10letá puberťačka

@niko999

Hezky napsané . Já jsem kdysi také řešila důsledky rodinné výchovy, kterou praktikovali moji rodiče na mě, slíbila jsem si, že do doby, než si to v sobě vyřeším, děti mít nebudu. Podařilo se mi to dostat pod kontrolu a zjistila jsem, co u svých dětí nechci praktikovat.

Také si pamatuji, jak mě rodiče výchovně bili, když jsem něco neudělala/udělala špatně/když jsem odmlouvala. Stejně tak se u nás křičelo a zvyšoval se hlas, přijde mi, že docela často. Poslední facku/pohlavek jsem dostala okolo patnácti, kdy jsem se mámě po jeho obdržení začala smát do obličeje a nějak asi zjistila, že tento výchovný prostředek už bude s postupujícím věkem tabu. Naštěstí byl.

Byly na mne vždycky kladeny vysoké nároky - na základní škole - nic jiného, než jedničky neexistovalo, za horší známky přišly výčitky, nebo alespoň nějaká nemístná poznámka (a to jsem měla vyznamenání celou ZŠ), byla jsem z toho roky ve stresu, na gymnáziu to vygradovalo, začaly se mi zhoršovat známky, ale to mámě konečně došlo, že už mě má nechat být. Jenže chronickým stresem, špatnou pamětí a neschopností se učit jsem trpěla ještě dlouho předlouho na vysoké škole a dalo mi hodně práce a přemáhání VŠ dokončit. Ačkoliv později jsem si pak ještě jednu dodělala.

Určitě to chtělo v mladším věku pěstovat v rodiče větší důvěru - abych věděla, že když se stane něco zlého, neseřvou mě, nezbijí mě (ohledně těch známek se to takto dělo a měla jsem z toho stres), byla bych ráda, kdybych měla volnější režim třeba večer - pamatuji si, jak jsem kolikrát hodinu dvě nemohla spát a z postele jsem nemohla, protože rodiče chtěli klid. Nějaké hraní moc se nepraktikovalo, mazlení taky moc ne. A je spousta dalších věcí…

Jak píše niko999. Děti jsou naším odrazem, minimálně z poloviny, z poloviny je to druhý rodič, samozřejmě. Vliv tam mají i předešlé generace. Ke každému dítěti je potřeba přistupovat jinak.

Nejstarší syn je milionový, ten snad už ve 12 letech byl hotový dospělý člověk, který neměl téměř žádnou pubertu, naprostý klid, pohoda, vždycky pomáhal, plnil si své povinnosti, rád studuje, věnuje se sportům, má slečnu. Nikdy neměl potřebu rebelovat. V klidu ho pustím na nějakou jejich puberťáckou akci, spolu si občas otevřeme nějaký alkoholický nápoj - cider, pivo - ačkoliv mu ještě není 18. Ale mám ho pod kontrolou, nezakazuji mu to. Spát chodí kdy uzná za vhodné - k tomu vedu všechny děti, aby bez stresu zjistili, kolik spánku potřebují ke správnému fungování - to jsem třeba já díky těm zákazům/příkazům atd., dlouhou dobu nevěděla.

Nejstarší dcera (o 2 roky mladší, než syn) je zase přesný prototyp kvítka, jako jsem byla já, nevybouřená, nepochopená, zmatená - tedy byla taková, měli jsme perné období od zhruba 3 do 12 let. Chtělo to spoustu trpělivosti, jako fakt spoustu. Trvat na věcech, co jsou důležité, přestat řešit kraviny, které jsou zbytečné, na kterých život nestojí. Je to dyslektik, ale na druhou stranu velice chytrá, nechtěla jsem, aby se ji stalo to samé, co mě na základní škole, takže jsme spolu pracovali, měla i paní na doučování, co ji pomáhala pochopit látku, naučit se učit, díky nám má školu ráda. Teď ve skoro 15 je to zlatá holka.

