Prázdná náruč, ale plné srdce
Ráda bych se s vámi podělila o moji zkušenost s ukončením těhotenství ve 14. týdnu. Něco, na co se nedá připravit, ale s čím se dá smířit.
S manželem jsme chtěli, aby mezi sebou měly děti malý věkový rozdíl. Proto jsme druhé začali plánovat, když byl synovi rok a půl. Dvouletý věkový rozdíl bude ideální, říkali jsme si. Jenže takové věci se prostě naplánovat nedají. To mi mělo dojít už začátkem snažení.
Otěhotněla jsem hned na první pokus, jenomže čárka nesílila a nakonec přišla i menstruace. Biochemické těhotenství. No nic, pobrečela jsem si a jelo se dál. O dva měsíce později se na mě usmála už o dost znatelnější čárka a já se pomalu začínala těšit, jak nám to pěkně vychází.
Minula první kontrola u doktorky, na druhé už bilo i srdíčko. Překonala jsem nevolnosti i únavu, bříško pomalu začínalo růst a jakmile jsem ukončila dvanáctý týden, začala jsem se opravdu těšit. Teď už to musí vyjít, říkala jsem si. Na první screening jsem šla celá natěšená s tím, že bude určitě všechno v pořádku. Myslela jsem si, že to bude holčička. Spletla jsem se v obojím. Byl to chlapec a v pořádku nebylo vůbec nic.
Ze začátku mi přišlo, že je všechno, jak má být. Slyšeli jsme srdíčko, miminko se krásně hýbalo a vypadalo přesně tak, jak jsem si pamatovala syna. Ale doktor viděl to, co my jsme nepoznali. „Mám pro vás špatné zprávy.“ To je věc, kterou žádná nastávající maminka nechce slyšet. Snažila jsem se být klidná. No dobrá, bude tam nějaký problém. Ale vše se dá vyřešit. „S největší pravděpodobností to bude hodně špatné. Počkejte, zavolám ještě kolegu, aby se na to taky podíval.“ Ok, tohle zní vážně. Manžel mi tiskl ruku a hladil mě, já jen čekala, s čím dalším přijdou. Přišel druhý doktor, na obrazovku zíral poměrně dlouho, každá vteřina ubíhala hrozně pomalu. A potom přišel s verdiktem. „Miminko má vývojové vady neslučitelné se životem, umřelo by hned po porodu. Je to na sto procent.“
Cože? Co??? Tohle se nemůže dít zrovna nám. Nechápala jsem to. Vím jenom, že jsem pořád kývala, snažila se tvářit statečně. Šokovaně jsme vyšli na chodbu a manžel mě objímal. Omluvila jsem se mu, ať mě neobjímá, protože to ve mně moc uvolňovalo emoce. Jako vlnu. A já jsem nechtěla brečet, ještě ne. Ne v čekárně plné lidí.
Byl pátek a ukončení bylo naplánováno na pondělí. Ještě, že nám nikdo nepopřál pěkný víkend. Ten den jsem ještě skoro vůbec neplakala. Asi jsem to potřebovala zpracovat. Šli jsme spát a já se probudila asi ve čtyři ráno. Zrovna se vzbudil i syn, takže jsem za ním šla, když plakal. To mě probralo úplně a poté jsem asi hodinu nemohla usnout. Ležela jsem ve tmě a v tichu a měla čas přemýšlet. Hladila jsem si bříško a loučila se s miminkem. Prosila jsem ho, ať mi odpustí. Říkala jsem mu, že se na něj v nebi těší všichni naši příbuzní, kteří už zemřeli. Představovala jsem si, jak ke mně mluví a říká mi: „Mami, já se na tebe přece nezlobím, mám tě rád.“ A pak to přišlo. Ta vlna, která tam byla už předtím, jenom zatím nepřetekla. Brečela jsem snad jako nikdy. Byl to silný a úlevný pláč. Manžela to probudilo a pevně jsme se objímali, dokud jsme znovu neusnuli.
