Jak to prostě chodí :-)
Alex se vedle mě začíná hýbat. Doufám, že si vstávání ještě rozmyslí a znovu zabere. Ozve se hlasité zívnutí a já pomalu ztrácím naději. Pootevřu oko, abych zhodnotila situaci. Alex sedí na posteli a pozoruje mě. Na tváři se jí objeví zlomyslný úsměšek (alespoň mně to tak připadá), přileze ke mně a začne mě dloubat do očí. Ještě chvíli dělám mrtvého brouka, podobně se po dnešní noci i cítím, tak to zase není tak těžké. Čččččč... No, tak tohle mě hodně rychle probere.
- 1
„Ahoj, miláčku, ty už jsi vzhůru? A chceš na nočník? No tak to rychle jdeme,“ pozdravím po ránu Alex. Vyskočím z postele zády k ní, aby neviděla prsa, obléknu si košili ze stejného důvodu, popadnu dítě a jdeme k přebalováku. Tam z ní bleskem svléknu pyžamko, sundám naštěstí ještě suchou plenu a letíme k nočníku.
Ččččč, oznámí mi Alex ještě jednou, ale stíháme. Posadím dítě na nočník, kde úspěšně vykoná potřebu, společně si zatleskáme nad výsledkem, který Alex okomentuje pouze slovem „je“. Já se snažím nepočůrat, ale ještě je nutné Alexe nasadit plenu a obléknout ji.
Během pár minut hotovo, dítě dávám do postýlky a obložím ho hračkami. „Buď tu hodná, ano? Já jdu jen na záchod, za chviličku budu zpátky.“
Beru nočník a prchám. Jen jsem za dveřmi, ozve se řev: „Uáááá, uááá, mama mama, neni, uáááá!“ Řev pokračuje, s drobnými obměnami v textu: „Uááá, mama, mama, kde je, neni, uááá.“ Chvilka ticha. „Ňam, ňam.“ Aha. Slzičky nebo nudle. Doufám v to první. „Uáááá, mama, mama.“ Ticho. Asi si hraje. Využívám klidu a jdu si vyčistit zuby.
Když přijdu do pokoje, Alex sedí v postýlce a s čímsi si pokojně hraje. Při bližším pohledu zjistím, že nemá ponožky a ta věc, s kterou si pokojně hraje, je téměř rozepnutý zip u mikiny. Hodná holčička. Vytáhnu Alex ven z postýlky a vypustím ji do prostoru. Ještě si musím před ranním kojením stihnout nasadit čočky, obléknout se a upravit si vlasy. Pokud si stihnu udělat kafe, bude to bonus.
Nasazuji si čočky a při tom se snažím sledovat dítě. Jde k počítači. Tahá kabel od nabíječky. Vytahuje kabel ven z počítače a snaží se ho strčit do pusy. „Alexandro, ne!“ Zašklebí se na mě, kroutí hlavou, říká „nenene“ a snaží se kabel strčit zpátky. Když se jí to nepovede, opět přibližuje kabel k puse. „Pápa,“ pronese. „Tak to tedy ne, tohle se nepapá,“ napomenu ji a napůl slepá k ní dojdu a přemístím ji o kus dál. Vůbec jí to nevadí. Ihned se vydá k poličce, kde má v krabici své ponožky a podobné drobnosti, vesele ji shodí na zem a okamžitě obsah rozhází. Vůbec mi to nevadí. Mám čas si nasadit i druhou čočku a hodit na sebe oblečení, aniž by si všimla mých prsou.
Jdu si udělat kafe a mezitím potají zapínám v koupelně žehličku. Uff, nevšimla si, že jsem odešla z kuchyně. Odcházím do koupelny a rychle si upravuji vlasy. Netrvá to dlouho a Alex mě objeví. Tahá za kabel od žehličky. Napomínám ji. Shodí koš s prádlem a zkoumá obsah. Toho si nevšímám, prádlo je bezpečné. Leze do sprchového koutu a matlá rukávem zbylou vodu. To se mi nelíbí, ale vlasy už mám hotové, tak seberu dítě, prádlo odkopu na jednu stranu a jdeme na ranní kojení. Už je načase.
Malá, jak vidí, že sundávám triko, radostí poskakuje. „Dej to, dej to.“ Pije a já mám čas zkouknout net. Pak si jdu vypít kafe. Připravím na postel oblečení a odskočím si do kuchyně pro čaj. Když se vrátím, je oblečení roztahané všude. Dítě sedí uprostřed spouště jak neviňátko. Nic nekomentuju a obě nás obleču. Já to zvládám s klidem, Alex ječí tak, že si sousedi musí myslet, že ji týrám. Pak si musím ještě obout boty, to už Alex nevydává jen hurónský řev, nýbrž se i válí po zemi.
Konečně hotovo, jdeme si do sklepa pro kočár a vyrážíme. Musím zajít nakoupit a pak na nádraží, čekáme návštěvu - přijede moje babička s dědou.
Venku zjišťuji, že rukavice zůstaly nahoře. No, zase taková zima není, tak Alexe stáhnu rukávy co nejvíc to jde a frčíme do krámu. Nákup zvládáme v pohodě, u rohlíků křičí „dej to, dej to“, tak jí jeden strčím do ruky a je klid. U kasy sedí zase ta protivná baba, co neumí ani pozdravit a vždycky se na mě mračí, jak kdybych byla její úhlavní nepřítel. Alexa se na ni šklebí zpátky. Pak si rychle skočím do pekárny pro něco dobrého k snídani a jdeme konečně na to nádraží, čas máme pěkný, to určitě stihnu Alex dát i svačinku. Po pár minutách zjistím, že spí. No nic, tak sváča nebude.