Je tedy pravda, že všichni jsou vedení k tomu, že uklízí a je tomu tak od mala, co jsou schopni něco systematicky uklidit. Takže sice taky třeba občas, když se jim v danou chvíli něco nechtělo, tak protáčí oči, ale to je prostě jejich způsob reakce, způsob vyrovnání se s tím že „proboha, já bych si teď tak ráda lehla k té TV/ šla ven a ona po mně musí chtít vyluxovat, zrovna teď, to to nemůže chtít jindy?“ - jenže u těch dětí/puberťáků je vždycky co dělat, a vždycky je to zajímavější, než úklid.

Upřímně řečeno, já tvrdím, že vychovávat se má do puberty. V pubertě už mi přijde, že se to dítě dá pouze směřovat, trošku tvarovat, ale nějaké zásadní změny se u nich prostě už nestanou. Maximálně pak časem, že k tomu dojdou sami, že se chtějí změnit, ale násilím rozhodně ne.

Já jsem to dělala tak - a stále dělám - že večery jsem prostě pro sebe neměla už několik let - ale jsem zase schopná si jednou dvakrát za týden najít pár hodin klidu přes den. Nicméně po večeři a umytí praktikujeme postupné ukládání dětí do postele, kdy na každé dítko mám třeba půl hodiny, která je jenom jejich a povídáme si. Přes den fungujeme kolektivně většinou, samozřejmě když je potřeba, tak se taky nechá povídat si o důležitějších věcech, co potřebují soukromí, děti spolu nejsou 24/7, mají různé kroužky, různě se dostávají domů (díky bohu, že už jsou starší a můžou se dopravovat sami . Takže čím jsou starší, tím více času je. Jen je to o tom, že prvních 10 let je opravdu 24/7 starání se o děti, pak už to povoluje. Ale času stráveného s dětmi, jejich výchovou, nelituji. Považuji to za věc, která byla pro mne stvořená.

Držím holčině palce, abyste se s ní naučili fungovat .

@Anonymní píše:
Ahoj, přiznám se že z toho co se u nás již delší čas jsem dost špatný. Máme doma skoro 11letou dceru a její chování je spatne. Je drzá, odmlouva, posmiva se, neposlouchá. Pokud něco potřebuji, stále říká NE…kdyz to řekne poněkolikáté začnu křičet. Kricim na ni doma každý den. Někdy dostane na zadek. Zpětně jsem z toho dosti špatný. Do toho máme skoro 2 letou holčičku, která zase vyžaduje dost pozornosti. Jaké je to u vás? Máte to podobné? Děkuji

