Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Zdravím. Prosím o zachování anonymity, nemusí to každý vědět.
ani si nejdu pro nějaké rozřešení, spíš se zkusit vykecat na neutrální půdě a počíst si třeba i Vaše podobné zkušenosti. Je mi 26, máme s manželem tříletého chlapečka a spolu jsme pět let. Vždycky jsem vykřikovala, jak druhé dítě nechci. Na vysvětlenou něco málo - Syn je dost živé dítě, brzy začal mluvit, hodně zlobí, absolutně neposlouchá, dle mého se evidentně nudí, i když se snažím mu zábavu vymýšlet. Mezi dětmi je ale zlatý, hraje si s nimi. Dohadovali jsme se s manželem, že druhé dítě bychom chtěli asi až malému bude 5-6. Jenže před půl rokem cca mi ruplo v bedně a já bych strašně chtěla druhé dítko. Postupně to gradovalo a já dneska nejsem schopná celý den přemýšlet nad tím, jak moc bych ho chtěla. Švagrová má miminko, kamarádka má taky a mě je tak smutno, když od nich odcházím. Příšerně jsem se na to upnula. I přesto že vím, že manžel prostě nechce (má rád svůj klid - přeci jen malý konečně spí, je dost samostatný co se oblékání a jídla týče..) nemusí v noci přebalovat, krmit, jezdit s kočárem. Zbláznil se do cvičení, takže dost času tráví v posilovně. Koupili jsme si pejska, o kterém jsme snili dlouho. Se synem jsou to nejlepší parťáci. Ale přesto je má náruč prázdná. Nechala jsem si vyndat tělísko (kvůli gyn. problémům), budeme pouze na přerušovaném styku. Nechci na manžela dělat žádné podrazy, pokud nechce, nemůžu ho nutit ani nic podobného. Jen mě to den za dnem úplně sžírá. Jak se s tím vyrovnat?
A není to spíš obava z nástupu do práce/touha prodloužit si mateřskou?
Ahoj a manzel nechce uz vubec, nebo chce jen dodrzet ten odstup 5,6 let? Jinak chapu, jak se citis. My mame doma 2,5 letaka a planujem jeste druhe ditko. Manzel nejdrive rikal, ze nacasovani necha na me a ted kdyz uz chci se zacina cukat a odklada to. Tvrdi, ze prcka urcite chce, ale ze na nej nemam tlacit. Podotykam, ze na nej netlacim, jen obcas tema druheho ditete pripomenu a uz couva. Taky je mi to lito, ale nemam to tedy zatim jak ty, ze bych nemohla myslet na nic jineho.
Syn byl docela problemove dite uz od narozeni no proste na psycharnu nekdy a oba jsme hlasali ze druhe dite ani nahodou. jenze me taky ruplo v kouli a zacala jsem touzit po druhem kdyz byli malemu 4 roky.bylo to ovlivneno samozrejme I kamaradkami taky se snazili o druhe a, me to prislo najednou lito a hodne jsem se na to upnula. manzel nastesti to prijal ze chci druhe, ale taky si semnou uzil. pocitani dnu ovulace atd
lezlo mu to na nervy.
Mame krasnou dceru a diky bohu za to ze jsme se tak rozhodli. teprve ted jsem stastna a mam pocit ze jsme uplna rodina.
Taky bych chtěla druhé. Přítel ne. Asi budu mít problém se s tím vyrovnat. Necítím se kompletně, mám pocit, jako když další chybí. Teď ještě sestra čeká druhé. Přiznám se, ze to mě docela zdrtilo..
anonym 2
@Bábrdl Já už rok chodím do práce. Práce se nebojím, baví mě. Syn nastoupil ve dvou letech do soukromé mateřské školy. Po téhle stránce jsme v pohodě, jemu se tam líbí, já jsem v práci spokojená.
@Anonymní píše:
@Bábrdl Já už rok chodím do práce. Práce se nebojím, baví mě. Syn nastoupil ve dvou letech do soukromé mateřské školy. Po téhle stránce jsme v pohodě, jemu se tam líbí, já jsem v práci spokojená.
Aha. No tak v tom to nebude.
@tronelka Manžel mi řekl, že dřív jak za rok se o tom vůbec nechce bavit. A i ten rok je prostě takový jakože neví (asi si myslí, že za rok dospěje nebo najednou zjistí, že chce druhé..).. u něj to tak asi nikdy nebude. Čím víc bude syn samostatný, tím méně se mu do toho bude chtít.. si myslím
Já jsem byla na druhé straně, takže on chtěl a já ne. Jo chtěla jsem někdy do budoucna. Tlačil na mě, očkoval syna…byl to hrozný.
Ahojky jako bych četla o nás…
Před rokem jsem řešila stejný problém. Je mi 28 a máme doma tříleťáka. Živější, ale zlatíčko. Přítel má rád svůj klid, už jen protože má náročnou práci. Druhé dítě nechtěl a já se musím přiznat, že skoro do dvou let syna jsem tvrdila to samé.
Letos v lednu jsem otěhotněla, takže jsem ho nakonec zlomila.
Syn je stále sám, nemáme kolem sebe moc dětí v jeho věku a tak mi ho bylo líto.
Neustále se nudí, tak jsem na přítele šla s argumenty, že nechci aby syn vyrůstal sám a chci aby měl sourozence a měl si s kým hrát a vyrůstat.
Bylo mi ho prostě líto.
Syn má k dětem pěkný vztah a má je moc rád, takže přítel nakonec v prosinci na můj nátlak kývl..