Přišlo pondělí a já šla do nemocnice smířená. Jsem typ člověka, který se s trápením potřebuje svěřit a popovídat si o něm, takže jsem se o víkendu potkala s kamarádkami a rodinou a zjistila jsem, jakou obrovskou podporu v okolí mám. Všichni byli úžasní a moc mě podrželi. Nejvíc mi ale pomohl ten noční rozhovor s miminkem. Těšila jsem se, až ho uvidím a psychicky se připravovala na porod. Tak jsem to totiž chtěla vnímat, ne jako potrat, ale zrození. Jen trošku předčasné a s jiným koncem, než se očekává. Ten den jsem byla už ve 14. týdnu těhotenství.
Nejhorší bylo to čekání. V poledne mi zavedli první tabletu. Tři hodiny se nic nedělo. Kolem třetí přišla na řadu druhá tableta a chvíli po ní mírné špinění. V šest hodin večer zaváděli třetí. Já se snažila trošku pospávat, protože jsem se připravovala na dlouhou a bolestivou noc. Bříško začalo trochu pobolívat, ale nebylo to nic hrozného. Měsíčky před prvním dítětem bývaly mnohem horší. Nebyly to ani křeče, spíš takový tlak, který se dal trochu i zaspat. Potom mě roztřásla zimnice. Zvláštní, pomyslela jsem si, říkali, že se mám připravit spíš na teplotu. Nějak jsem vnitřně věděla, že to je ten moment, kdy se mám s miminkem rozloučit. O chvíli později jsem cítila, jak mi vevnitř něco luplo. Nebylo to bolestivé, jen intenzivní a probralo mě to ze spánku. Poté jsem se dozvěděla, že to mi praskla voda. Tento pocit pro mě byl úplně nový, protože při prvním porodu mi voda sama nepraskla. Najednou jsem cítila vlhko a vytekla spousta krve naředěná plodovou vodou. Zazvonila jsem na sestřičku a ta přišla, zkontrolovala mě a pak řekla, že něco zkusí.
Sáhla do mě, cosi vytáhla a dala to do mísy. Potom řekla, že je po všem. Nechápala jsem, jak to mohlo být tak rychlé a bezbolestné. Zeptala jsem se, jestli bych mohla vidět miminko. Sestřička se divila, asi o to moc maminek nežádá, ale bez problému mi ho ukázala. Můj maličký syn byl krásný. Nemyslím tím esteticky, ale emočně. Neplakala jsem, naopak jsem cítila vlnu něhy a euforie, bylo to něco nádherného. Ještě dlouho poté, co ho odnesli, jsem se usmívala a cítila se tak silná a smířená. Strašně mi to pomohlo a naposledy jsem se rozloučila. Věděla jsem, že už ho nic nebolí a je na lepším místě.
Poté přišla doktorka a promačkala mi bříško, aby dostala ven zbytky. Tohle byla asi ta nejmíň příjemná část, ale dalo se to vydržet. Ultrazvukem zjistili, že stále nevyšlo ven úplně všechno, takže bude nutné dočištění. V této fázi těhotenství je to běžné, vysvětlili mi. Na 15 minut mě uspali a v devět večer už jsem byla na pokoji, probraná z narkózy a bylo po všem.
Necítila jsem prázdnotu, ale vnitřní klid. Vedle vší té bolesti to byl krásný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Abych shrnula, co mi pomohlo – rozhovor s miminkem, to, že už mám doma jedno zdravé dítě, okolí a jeho podpora, to, že jsem mohla miminko vidět a rozloučit se s ním. Každý tohle prožívá jinak, já byla ale překvapená, že jsem nenarazila na skoro žádnou pozitivní zkušenost. Proto bych chtěla předat tu svoji a pokud by to pomohlo byť jen jediné mamince, která si tímto musí projít, tak to bude mít obrovský smysl.
Ano, pořád ještě pláču. Ano, pořád to ještě moc bolí. Ale vím, že v tom nejsem sama a taky vím, že my ženy jsme hrozně silné bytosti. A chtěla bych, aby se o těchto zkušenostech víc mluvilo a víc sdílelo. Je to zážitek, který mě změnil. Začala jsem si víc vážit chvil se svým synem, každodenních radostí a ještě více si uvědomila, že mít zdravé dítě není samozřejmost, ale nádherný dar, který bych přála každé ženě, která po tom touží.
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 67
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 71
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 100
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 90
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 121
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 3375
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 3993
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 767
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 858
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 669
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
.
Drž se🍀
no to je něco teda, já si myslím, že jsi se rozhodla správně a jsi s tím docela dobře srovnaná, v rámci možností!