Z toho co si napsal mi přijde, že holka se staví na zadní, protože není spokojená, žárlí, nemá pochopení. Což je v pubertě celkem normální, ale myslím, že potřebuje vaši pozornost jen pro sebe, čas strávený jen ona s vámi jako rodiči, třeba večer, když ta mladší spí. Chce to aby měla jako starší dost privilégií, ale na druhou stranu povinnosti. Mám 12ti letá dvojčata, holku a kluka. Kluk je úplně bez problémů, jeho ségra měla mezi 11 a 12 rokem bouřlivé období, do té doby byla úplně bezproblémová. Z měsíce na měsíc se z hodné holčičky stala divná bytost. Stálo to strašně nervů, sebeovládání a naběhaných kilometrů, protože, byly situace, že bych jí musel přeřazit, tak jsem si šel zaběhat. Když jsem se uklidnil, tak jsme to pak vyřešili v klidu a to se dalo mnohem spíš. Řvaní mělo opačný efekt a jednou mi ruply nervy, že jí chytla, stejně bez efektu, akorát jsem měl výčitky. Protože nikdy předtím nedostala a nejsem na to hrdý, že jsem to jednou neustál. Bral jsem to pak jako selhání, jak můžu chtít po dítěti, aby se chovalo dobře, když jsem se sám nedokázal ovládnout. Takže bití fakt ne. Spíše vše po dobrém, vyjít vstříc, hodně mluvit, zajímat se, ptát se na názor atd. Na druhou stranu mít jasně dána pravidla a trvat na plnění povinností. To u nás funguje a teď už je to pár měsíců dobré. U nás to funguje tak, že něco za něco. Já jsem hodně benevolentní, dovolím toho hodně, neřeším blbosti, zbytečně nic nepřikazuju, nějaká večerka a jiné blbosti, to u nás není. Na hodné věcech se dokážeme domluvit, ale jak jsem psal chci snahu i z druhé strany, od dětí. Nějaké ne, by si klidně mohly zkusit, umím to taky a myslím, že moje ne by bolelo víc. Třeba kdyby zaznělo ve chvíli kdy chtějí peníze na zmrzlinu, nové boty a tisíce dalších věcí a situací. A to prostě oni vědí a už i dcera přišla na to, že je lepší abc jsme spolu všichni vycházeli v naprosté pohodě a ví, že i ona proto musí něco udělat, pak jsme schopni se na všem v klidu domluvit. A to je to co funguje, dneska hlídala malého nevlastního brášku, protože to bylo potřeba a ráno jsme se domluvili, že když to bude v klidu, může být dnes večer dlouho venku, protože u nás ve vsi je akce, jdou tam větší puberťáci a dcera chce samozřejmě taky. Může, v jedenáct pro ní a její dvě kamarádky půjdu, aby nešly samy přes celou ves, bojím se ve tmě pustit dvě dvanáctiletý holky, když všichni ti starší tam zůstávají dýl. Moc se mi nechce, ráno jdu na ranní ve čtyři, ale udělám to pro ní, tak jako ona pohlídala bráchu a ještě sama od sebe uklidila. A takhle je to se vším a vždy. Kdyby dnes ráno pindala, že ho hlídat nebude a měla by tisíc připomínek, do devíti by byla doma a jak ne, tak moc dobře ví, že bych si pro ní došel. Chce to prostě kompromis s obou stran a pak to jde v naprostém klidu, teda alespoň u nás, když teda nepočítám kroucení očí .

@Sigiseed

V tom případě doporučuji k přečtení diskuzi - nebo třeba poslední 2 stránky - https://www.emimino.cz/…rankovani/5/

Protože jedna z uživatelek tam nechává samotné 2, tří či čtyřleté dítě. Co je to pak oproti pobytu doma se sourozencem .

@elen-ka

Myslím, že je dost důležité zavzpomínat na své mladé časy v době výchovy puberťáka a uvědomit si, co mě jako dítěti vyhovovalo, co bych chtěla jinak atd., protože člověk sám nejlépe ví, co třeba cítil, když ty oči protáčel - tzn. zná důvod u sebe a může tak vytušit zhruba důvod u toho dítěte. Že to například není drzost, ale způsob projevu.

Občas mám pocit, že s výchovou puberťáka rodičům přepne, zapomenou na svou minulost a snaží se mlátit potomka hlava nehlava .

@niko999 píše:
Jasně, ale nebude to spíš o tom, že v tomhle případě šlo nejspíš o krátkodobé pohlídání, než o „hlídání“? To snad v rodinách funguje běžně, že si jejich členové vzájemně pomáhají, ne? Hlavně, jak píše Tomáš - jeho dcerka je nejspíš dlouhodobě vedená k zodpovědnosti - jinak by v jejích letech nejspíš nepřicházela v úvahu ani ta večerní zábava - takže se dá předpokládat, že to bez problémů zmákne, jen z toho asi nejásá radostí a raději by si dělala něco svého, ale má z toho výhodu kterou chce a stojí jí to za to. Jasně, stát se může kdykoliv cokoliv, ale to bychom nemohli vůbec nikdo nikdy nic.. Je to přece vždy o těch dětech a způsobu, jakým jsou vedené - některé si ještě ve 12 letech samo skoro neuprdne, samo si neuřízne a nenamaže chleba (neodváží se, nebo mu to není dovoleno), jiné stejně staré dítě se už o sebe (a klidně na chvilku i o sourozence), úplně v klidu komplet postará…Ale to přece ten rodič ví sám nejlíp na co má a co ne.. a - přesně jak jsi napsal - je to jen na jeho triko.

