Stěhování
- O životě
- sunshinegirl
- 29.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb lepší..., než se stěhovat.
„Tak jo, nějak to musíme zvládnout,“ říkám si, zatímco přemýšlím, co je člověk schopen nasyslit za sedm a půl roku života v jedna plus jedničce. Chlap je nervózní z ohledu logistiky a chce velmi konstruktivně řešit to, co mám v hlavě již dávno vyřešeno. Ano, budeme potřebovat auto, lidi, čas a plán.
Vzala jsem to od konce a vymyslela časový harmonogram spojený s plánem co, kdo, proč, jak, s kým a o kolika. Ten, co je z Marsu, to ovšem stále nějak není schopen rozdýchat, páč co není psané, jako by neexistovalo.
Beru do ruky dlouhé pravítko s nekonečnou chutí ho ztrestat. V okamžiku mi naskakuje scénka z Obecné školy a já si připadám jak Igor Hnízdo. Dobře, nebudu se uchylovat k domácímu násilí už na začátku procesu, beru sešit a barevné fixy a kreslím časový harmonogram. Chybí auto a lidi, ale to se vyřeší. Jak říkám, tak se stane. Máme lidi i auto a já sháním krabice.
Do této fáze si připadám v klidu. Pak se ale byt začne plnit obří spoustou kartonových krabic a můj běžný provozní borčus se mění v jakési obří tetris. Cítím se, jako kdybych měla poslední řádek. Znáte to, teď to buď zvládnu, nebo bude konec. Hluboký nádech zatímco přeskládávám krabice z místa na místo.
„Jasný, to nebude až takový problém nacpat ty věci do krabic, jenže kam s těma krabicema?“
Jsem jak kočka, co přetahuje koťata a místo dolarových symbolů se v mých očkách zobrazuje nápis Game Over. Moje koťata mají orvané rohy a teď už jsou popsané různými nápisy a občas i šiframi, to třeba když to které kotě obsahuje nějaké ty sexuální propriety a já si nepřeji, aby ten, kdo tohle kotě při akci „Z“ dostane do ruky, věděl, jak moc si doma hrajeme.
Balím už tři dny, krabic mám po strop a přeskakuju je při každém kroku… Do postele lezu přes tři, na záchod přes dvě a do některých skříní se nemůžu dostat, páč jsem si je velmi inteligentně zaskládala největším kotětem, které se u nás zatím nachází. A to kotě je spíš kocour Mikeš, jen mu chybí boty. Je pěkně těžké a moje záda opravdu odmítají tohle kotě tahat. Že bych ho utopila?
Bože, to byl zase omyl myslet si, že nacpat to do krabic nebude problém. Kde se to tu všechno bere? Vzpomínám si na oblíbený vtip mého muže z Marsu.
„To chce systém, to chce systém,“ říkám si a snažím se v klidu to rozdýchat.
„Tak jo, odteď všechno, co vezmu do ruky a nepoužila jsem to déle jak rok, letí komínem.“
Sotva mi tahle myšlenka proběhne hlavou, padne mi do ruky diplom z VŠ.
„Hm, tak ne.“
Červená kontrolka bliká. Eror!!! Kde je sakra ten časový harmonogram? Volala makléřka a všechno se trošku mění, musím to tam změnit. Krabice, krabice, krabice, tužky, lednička, telka… harmonogram nemám. Kašlu na něj, musím dobalit. Jak říkám, tak i dělám. Jen trošku přemýšlím, zda ty krabice budu v „novém“ taky vybalovat.
Za půl roku se stěhujeme zase o dům dál, nová adresa je jen přechodná. Smutně koukám na krabice a hledám tu s tajnou šifrou. 123, jo to je ona, to je ta jediná, kterou vybalím… Až si odpočinu, budu mít třeba chuť na trošku fyzické aktivity. Dle mého odhadu to vyjde tak na dva dny před příštím stěhováním.
Upadám do hlubokého spánku a sním o souložících krabicích… Bože, jen to ne, jen aby se nám ještě nerozmnožily!
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 941
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1082
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 1436
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 453
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 557
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 4634
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4622
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 948
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 1046
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 942
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Po navození všech krabic do našeho nového bydliště jsme zapli bojler, abychom měli večer teplou vodu a šli jsme si na zahradu upéct buřty… A když jsme se vrátili „domů“, všude byla voda.. Všude - ve vodě stály skříně, krabice, pytle, televize.. Všechno prostě… Apokalypsa 
a asi mě to do roka čeká ještě jednou, ale doufám že už naposled! 
to je taková poznámka k tomu vybalování (stěhovali jsme se v mém prvním těhotenství a jsem v pokušení ty dvě krabice rovnou vyhodit, když mi to oblečení 2,5roku nechybělo:))
