Rumunský špitál
- O životě
- lenna1810
- 16.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, že rumunské zdravotnictví není žádná sláva, jsem věděla, ale v reálu to bylo horší, než jsem si představovala. Bude to dlouhé, ale kafíčko a zákusek ke čtení nedoporučuju.
Začalo to tím, že Alex začala v půl jedné v noci strašně zvracet. Myslela jsem, že to má z jídla, že jí prostě něco nesedlo. Bohužel se to opakovalo a ve 2 hodiny v noci už zvracela podeváté, ke všemu žlutou pěnu. Už dávno u nás byli tchán s tchyní a pomáhali mi poněkolikáté jak s dítětem, tak s úklidem.
Ve 2 hodiny jsem rozhodla, že musíme prostě do nemocnice. Tchán přivolal sanitku. Slíbili, že u nás budou do půl hodiny. V rychlosti jsem zabalila věci a čekala na tu sanitku. Abych to zkrátila - přijela ráno v půl 4, kdy už moje dítě, které v noci spalo pouhé 3 hodiny a zvracelo už 13 x, padalo vyčerpáním.
Jízda v sanitce byla neskutečná. Házelo to s námi na všechny strany, na železničním přejezdu to auto nadskočilo snad půl metru vysoko. Řidič jel fakt jak prase.
Po příjezdu do nemocnice nás sanitářka (mimochodem neteř mé tchyně) odvedla na pohotovost a odešla. Zůstaly jsme tam samy s mladým zdravotním bratrem. Alex po chvíli pozvracela zem. Zdravotník ji prohlédl, přišla doktorka, položila nám pár otázek, ještě Lex dovyšetřila a pak zavolala na nějakou zdravotní sestru. Až do této chvíle se mi zdálo všechno v pořádku. A tady prosím začíná hlavní část naší story.
Sestra nás odvedla kousek dál chodbou do nějaké místnosti. Bylo tam až na 2 pavouky na stropě celkem čisto, jedna postel, umyvadlo, WC, sprchový kout bez stěn či závěsu a invalidní vozík, ze kterého trčely třísky.
„Převlékněte se,“ nakázala mi sestra.
„Co? Proč? Do čeho se mám převléknout?“
Měla jsem s sebou jen noční košili a spodní prádlo. Musela jsem se tedy převléknout do té noční košile a oblečení a boty odevzdat sestře, která vše dala do plátěného pytle. Přinesla mi ještě o 2 čísla menší růžové pantofle a odešla.
V mozku se mi honily obrázky blech a štěnic, které nedočkavě v pytli čekají, až se budou moci zavrtat do mých svršků. Kdo ví, jaký člověk měl oblečení v tom sáčku přede mnou?
Ještě než odešla, jsem se sestry ptala, zda mohu dát Alexe napít trochu vody nebo ji trochu nakojit, protože naposledy pila cca půl hodiny před příjezdem sanitky. Bála jsem se dehydratace. Bohužel jsem dostala přísný zákaz. Alex samozřejmě nechtěla sedět na posteli a čekat, až přijde sestra, tak jsem ji dala na zem. Po chvíli si sedla a hrála si s botami. Když ji pak sestra viděla, dostala jsem strašně vynadáno, že nesmí sedět na zemi, jsou tam přece mikrobi! Nic jsem raději nekomentovala a šly jsme k výtahu.
Po příjezdu na oddělení mě předala dalším třem zdravotním sestrám. Byly zamračené, nevrlé - byl to pro mě celkem šok, protože celou dobu, co jsem v Rumunsku, jsem se napříč různými institucemi setkávala spíše s příjemným, laskavým chováním.
Sestry řekly, že Alexe vezmou krev, aby se mohla poslat na analýzu, a pak dostane kapačku. Souhlasila jsem - bylo zjevné, že je minimálně trochu dehydratovaná, a taky jsem se těšila, jak si vedle sebe lehneme a půjdeme se konečně trochu prospat.
Musela jsem ležící Alex držet za nohy, za ruce ji držela sestra a další jí brala krev. Alex samozřejmě brečela, bolelo ji to, já se nakláněla přes sestru, abych aspoň trochu viděla, co se děje, protože to trvalo strašně dlouho. Brali jí snad tisíc zkumavek a pak jí tu krev z ručičky násilím vymačkávali proti jehle. To už jsem brečela i já. Nevím, zda se to dělá normálně, ale mně to připadalo jako mučení.