Vzbudí se až na nádraží, nabízenou přesnídávku odmítá, rohlík žmoulá v ruce a pak trhá na malé kousky. Na malé kousky trhá také vlnu z fusaku, chomáčky vlny pak míchá společně s rohlíkovým těstem a vzniklou směs hází do hlubin fusaku. Evidentně nemá hlad.
Přichází babička s dědou. Pomalým tempem dojdeme domů, prarodiče odmítnou kafe s tím, že mají své v termosce, k tomu si vybalí obložený chleba. Nic nekomentuju, jsem zvyklá. Alex si konečně dá přesnídávku, přitom se směje na babičku s dědou, hází na zem lžičku a křičí: „Kde je? Neni.“
Hodinu před odjezdem vlaku se babi s dědou zvednou, že půjdou, byť cesta pomalým tempem trvá necelou půlhodinu. Opět nic nekomentuju, jsem zvyklá. Rozloučíme se, já musím dát Alexe oběd. „Dětské“ kuře na paprice s rýží odmítá. Vařím si tedy pro sebe kuřecí na kari, Alex mezitím vyhází vše, co ráno nestihla a opět se vydá tahat kabel od počítače.
Jdu se najíst, Alex je u mě během půl minuty. „Dej to,“ dožaduje se kari. „Nedám, to není pro miminka.“ „Dej to,“ ukazuje na prsa. „Teď ne, teď maminka papá.“ „Pápa,“ říká Alex a jde okusovat kabel od počítače.
Pak Alex zkusím nabídnout znovu oběd, nechce, odmítá i náhradní variantu. „Dej to,“ ukazuje na prsa. Tak dostane mléko a je konečně spokojená.
Po chvilce mi donese botičky. Konečně, raduju se. Nechávám jí je už asi dva týdny na poličce pěkně na očích, kdyby se konečně rozhodla, že je chce nosit. Obouvám jí boty. Téměř hned se začne kroutit, řvát a snaží se boty strhnout. Vezmu ji do náruče, aby na ně zapomněla a jdeme do přízemí podívat se, jestli je doma kámoška s miminkem. Není. Ale Alex vesele pokřikuje na celou chodbu, celou cestu až nahoru cítím zvědavé pohledy důchodců sledujících nás přes kukátka ve dveřích. Doma zavřu dveře a aniž bych si to uvědomila, zamykám a nechávám klíče ve dveřích.
Nabízím Alex svačinku. Nechce. Jdeme si hrát, kutálíme si s balónem a stavíme věže. Pak jdu Alex přebalit. Ještě než nasadím suchou plenu, zvoní mi telefon. Tak vezmu polonahou Alex a jdu ho zvednout. S telefonem v jedné a dítětem ve druhé ruce chodím po bytě, najednou se ozvou klíče v zámku a kdosi na druhé straně se dobývá neúspěšně dovnitř. S telefonem v jedné a polonahým dítětem na druhé ruce blíže nedefinovanou rukou pouštím dovnitř chlapa.
„Proč je doma tak brzo?“ ukončuji hovor. „Kdo to byl?,“ ptá se. „Táta,“ odvětím. „A proč bylo zamčeno?,“ kouká zvědavě z okna, abych tam snad náhodou někde pod parapetem neschovávala milence.
Pak si s malou hrají, dokud ke mně opět nedoleze se svým oblíbeným „dej to“ a prstíkem ukazujícím na prsa. Večer malou krmí chlap, od kterého kuře na paprice neodmítá. „Čččččč,“ oznamuje nám po chvíli. Chlap jí rychle svlékne kalhoty a plenu a posadí ji na nočník. Šikulka se pěkně vyčůrá. Když ji chlap zvedne z nočníku, zjišťuje, že má mokré i body. Svlékneme tedy Alex donaha a necháme ji jen tak, stejně se za chvíli půjde koupat. Já ještě připravím kaši a krmím prchající dítě.
Jdu umýt misku, Alex si hraje s tatínkem. „Ččččč…“ Tentokrát to časově nevychytala. Na koberci se objeví mokrá skvrna, kterou se dítě okamžitě snaží rozmazat rukou. Já jsem ale rychlá, tak tomu naštěstí včas zabráním.
Při koupání skončí zhruba půl litru vody na podlaze a půl litru dítěti v žaludku, ale to je běžná norma.
Před spaním se ozývá ukňourané „dej to“, tak dávám. Alex zabere celkem rychle. Oddychnu si, denní šichta skončila. Chci si jít lehnout. Chlap se dožaduje milostných hrátek. Naštěstí neříká „dej to“. No, tak když to musí být… Pak si jdu konečně lehnout, začínám usínat, když se vedle mě začne hýbat Alex. „mama, mama,“ kňourá. A já začínám noční směnu.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 139
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 123
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 249
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 116
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 102
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 17515
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2350
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2544
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2270
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1510
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
krásně napsáno… 
hahaha „dej to“.. to je super 
Co ženská všecko nezvládne, že? Jak píše pisatelka o ránu a čočkách, tak jsem na tom úplně stejně… 
