Vítr u ní spouštěl paniku, trávy se bála. Netušili jsme, co se děje

Držíme v náručí naše prvorozené miminko a žasneme, jak je maličké a dokonalé! Kromě radosti a něhy nás ale zaplavil tíživý pocit odpovědnosti. Dcera se narodila s mírným předstihem, nízkou porodní váhou a rizikovými faktory. A tak jsme bedlivě pozorovali všemožné fyzické projevy a hlídali důležité milníky.

Že pase koníčky, přetáčí se, vyvíjí se úchop, to si člověk pohlídá. Nepřikládali jsme ale význam signálům, které ve zpětném pohledu a ve svém součtu jasně hlásaly: Jsem vysoce citlivý člověk!

Objevila se pochybnost, zda dcera vidí na jedno oko. Vyšetření dopadla neprůkazně, CT mozku jsem u půlročního miminka odmítla. A tak jsme do roka měli trénovat lepení okluzoru, aby při příštím vyšetření mohl lékař oko zhodnotit. A tady se objevila první potíž – dcera nepřipustila okluzor ani na setinu vteřiny. Zalepené oko měli všichni plyšáci, já i manžel, ale naše holčička by si raději rozbila hlavu o zeď, než aby měla chviličku zalepené oko. Cvičení Vojtovy metody jsme po čase a poradě s fyzioterapeuty ukončili. Takhle urputné děťátko prý nepamatují.

Vyřadili jsme větší část poděděného oblečení. Cokoli se přetahovalo přes hlavu a jen mírně se při tom zadrhlo, způsobilo neutišitelný dlouhotrvající pláč. Oblečení z jiného materiálu než velmi jemného, mnohokrát praného bavlněného úpletu nepřicházelo v úvahu ze stejného důvodu. Dcera srdceryvně plakala, kroutila se a odmítala spolupracovat, když jsme ji koupali, myli jí hlavu, stříhali nehty, mazali olejíčkem, čistili zuby.

Po prvním roce se objevil také strach z větru – i drobné zafoukání spustilo u dcery panickou reakci a neuklidnila se, dokud jsme nedošli do budovy. Zpočátku pomáhala čepice. Bez pokrývky hlavy dcera nevycházela ze dveří. Okolo dvou let už ani čepice nepomohla. Pokud nebylo úplné bezvětří, kdy se ani lísteček nepohnul, nevycházeli jsme ven nebo šli s dcerou v náručí a s křikem po celou cestu.

Před druhými narozeninami se potkala se sněhem, který se nesměl ani dotknout jakékoli odkryté části těla. Pečlivě oblečená na něj odmítala stoupnout. Procházky po trávníku nebo lesních cestičkách byly možné do prvního setkání s travičkou, která dceru polechtala někde na odkrytém kousku kůže. Sedět se v přírodě dalo jen na bavlněné dece. Ne že by dcera nezkoumala trávu, šišky, kameny…, ale musela mít celou situaci pod kontrolou a věcí se dotýkat jen vnitřní částí dlaně a konečky prstů.

Hledala jsem výchovný přístup, který by byl pro nás vhodný, ale situace se přístupem neměnila. Běžné podněty, kterých bych si sama ani nevšimla, spouštěly u dcery paniku.

A pak jsem narazila na anglicky psaný blog o vysoké citlivosti dětí. Poznávala jsem dceru v každé větě. Po tak dlouhé době tápání jako by ze mě všechno spadlo! Existují i jiné děti s podobnými projevy. Mají svá specifika, nestandardní reakce mají fyziologické příčiny, ale většina z nich prostě dozraje nebo si najde svůj způsob, jak s přetížením pracovat. Od té doby se vyrojila spousta informací o vysoce citlivých lidech i v češtině. Stále ale jde spíš o okrajové, bagatelizované téma.

Nezměnili jsme v dosavadním způsobu soužití nic zásadního, vlastně jsme do té doby postupovali v zásadě v souladu s radami z internetu. Omezili jsme rušivé vizuální i zvukové podněty v domácnosti, pečlivě zvažovali účast na akcích, plánovali před nimi i po nich bloky odpočinku a relaxace, nesledovali pohádky ani videa. Kde to bylo jen trochu možné, hledali jsme způsob, jak se vyhnout známému spouštěči panické reakce. Kde to možné nebylo, přistupovali jsme k dceři s pochopením, věnovali se zklidňujícím aktivitám, učili ji vnímat dech a vlastní tělo.

Teprve když se narodilo druhé miminko, pochopili jsme, jak výrazné signály ta naše holčička vysílala, ale my je jako novopečení rodiče prostě nevnímali. Druhé dítě totiž nosilo bez potíží všechna ta vyřazená trička a svetříky přes hlavu. Smálo se hře, při které se člověk dotýkal částí jeho těla a pojmenovával je. S radostí se pustilo do trávy, písku, bláta, sněhu, kamení a nepotřebovalo u toho skafandr. Spalo ve spacím pytli. Chodilo s nadšením ven za větru, deště i sněhu. Čištění zubů, stříhání nehtů nebo mytí vlasů sice není nejoblíbenější akce dne, ale nehroutí se při tom svět. I syn má svá specifika, ale o tom třeba jindy.

Dnes chodí dcera na základní školu a vítr ve vlasech, šimrání travičky a koupání si užívá. Její specifika se posunula jinam – pozorněji než jiní vnímá emoce druhých, je silně empatická, pečující, úzkostlivě reaguje na tenzi a změny v atmosféře vztahů. Podle učitelky funguje jako třídní mediátor. Zní to jako skvělá výbava pro řadu budoucích profesí. Ale stále potřebuje zvýšenou míru opory. Někoho, kdo ji přijme přesně tak, jak je, pomůže jí zklidnit se a přiměje ji odpočívat, odstřihnout se od péče o jiné a starat se chvilku taky o sebe. Dýchat a vnímat své tělo.