Pak bylo konečně hotovo. Znovu jsem se ptala, zda smím malou trochu nakojit, aspoň na uspání (byla přetažená a pak jen tak neusne), ale dostala jsem přísný zákaz, že prý mléko je špatné.
Odvedli nás na pokoj. No, pokoj. Malinkatá místnost, ve které byla jedna velká postel, na které ležela maminka s dítětem, jedna klasicky velká postýlka, ve které byla vmáčknutá další maminka s dítětem, a dvě malinké postýlky. Do té postýlečky se Alex sotva vešla. Nebyla tam ani peřinka. Byla tam jedna malá skříňka, umyvadlo, koš.
Přikázali mi Alex strčit do postýlky, napíchli jí kapačku a já seděla vedle ní na židli. Pokoj měl všechny stěny prosklené, dveře musely být otevřené, žádné soukromí.
Alex samozřejmě nemohla usnout. Obvykle usíná tak, že ji nakojím, chvilku si pak vedle mě hraje, převaluje se a pak spokojeně usne, spíme spolu ve velké posteli. Teď ovšem nemohla ani mlíčko, ani si vedle mě lehnout. Vzala jsem ji do náruče, chudák plakala únavou, pořád se snažila vytáhnout tu kapačku. Dvě hodiny se snažila zabrat, dobývala se na prsa, plakala, snažila se slézt na zem. Vždycky, když už to vypadalo, že by mohla usnout, začalo plakat nějaké dítě a pro nás začal boj nanovo. Pak nějak usnula.
Byla jsem hotová, chtělo se mi strašně na záchod, spát, bolely mě ruce, ale zatím jsem si netroufala Alexu přesunout do postýlky, aby se náhodou nevzbudila. Stejně jsem od ní nemohla nikam odejít, protože bočnici postýlky měla Alexandra sotva do pasu, když stála. Potřebovala nutně spát, protože spala jen ty 3 hodiny a bylo kolem 7 ráno. Přišla nějaká sestřička a sáhla Alexe za krk. Alex se po 5 minutách spaní vzbudila. Podařilo se mi ji naštěstí za chvíli uspat znovu.
Kolem 8 dorazil tchán, malá se probudila, naštěstí s úsměvem, jak viděla dědečka. Předala jsem mu malou do náručí a letěla jsem na záchod. Byl jen jeden pro celé oddělení. Byl dohromady se sprchovým koutem stejného typu jako v převlékací místnosti, všude bylo mokro, záchod neměl prkénko, toaleťák neexistoval. Naštěstí jsem ho měla s sebou. Bohužel jsem s sebou neměla nočník, na oddělení ho neměli, takže moje dítě, které je odplenkované přes den necelý měsíc, muselo chudák opět používat pleny.
Přišly sestry a ptaly se, zda chci pro malou rýžový odvar. Chtěla jsem, nesměla jsem totiž stále kojit, Alex byla hladová, já vzteklá. Myslela jsem, že mi prsa explodují, nadávala jsem, že jsem sem nepřijela odstavit. Druhé mamince přinesly sestry pro dítě opečený, napůl spálený kousek chleba. Náš rýžový odvar nikde.
A pak mi konečně povolili kojení! Nedovedete si představit, jakou jsem měla radost. A nejen já. Alex doslova výskala radostí, když viděla prso. Tchán mi mezitím zašel pro kafe a koupil i nějaké suché preclíky, protože ty měla Lex povolené.
Já mezitím sondovala, co má kdo za problém, bála jsem se, aby se Alex nenakazila. Zjistila jsem, že se tu nehraje na infekční a neinfekční, všichni pěkně dohromady, nacpeme je, kam můžeme, musí se šetřit místem. Izolace žádná.
Pak se Alex pokakala, že to měla až na zádech. Držela jsem dítě v jedné ruce a druhou jsem v tašce lovila přebalovací podložku. Přebalila jsem Alex v té mini postýlce, protože jinde nebylo kde. Při přebalování si Alexandra vytrhla kapačku z ruky. Sestry vzaly vzorek stolice a ošetřily malé ruku, nechaly ji už bez kapačky.
