Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Chce být jen u mě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
6.12.12 12:29
Chce být jen u mě
Ahoj maminky,
opět potřebuji tak trochu poradit. Naší treperendě bude za 14 dní rok. Od narození byla hodně plačtivé miminko, bříško nás trápilo do půl roku(opravdu peklo) a až teprve poslední dobou si to opravdu začínáme užívat. Už tolik nepláče, nevisí furt na mě, dokáže si sama krásně hrát (a já si můžu udělat co potřebuji),povídá si, začíná být krásně aktivní. Ovšem pouze doma. Co mě trápí je to, že jakmile přijdeme k mým rodičů a já se od ní vzdálím (na záchod příprava jídla…) a má jí hlídat někdo jiný, spustí a nepřestane, dokud si jí nevezmu. Mám dvouletou neteř a naše babi jí hlídala už od malička, naprosto v pohodě. Jednou jsme si s přítelem chtěli udělat hezký večer, zajít si do kina, na večeři, naše babi hlídala a prý to byl očistec 
Je to normální? Přejde to? Nechci z ní mít mamánka, ale na druhou stranu mi rve srdce jak neštěstně pláče a dlouho to nevydržím. Máte někdo podobnou zkušenost?
Díky moc za názory rady a tipy
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.12.12 12:38
U nás toto trvalo od 7. do 13.měsíce, byla to separační úzkost a bylo to dost na palici. Za dne na den to přešlo, ale myslela jsem, že už to bude navždy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 12:39
Ahoj, mám doma úplně to samé 
malou nemohl hlídat nikdo jiný než já, manžel (jají otec) a moje mamka, na kterou byla od malička zvyklá. Jinak stačilo, abych si třeba v MC odběhla na záchod a bylo zle 
Teď je malej 21 měsíců a už zhruba 3 měsíce je jako vyměněná - když jsme někde v herně, chodí spíš za tetama, než za mnou a i si radši hraje sama nebo vedle jiných dětí. Ke mně přiběhne jen pro pití, pro sváču nebo pofoukat bebí 
Změnilo se to tak nějak samo, ani si neuvědomuji, že bych pro to něco specielního dělala. Prostě sama dospěla do tohodle stádia. Je teda pravda, že jsme už od malička chodily hodně do kolektivu a mezi lidi…tak to možná taky mělo vliv, že si prostě zvykla.
Takže vydrž a snad bude líp! Zatím přeju pevné nervy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 12:39
Taky máme něco podobného, doma je v pohodě, nikdo mu nevadí, ale nesmí si ho někdo vzit. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 12:44
Nevím, jestli to třeba taky není tím prostředím. Když přijdou naši k nám, je naprosto v pohodě, leze po nich, ukazuje hračky, sice mě furt kontroluje, jestli jsem na blízku, ale nepláče tak strašně něšťastně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 12:45
Separační úzkost, je to naprosto normální.
U některého dítěte to trvá déle, u někoho to vymizí dříve.
Neprošly si tím snad jen ty děti, které žijí v dětských domovech nebo které jsou od útlého dětství často dávány ke hlídání babičkám, v horším případě nějakým chůvám. Neuznávám to a věřím, že takové jednání může zadělat na psychické problémy v budoucnu. Dítě nemá být prodejné, s neteří nesrovnávej. To je věc rodičů..
Nejstarší syn trpěl separační úzkostí až do 18 měsíců - asi od 8 do 18 měsíců, takže cca 10 měsíců jsem se od něj nemohla a ani nechtěla vzdálit ani na krok. Všude jsem si ho brala s sebou, nebyl hlídán, hlídání bylo případně s námi.
POtom se to samo od sebe utlo a je v pohodě. Je mu 6 let, po třetím roce nastoupil v pohodě do školky, neplakal jako mnohé děti, chodí do školy, má spoustu zájmů a činností mimo domov, problémy s tím nemá, příležitostně přespává u babiček, nemá problém v případě nutnosti být s kýmkoliv, koho jen trochu zná.
U prostřední ta separační úzkost nebyla tak silná, netrvala tak dlouhou dobu, ale taky jsem od ní v té době odcházela jen v případě nutnosti a pokud to šlo, byla se mnou třeba s hlídáním.
U nejmladší dcerušky bych chtěla jednat stejně - pokud se nestane něco neočekávaného - zdravotní problém, nutnost pobytu v nemocnici, člověk nikdy neví.
Každá jsme stavěná jinak. Já klidně na 2 roky oželím svoje zábavy, kina, divadla, veškeré aktivity a budu jen s dítětem. Zábavy si v budoucnu užiju do sytosti dost, až dítěti bude „šumák“ kde a s kým je. Myšleno s nadsázkou, dítě mámu pořád potřebuje, ale už není tak intenzivní potřeba její neustálé přítomnosti. Než se narodila maličká, mohla jsem starší děti nechat kdykoliv s kýmkoliv z rodiny, když jsem potřebovala, bez problémů..