Nejstaršímu synovi jsem s klidem svěřila v nejhorším nutném případě na chvíli děti už asi v jeho 10 letech. Nejstarší dceři (bude ji 15) bych nesvěřila ani rybičku . Jednou někde zapomene hlavu Je to o těch dětech, o tom, jak je rodič zná .

@Anonymní píše:
Ahoj, přiznám se že z toho co se u nás již delší čas jsem dost špatný. Máme doma skoro 11letou dceru a její chování je spatne. Je drzá, odmlouva, posmiva se, neposlouchá. Pokud něco potřebuji, stále říká NE…kdyz to řekne poněkolikáté začnu křičet. Kricim na ni doma každý den. Někdy dostane na zadek. Zpětně jsem z toho dosti špatný. Do toho máme skoro 2 letou holčičku, která zase vyžaduje dost pozornosti. Jaké je to u vás? Máte to podobné? Děkuji

Prostě je něco u vás v rodině blbě. Něčím jsi zanedbal/zanedbáváš její potřeby, city.
Desetileté dítě má sice vlastní rozum, ale aby bylo pořád v opozici, to ne, musí se na vás cítit napojené, mít ve vás oporu, aby mohlo stále odvážněji zkoumat svět. To řvaní a bití tu mezeru ješte prohlubuje, navíc řvát na děti a bít je, to fungovalo akorát v době, kdy bylo možný řvát na dospělý. Teď si to dovolej akorát asociálové. Společnost je jinde.

@Sigiseed píše:
No nevím, mě nepřijde zrovna normální, aby pubertální dítě hlídalo mladšího sourozence, to má mít na starost dospělá zletilá osoba.
U puberťáka je možné všechno, a péče o dítě se na puberťáka vůbec nevztahuje, ta se vztahuje výhradně na rodiče a je na to paragraf zákona ČR.
Moje neteř byla šikovná, s dětmi to uměla, ale až do 18ti bych jí rozhodně syna hlídat nesvěřil, to není věc dětí, a vždycky se může vyskytnout náhoda, kdy sebou holka třískne, omdlí, prostě hormony, cokoliv, a mladší sourozenec nemusí zavolat, třeba si nevšimne, sleduje mobil se sluchátky, pohádku, cokoliv…
Co znám, tak dost holek je v pubertě minimálně do 18ti, aby se pak rodiče nedivili, že se starost o mladšího sourozence vypařila.
Nevím, že bych si vzal na triko paragraf, kdy dítě do 18ti nahrazuje zákonného zástupce, to je dost o hubu.
Ale každého věc.

Tak asi jiný kraj jiný mrav . U nás občas ty větší holky vezmou menší ven, pohlídají a jen proto, že chtějí a to nemusí být ani sourozenci. Běžně tady běhají děti kolem čtyř let v doprovodu pouze starších dětí. Dcera také malého bere ven, když oba chtějí. Má přítelkyně měla s tím ze začátku problém, je z města a i když pracuje v naší vesnický škole a věděla, jak to tady funguje, bála se ze začátku. Dalo mi dost práce jí přesvědčit, že se nic nestane. Dcera je hodně zodpovědná a samostatná. Má to samozřejmě svá pravidla, takže třeba k vodě s ním nesmí. S kamarádkou, která má malého ročního synovce posílají jeho rodiče k nám na návštěvu přes ulici a chtějí hlídat. Když jsme viděli, že to zvládnou, tak jsem jim to dovolili, už párkrát k nám rodiče chlapečka přišli na návštěvu třeba na dvě hodiny. Je to přes ulici a kdyby cokoliv, kdyby třeba brečel, tak jsou za tři minuty doma. Oni si s ním hrají nebo on spí a holky koukají na film a cítí se důležitě. Jenže problém je, že by chtěly jen, když se jim to hodí. Když to velmi výjmečně opravdu potřebujeme, to najednou mají jiné plány. Jenže takhle ne. Musí vědět, že se svět netočí jenom kolem nich a že je potřeba aby i děti občas vyšly vstříc. Je to výjmečně, kvůli práci, nejdeme si na večeři. Já svoje děti znám a vím, že holka to zvládne levou zadní. Kluk toho nějaké hlídání dětí neláká takže tam bych se bál, ale u holky ne. Protože, nechce sám, tak to po něm nevyžaduji, není to jeho starost, jediný co chci aby si dělal úkoly, byl včas doma a plnil si povinosti ohledně domácnosti. To s tebou souhlasím, ale co se dcery týká, tam je to pouze o tom, že to s ní tříská a občas zkusí jít do opozice, když to jde, když ona chce, tak to hold půjde i když my potřebujeme.