Naštěstí. Po asi čtvrt hodině se to totiž opakovalo, bohužel v trochu větším měřítku, takže jsem s děckem špinavým až za krkem letěla dvacet metrů do koupelny. Naštěstí tam zrovna nikdo nebyl. Sprcha neměla hlavici, ale bylo to jedno, protože z ní voda stejně netekla. Tekla jen z kohoutku, takovým ubohým čůrkem, ale nějak se nám podařilo situaci zvládnout.
Pak jsem potřebovala odnést tu špinavou plenu (první odnesly sestry, tak jsem ani nevěděla kam). Zjistila jsem, že se musí vyjít ven z oddělení a zhruba 50 metrů na konci chodby se nacházel malý odpadkový koš. Dceru jsem samozřejmě všude vláčela s sebou, neboť v postýlce zůstat nemohla, aby nevypadla ven, a tchán musel být prozatím mimo oddělení, protože se čekalo na vizitu.
Opět zákaz kojení. To se mi vůbec nelíbilo. Na průjem dělá kojení dobře. Ale byla jsem ochotná počkat na výsledky analýzy a podle toho mléko dát nebo ne.
Přišla vizita. Doktorka Alexu prohlédla, řekla, že to s ní vypadá celkem dobře a že za chvilku budou ty výsledky. Tchán čekal celou dobu na chodbě.
Dala jsem Alex bačkůrky, vyndala jsem jí hračky a vypustila ji. Moje dítě si hraje všude, nedokáže sedět na jednom místě. Chodí, přenáší věci, chvilku posedí na zemi, přeleze dál. Znáte to. Když však sestra spatřila Alex sedící na zemi, opět se mi dostalo kázání ohledně mikrobů. Můj argument, že na takové klice od dveří, na kterou sahá spousta lidí včetně doktorky vyšetřující infekční děti, je mikrobů mnohonásobně víc, vůbec nebyl brán v potaz. Dítě musí být v postýlce, hračky v tašce, taška pod postelí, maminka na židli. Ale jak má člověk sakra udržet v postýlce divoké batole bez možnosti zabavení?
Tak jsem se jim na to vykašlala, Alex si vesele dál malovala na zemi (tu mimochodem vytírali). Slušně mě štvala přechytralá maminka, co mi neustále říkala: „Nenechávej ji sedět na zemi, nekoj ji, to pro ni není dobré, sundej jí ponožky, bude jí horko.“ Dala jsem jí najevo, že dělat budu, co uznám za vhodné a snažila jsem se ji ignorovat.
Alex byla unavená, hladová, já na tom byla stejně. Žádnou snídani nám nepřinesli a preclíky se člověk moc nezasytí. Hlavně Alex nesměla moc vody a já před ní nechtěla moc jíst ani pít, aby jí to nebylo líto.
Pak řekli, že nás přestěhují. V novém pokoji byl chlapeček s infekčním krvavým průjmem. Super. Alex dostala opět minipostýlku a já židli. Ptala jsem se, zda je možné si vzít nadstandard. Nic takového neměli. Ptala jsem se, zda v celém městě, které je velké zhruba jako Ostrava, je nějaká nemocnice nebo soukromá klinika, kde bych dostala postel a mohly jsme s Alex ležet spolu. Není.
Ptali jsme se společně s tchánem doktorky na výsledky. Prý za chvilku. Přišly sestry, že napíchnou Alexe infuzi (už jsem zase mohla kojit, dávat vodu i preclíky, nic jí nebylo). Chtěla jsem nejdřív výsledky. Doktorka prý odešla.
Byla jsem neskutečně naštvaná a vím, že jsem byla nepříjemná. Doktorka se měla vrátit až tak za 2 hodiny, přestože jsem se několikrát ptala na výsledky, nikdo mi je neřekl. Nikdo mi nebyl schopen sdělit, zda mému dítěti jen nesedlo jídlo, nebo je nemocné.
Odmítla jsem infuzi s tím, že nebudu malou zbytečně vystavovat dalšímu stresu a bolesti do té doby, než mi někdo konečně poví, co s ní je. Doslova jsem si vyhádala, aby ta doktorka přišla. A opravdu za chvilku dorazila. Ukázala mi výsledky a všechno pěkně vysvětlila (toho si cením). Alex byla dehydratovaná minimálně, ale ukázalo se, že má nějakou bakteriální infekci, kterou bude potřeba léčit injekčně antibiotiky. Ale protože bylo možné ty injekce píchat i doma, podepsala jsem revers.