Někdo by ale toto nesnesl a bude se tu hájit, že občas večer bez dítěte, jen s partnerem, je pro něho důležitý, k vůli vlastnímu odreagování, utužení vztahu atd. A nechal by ho klidně řvát u babičky. Samozdřejmě taky argument, srovnat si to v sobě musíš sama.
Z mého pohledu bude nejtěžší vysvětlit babičce, která může být v určitém směru konzervativní, vyrostla a vychovala své děti v době jeslového studeného odchovu, že dítě sama hlídat nebude až do té doby, než odezní separační úzkost, třeba až ve 2 letech. To si ale musí každý vybojovat sám.
To, že jsou moje děti tak v pohodě všude já naopak přičítám tomu, že jsem je v ranném věku opouštěla minimálně a v období separační úzkosti jsem nedovolila, aby někde plakali, aby mi je někdo vytrhával z náručí, byť v dobré víře. Cítí se jisté a teď to zužitkovávají.
Odpověď na otázku: Ano, je to normální, za čas to přirozeně odezní. Může to ale trvat déle. I když dítě nebudeš v tomto období nikomu dávat na hlídání a na návštěvách ho budeš chovat převážně Ty, budeš mu jistotou, žádný mamánek neschopný postavit se na vlastní nohy z něho nebude.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 12:50
@Lucciia píše:
Nevím, jestli to třeba taky není tím prostředím. Když přijdou naši k nám, je naprosto v pohodě, leze po nich, ukazuje hračky, sice mě furt kontroluje, jestli jsem na blízku, ale nepláče tak strašně něšťastně
Separační úzkost se stupňuje, nabírá na intenzitě v prostředí mimo domov, i když třeba „jen“ u babičky.
Mě to zase tak na palici nepřijde. Přijde doba, kdy po nás ty děti s nadsázkou ani nehlesnou. Takže i já jsem si užívala jejich neustálou přítomnost a bezmeznou závislost. Nikdy v životě to už tak není a nebude. Nejstaršímu je už 6 let, tak vím, o čem mluvím.
POkud člověk není vyloženě nucen - např. zdravotní důvody, pobyt v nemocnici, nevidím jediný důvod malé dítě opouštět. A už vůbec nevidím důvod opouštět ho v obdobní separační úzkosti. Pokud může hlídat tatínek a dítě to snese, je to v pořádku. A babička může místo hlídání doma vždy doprovodit, pokud je to jen trochu možné, tak aktivity můžu naplánovat na dobu, kdy dítě spí třeba v kočárku a babička může vozit..Klidně i před poliklinikou nebo v okolí, kde musím navštívit lékaře, abych nemusela brát dítě s sebou do nemocnice, čekárny. Potom se doba, kdy dítě bude po matce plakat, zkrátí na minimum. Řešení je. Ale chápu, že ne každému tento můj názor bude vyhovovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 13:00
@Jana206 píše:
Separační úzkost, je to naprosto normální.
U některého dítěte to trvá déle, u někoho to vymizí dříve.
Neprošly si tím snad jen ty děti, které žijí v dětských domovech nebo které jsou od útlého dětství často dávány ke hlídání babičkám, v horším případě nějakým chůvám. Neuznávám to a věřím, že takové jednání může zadělat na psychické problémy v budoucnu. Dítě nemá být prodejné, s neteří nesrovnávej. To je věc rodičů..Nejstarší syn trpěl separační úzkostí až do 18 měsíců - asi od 8 do 18 měsíců, takže cca 10 měsíců jsem se od něj nemohla a ani nechtěla vzdálit ani na krok. Všude jsem si ho brala s sebou, nebyl hlídán, hlídání bylo případně s námi.
POtom se to samo od sebe utlo a je v pohodě. Je mu 6 let, po třetím roce nastoupil v pohodě do školky, neplakal jako mnohé děti, chodí do školy, má spoustu zájmů a činností mimo domov, problémy s tím nemá, příležitostně přespává u babiček, nemá problém v případě nutnosti být s kýmkoliv, koho jen trochu zná.U prostřední ta separační úzkost nebyla tak silná, netrvala tak dlouhou dobu, ale taky jsem od ní v té době odcházela jen v případě nutnosti a pokud to šlo, byla se mnou třeba s hlídáním.
U nejmladší dcerušky bych chtěla jednat stejně - pokud se nestane něco neočekávaného - zdravotní problém, nutnost pobytu v nemocnici, člověk nikdy neví.Každá jsme stavěná jinak. Já klidně na 2 roky oželím svoje zábavy, kina, divadla, veškeré aktivity a budu jen s dítětem. Zábavy si v budoucnu užiju do sytosti dost, až dítěti bude „šumák“ kde a s kým je. Myšleno s nadsázkou, dítě mámu pořád potřebuje, ale už není tak intenzivní potřeba její neustálé přítomnosti. Než se narodila maličká, mohla jsem starší děti nechat kdykoliv s kýmkoliv z rodiny, když jsem potřebovala, bez problémů..