Byl jsem s nima sám do jejich 11 a hlídání u mých rodičů jsem měl jen do první třídy, pak se odstěhovali. Chodil jsem do práce na směny a musel jsem je od mala učit formou hry, jak se o sebe postarat. Měl jsem výhodu, že jsou dva, takže formou soutěží a her. Kdo si rychleji namaže rohlík, podle něho se pustí pohádka. Občas jsme si hráli na to, že oni jsou máma a táta a jeich dítě. Takže mi říkali co ráno dělat, že si musím vyčistit zuby, nasnídat, vzít svačinu, zhasnout, zamknout atd. Abych je na to co nejlépe připravil, protože jsem dělal na směny a museli ten základ zvládat. Měl jsem domluvenou sousedku, která zkontrolovala, jestli jsou včas doma, ořála večeři, pokud jsem byl na odpolední, ale to byl jen takový sichr ze začátku. Postupně začaly samy chtít více té důvěry, krůček po kručku a dneska jsou úplně samostatní. To ale neznamená, že mě nepotřebují, to naopak naštěstí stále hodně. Trávíme společně hodně času, povídáme si, mazlíme se, víkendy trávíme většinou všichni dohromady, jednou za dva měsíce má každé dítě svůj den, kdy má mě nebo mou přítelyni jen pro sebe a trávíme ho tak jak si řeknou, ale mají i volnost, aby mohly objevovat svět. Zase za to ale vyžadujeme přizpůsobení i od nich. Třeba chceme jet na kole, děcka melou jak je to do kopce, jak nechtějí helmu, že je to nebaví a tisíc připomínek. Už jen stačí říct, že ještě chvíli a brzy se jim to vrátí a přestanou, na konec se jim to líbí. Jednou stačilo každého vytrestat, že mě se zase nechtělo to co chtějí oni a je pokoj, pochopili to. Děti nejsou blbci, oni to jen zkouší a jde jen o to přijít na to jak na ně. Na každého funguje něco jiného a samozřejmě s věkem se to mění, takže se musí měnit i přístup k nim. Holka je paličák po mě a tam absolutně nefunguje nějaké protože jsem to řekl a tak to bude, budeš poslouchat. To se šprajcne, když se jí ale vychází vstříc, vysvětluje, dělají kompromisy, tak funguje a pak bez problému akceptuje i věci o kterých nemíním diskutovat a je schpná to i sama pochopit a za chvíli uznat, ale musí mít v hodně věcech, které jdou a jsou málo rizikové volnou ruku. Já byl úplně to samé, takže si představím sebe, polituju mámu s tátou a snažím se to dělat tak jak to vyhovovalo mě, v jejich věku. Ale je jasné, že tohle všechno na jiné děti fungovat nemusí, to musí zjistit sám rodič co na jeho dítě funguje, řev, facky a časté mnohdy zbytečné zákazy to ale asi nebudou u žádného.