Možná si teď některé z vás pomyslí, jak jsem nezodpovědná matka, ale věřte tomu, že jsem zhodnotila všechna pro a proti. Prostě pokud už byla Alex v pořádku - nezvracela, neprůjmovala a léčbu lze zajistit venku, nebyl důvod setrvávat ve společnosti nemocných dětí ani o minutu déle.
Alexandra dostala první injekci a pak jsem ji odevzdala na chodbu tchánovi a čekala jsem na propouštěcí papíry. Čekala jsem 5 hodin. Mezitím se mi povedlo malou uspat a zdřímla si ještě dvě hodiny, což bylo stejně málo. V pozdních odpoledních hodinách byly papíry konečně hotové, dostali jsme recept a šli jsme domů. Nejdřív jsem se ale musela zastavit pro své oblečení. Zažila jsem horkou chvilku, když sestra mezi stovkou plátěných pytlů nemohla najít ten můj, ale naštěstí se objevil.
Za celou nemocnici jsme neplatili nic. Za léky (injekce, smectu a probiotika) jsme zaplatili v přepočtu cca 50 Kč. Dostali jsme ale v nemocnici vyúčtování, kolik co stálo, celkem mě zarazila položka jídlo - asi 40 Kč, protože ani jedna z nás nic nedostala.
Alexandra usnula v autě a spala pak ještě asi 3 hodiny, my zajeli na naše místní vesnické zdravotní středisko a s milou sestřičkou se domluvili, že k ní budeme ráno a večer vozit Alex na injekce. Malá sice večer usnula, ale měla tak rozhozené spaní, že vstávala snad každou půlhodinu s pláčem. Já nespala minulou noc vůbec, tak si umíte asi představit, jak jsem se cítila. Mimochodem - dnes je to týden, co jsme doma, a spaní se pořád neupravilo.
Druhý den ráno mě přepadl šílený průjem. Zanedlouho se přidalo zvracení a horečka. Můžu vám říct, že mi bylo strašně. Do toho jsem kojila, protože jsem se bála, aby Alex nebyla dehydratovaná. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopná se o malou postarat, takže byla celý den na druhé straně baráku u tchyně. Kdybych ji neměla, nevím, co bych dělala. Navečer už jsem nebyla schopná ani kojit. Byla jsem totálně vyčerpaná, neudržela jsem v sobě ani kapku vody, tak jsem souhlasila s tím, že mě švagr odveze na pohotovost.
Moc se mi tam po zkušenosti s nemocnicí nechtělo. Před odjezdem jsem vypila dva doušky vlažného čaje z třezalky a máty, co mi uvařila tchyně. Vřele doporučuji, úžasně mi uklidnil žaludek a přestala jsem zvracet.
Ve městě v nemocnici, když viděli, jak vypadám, tak mě vzali přednostně. Když zjistili, že má dcera minulou noc měla něco podobného, ihned mi dali papíry s tím, že mám jet do „Nemocnice infekčních nemocí“.
Nemocnici si představuji jako místo, kde jsou doktoři, sestřičky, pacienti, nějaká recepce a podobně. Tady byla uklízečka. Po schodech jsme se dostali do malé čekárny, která připomínala spíš bazén. Uklízečka se činila v duchu „kde je mokro, tam je čisto“.
Čekali jsme a čekali, uvnitř měli pacienta. Mně se začalo chtít na záchod. Zeptala jsem se tedy té uklízečky, kde se nachází toalety - ta zaklepala na dveře ordinace. Vykoukla nasupená sestra a milostivě mě přes ordinaci dovedla na záchod. Podala mi modrý nočník, že mám prý potřebu vykonat do něj, kvůli vzorkům. A odešla.
Zjistila jsem, že na WC není papír (jak nečekané). Dovolila jsem si tedy ještě jednou vyrušit a požádala jsem o něj. Sestra s výrazem masového vraha mi do ruky vrazila dva ubrousky na utírání rukou. Já se zmohla jen na nevěřícný výraz. Proboha, vždyť mám průjem!
Šla jsem tedy do čekárny, abych švagra poprosila, zda mi může z auta donést toaleťák a ta sestra za mnou zabouchla dveře, že prý už na záchod nemůžu, neboť mě za chvíli bude doktorka vyšetřovat.
Nadávala jsem, co mám jako dělat, jak mi vůbec někdo může zakázat jít na záchod,. Jak je možné, že nemocnice nemá normálně přístupné toalety? „To se mám jako pos..t?“, ucedila jsem vztekle. Uklízečka mě zaslechla: „No tak se převléknete,“ pokrčila rameny, jako by to bylo něco běžného.
