více si uvědomila, že mít zdravé dítě není samozřejmost, ale nádherný dar, který bych přála každé ženě, která po tom touží.
Přečtěte si také
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 1774
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 3790
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 1707
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 790
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 1289
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Tchyně mi odmítla pohlídat děti. O hodinu později jsem ji potkala na rande
- Anonymní
- 08.07.26
- 9296
Když se nám po dceři narodila dvojčata, náš život se během pár dnů obrátil vzhůru nohama. Manžel byl od rána do večera v práci, já doma se třemi malými dětmi a byla jsem ráda, když jsem si stihla v...
Dcera šla „jen“ ke kosmetičce. Když otevřela dveře, nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 08.07.26
- 5382
Když Aneta oslavila osmnáctiny, samozřejmě dostala nějaké peníze od celé rodiny. Říkala, že je utratí, jak nejlépe to půjde. Čekala jsem, že si koupí nějakou parádu, nový telefon nebo si něco...
Přihlásila jsem dceru na 5 příměstských táborů. Po prvním dni chtěla zůstat doma
- Anonymní
- 08.07.26
- 6095
Prázdniny jsou dlouhé a naše dovolená s manželem není nekonečná. Když jsem letos přemýšlela, co s dcerou, příměstské tábory mi přišly jako skvělé řešení. Aničce je pět let, vloni byla na jednom a...
Manžel mě podvedl s ženskou, která ho vyždímala jak citrón. Teď mě chce zpátky
- Anonymní
- 08.07.26
- 3327
Pepovi jsem už odpustila několik nevěr. Ale naposledy už pohár přetekl. Našel si mladou a krásnou a oznámil mi, že si nemůže pomoct. Prý se zamiloval a chce konečně žít naplno. Po tolika letech už...
Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou
- xxnejtxx
- 08.07.26
- 1046
Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co se moje tělo rozhodlo mlčet. Bylo mi patnáct, když se menstruace začala ztrácet – občas vynechala měsíc, pak dva, pak se odmlčela úplně.
.
Drž se🍀
no to je něco teda, já si myslím, že jsi se rozhodla správně a jsi s tím docela dobře srovnaná, v rámci možností!