Někdo by ale toto nesnesl a bude se tu hájit, že občas večer bez dítěte, jen s partnerem, je pro něho důležitý, k vůli vlastnímu odreagování, utužení vztahu atd. A nechal by ho klidně řvát u babičky. Samozdřejmě taky argument, srovnat si to v sobě musíš sama.
Z mého pohledu bude nejtěžší vysvětlit babičce, která může být v určitém směru konzervativní, vyrostla a vychovala své děti v době jeslového studeného odchovu, že dítě sama hlídat nebude až do té doby, než odezní separační úzkost, třeba až ve 2 letech. To si ale musí každý vybojovat sám.
Odpověď na otázku: Ano, je to normální, za čas to přirozeně odezní. Může to ale trvat déle. I když dítě nebudeš v tomto období nikomu dávat na hlídání a na návštěvách ho budeš chovat převážně Ty, budeš mu jistotou, žádný mamánek neschopný postavit se na vlastní nohy z něho nebude.
To, že jsou moje děti tak v pohodě všude já naopak přičítám tomu, že jsem je v ranném věku opouštěla minimálně a v období separační úzkosti jsem nedovolila, aby někde plakali, aby mi je někdo vytrhával z náručí, byť v dobré víře. Cítí se jisté a teď to zužitkovávají.
Jano, to se takhle říci nedá. To, že máma bude s dítětem neznamená, že z něj nebude v dospělosti mamánek Znám v rodině několik takových případů, kdy dospělé dítě naopak mamánek je.
A dále, všechny děti si tím opravdu projít nemusí, jak jsi psala, mé děti i děti kamarádek mamánci nejsou.Se synem jsem byla nejvíce já a přesto všude byl jak sluníčko, nebrečel.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 13:12
U nás to je taky tak, začlo to zhruba od 16 měsíců. Netýká se to však jenom mě jakožto mámy, ale takhle vyvádí i když se vzdálí tatínek. Tedy jen když ho vidí jak odchází, ráno se probudí a zjistí, že je v práci, tak se nic neděje. Když se vzdálí maminka má to horší průběh, většinou se mi věší na nohy, chodí se mnou na wc, sprchovat se do koupelny. Chodíme spolu všude, na hlídání momentálně nedáváme. Jasně, třeba v ordinaci u lékaře je to trošku krize, ale relativně to zvládáme.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 13:14
Mám 2 kluky a každý je úplně jiný. První snad nikdy neměl separační úzkost, tomu by bylo jedno, kdybych ho dala hlídat někomu úplně cizímu. Zato mladší je uplakánek a nervák, bez maminky ani ránu… Nevím čím to je. Přijde mi, že už to mají nějak „zakódovaný“ v sobě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 13:19
Tak já mám z okolí zkušenost spíš tu, že nejvíce problémů přizpůsobit se, vydržet někde, nebo třeba s nástupem do školky, mají ty děti, u kterých se maminky chlubily, že už v roce, roce a půl běžně přespávají u babiček. Ty se v pozdějším věku drží pevně máminy sukně a nikam se nehnou.Jsou stresované z každé nové situace, nezvládnou školu v přírodě.. Nebo ty, které byly v ranném věku nuceny projít jeslemi.
Ale „patent“ na to nemám.
Normálním rozumem - pokud bude s dítětem 24 hodin denně v roce věku, rozhodně z něj tím mamánka neudělá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 13:28
Holky, díky moc. Opravdu. To kino jsem dostala „za odměnu“ po deseti měsících, kdy jsem padala na hubu, měla o šest kilo míň než před těhu a začínala mi depka. Hodně mě to pomohlo, nabilo. Je taky pravda, že možná tak trochu jde o tu babičku. Že vnučky srovnává. A pak se mě ptá (jako kdybych to dělala schválně) - a proč ta Anička tak pláče? Ellinku jsem hlídala od malička a byla naprosto v pohodě…To mě pak i zamrzí Na druhou stranu to byla ona která mi hned po narození dcery furt tloukla do hlavy - Hojdat, hojdat, hojdat!
Ona vlstně naše dcera ani nemá být po kom „tak do světa“, když má oba rodiče takové introverty A možná se ani není čemu divit, když mě máma v roce šoupla do jeslí a já si možná „svoji separační úzkost“ přenesla do dospělosti. Teď to moc řeším, ale až Aničce bude 15 a bude říkat: „ale mami, nech mě, jsi trapná, nechci pusu“, budu na tohle období s láskou vzpomínat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.12 13:35
U nás je to dost podobné a nijak mě to netankuje.
V kině už jsem byla s manželem 2×, na představení od 17.30
Dceru bych nikde vyřvávat nenechala, pokud není v pohodě, nevzdálím se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
- Dítě do půl roku se nedá rozmazlit? Co myslíte?
- Vývoj miminka od 5. týdne
- Červená napuchlé palečky
- Nechat vybrečet v postýlce i přes den?
- 2měsíční najednou pořád spinká, nepapá
Užitečné odkazy
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