Pak jsem se dostala do ordinace. Dostala jsem na výběr: infuzi, nebo jít domů s léky a vrátit se pouze v případě, že se do rána můj stav nezlepší. Vzhledem k tomu, že už mi bylo mnohem lépe (díky tomu zázračnému bylinkovému čaji), zvolila jsem druhou možnost. Dostala jsem antibiotika na 10 dní a ještě další 4 léky. Přestože jsem cizinka, neplatila jsem u doktora ani korunu.
Už nikdy, nikdy, nikdy nechci být ve zdejší nemocnici. Systém tu je zastaralý, základní věci chybí, hygiena mnohdy pokulhává. A přestože ještě ani nejsem těhotná, už teď hledám místo, kde budu moci porodit své dítě za podmínek, které jsou v ČR běžné, kde se se mnou bude jednat s úctou a s respektem k mým rozhodnutím. Kde budu moci mít své dítě u sebe a partnera u porodu. Kde se nebudu muset bát, že novorozenci při porodu zlámou končetiny a mě nechají vykrvácet, případně zemřít na infekci. Kde v případě akutního císařského řezu bude vše při ruce a nebude pro to muset sestřička letět do lékárny.
Ano, takhle to tu opravdu chodí. My se naštěstí nedostaly s malou do žádné vážné situace, ale stejně to pro mě byl šok. To, co je v českých nemocnicích normální, tady asi ještě dlouho zůstane hudbou budoucnosti.
Přečtěte si také
Měli jsme vztah ve třech. Když jsem nakonec otěhotněla, zůstala jsem sama
- Anonymní
- 27.10.26
- 1607
Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, partner mě objal, ale Klára se zvedla od stolu a odešla do koupelny. Tehdy jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu sedět sama v bytě, dívat se na...
Pomohla jsem kolegyni v nouzi. Ona pak mou práci prezentovala jako vlastní
- Anonymní
- 27.10.26
- 832
Když vás někdy kolega v práci poprosí o laskavost, obvykle v tom nehledáte zradu. Uděláte to s úsměvem a v duchu si říkáte, že v tom přece plaveme všichni společně. Jenže pak narazíte na člověka,...
„To u přijímaček nebude.“ Syn je v devítce a ostatní předměty už neřeší
- Anonymní
- 27.10.26
- 918
Devátá třída sotva začala a můj syn už má jasno v tom, čemu se bude věnovat. Češtině a matematice. Když přinesl špatnou známku z dějepisu, vysvětlil mi, že ten teď není důležitý. Chtěla jsem mu...
Přisedl si ke mně ten nejhezčí kluk z celé konzervatoře. Jediná věta mě zničila
- Anonymní
- 27.10.26
- 3672
Od září jsem hrdou studentkou Pražské konzervatoře, konkrétně oddělení Klasického zpěvu. A řeknu vám, je to celkem prestižní záležitost, co si budeme nalhávat. Člověk má takový ten hřejivý pocit,...
Manželka začala dostávat květiny. Nevěděla od koho
- Lavi.P
- 27.10.26
- 1021
První kytice přišla ve středu. Velká, krásná a s malým vzkazem, ve kterém stálo jen pár slov o tom, že některé věci stojí za to chránit. Manželka vypadala překvapeně a tvrdila, že vůbec netuší, kdo...
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 5366
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 4131
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 2279
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 5506
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 1827
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
proč jste šly někam, kde je to horší než v ČR???
v tom případě přeji, ať se Vám zdravotní problémy vyhnou obloukem, jinak se asi nebudete stačit divit…
Hruza 
psala, že sw jí tam až na nemocnice líbí a při delší hospitalizaci to vyřeší jinak… tak o co go? 
Je to smutné, bohužel je to realita, tady zvířata nemají moc cenu.
Také nechápu jak tam můžete žít, já bych i kdyby tam bylo sebevíc překrásně zdrhala. Až si zas bude někdo stěžovat na české zdravotnictví pošlu mu tento deníček k přečtení. Ještě jsem kdysi četla docela hustý článek z Vietnamské porodnice, to byl taky masakr.
Ale české zdravotnictví je proti tomu rumunskému asi skoro dokonalé 
…
ale detsky a gynda bezva 
no zkratka si dobra teda