Momentálně jsem 35tt a v začátkem října bude mít syn brášku.
Neporadím ti jak se s tím vyrovnat…Já sama kdyby přítel nekývl a nebyla bych teď těhotná, tak už bych později dítě nechtěla.
U nás bylo jasno, buď teď nebo už nikdy. Už bych se do toho asi později nechtěla dostávat znovu. Přece jenom je to náročné období a já jsem to chtěla mít při sobě.. ![]()
My máme 2,5 letou dceru, od narození šíleně náročnou, ubulenou, nespavou, malou závislačku (na kojení, na mé přítomnosti)a poslední dobou pěknou vzteklinu
… Jak píše někdo přede mnou, často na blázinec. Oba jsme se s manželem ještě před rokem shodli, že druhé dítě v žádném případě mít nebudeme. I přesto mám vzadu v hlavě myšlenku, že nejsme kompletní. Ale manžel o tom nechce moc slyšet, že bychom do toho měli jít znovu. Byl vystresovaný ze všeho pomalu víc než já, dcera nám opravdu dala a dává zabrat. Já se na druhé dítě upřímně zatím taky vůbec necítím a mám z toho veliké obavy, jak bych to zvládla, protože občas jsem psychicky opravdu na dně a říkám si nikdy víc… jenže… ten červíček hlodá. Navíc je mi už 36, takže ty máš aspoň výhodu, že jsi ještě mladá, netlačí tě ten věk a jsi rozhodnutá, že dítě chceš. Na manžela bych osobně doporučovala nijak netlačit, občas to téma nadhodit, nenápadně. Chválit před ním první dítko, jak je skvělé a šikovné, jak se vám povedlo. Jak se těšíš, co z něho vyroste za osobnost. Já když jsem téma druhého dítěte ve „slabé“ chvilce nakousla, mluvila jsem o tom, že se sice necítím na to, mít doma znova mimino a pečovat o něj (nedejbože aby bylo stejně náročné, jako prvorozená), ale chtěla bych prostě ještě jednou stvořit život. Že je to veliký zázrak, když naše těla dokážou spojením vytvořit něco tak složitého, jako je nový člověk. A taky, že si představuju, až bude naše dcera dospělá, až bude mít vlastní život. No a že bych to prostě asi chtěla mít dvojmo, dva dospělé lidi, které jsme si „vyrobili“
A že když budeme mít dvě děti, že se ten obrovský strach, který teď neustále pociťujeme o první dceru, rozpůlí a nebude to tak intenzívní a možná i dceři se bude „lépe“ žít, když na ní nebudeme tolik upínat naši pozornost a lásku… na manžela to celkem zapůsobilo v tom smyslu, že pochopil, co chci říct a měla jsem pocit, že to cítí podobně. Tak uvidíme, třeba se toho za rok přestanu bát, manžela zase přesvědčím o pozitivech 2 dětí (on sám je jedináček)a bude ![]()
My jsme to řešili taky. Já si druhé přála brzo po narození prvního, i přes náročné období mimina i pak batolete. Manžel nechtěl. Kupodivu nejvíc zabral nakonec argument, že bude velmi praktický, pokud bych byla doma v době, když půjde první dítko do školy. Je teď školkáček, já pracuju od jeho 2 let, a je to dost trysk ráno i odpoledne to stíhat, a až bude v první třídě, dítko by muselo zůstávat v družině ráno od 7 až do 5 večer, pak ještě úkoly a spát… že ¨být v té době na MD by bylo mnohem lepší. Tak uvidíme, jestli se takhle zadaří ![]()
anon 3
@Anonymní píše:
My jsme to řešili taky. Já si druhé přála brzo po narození prvního, i přes náročné období mimina i pak batolete. Manžel nechtěl. Kupodivu nejvíc zabral nakonec argument, že bude velmi praktický, pokud bych byla doma v době, když půjde první dítko do školy. Je teď školkáček, já pracuju od jeho 2 let, a je to dost trysk ráno i odpoledne to stíhat, a až bude v první třídě, dítko by muselo zůstávat v družině ráno od 7 až do 5 večer, pak ještě úkoly a spát… že ¨být v té době na MD by bylo mnohem lepší. Tak uvidíme, jestli se takhle zadaří
anon píše: Více
a můžu se zeptat, jak to potom budeš dělat až i to druhý půjde do školy?
Ahoj, tak ty mas alespon od muze slibeno, ze do budoucna bude…To ja mam bohuzel smulu, manzel uz 2 kluky s ex ma a spolu mame jednoho a rekl, ze uz dalsi nechce, kdo by to zivil…ma pravdu..a na tomto jsme se jeste pred porodem dohodnuli…no jo, ale poznala jsem, jak je krasne mit dite, uz mu je 15mes, strasne to miminkovsky obdobi uteklo a ja jsem proste zmenila nazor…zatim neberu antiko, pouzivame kondom a manzel stejne obcas ujede, tak jsem mu rekla, at si nemysli, ze pujdu na potrat, na tom jsme se shodli…no vzhledem k tomu, ze syna jsme delali 2 roky, tak tomu moc velkou sanci nedavam a podrazy typu, ze beru antiko a pritom neberu se mi delat nechteji…obcas prohodim vetu, ze chci mimco, odpalkuje me v klidu, nedela sceny, tak treba jednou… ![]()
@lleennttiillkkaa Hele, mně to přijde docela legrační, samozřejmě, že se to bude muset řešit znovu. Ale já tenhle argument použila v krajní nouzi a na manžela kupodivu celkem zabral
takže já sice vím, že nastane nemlich stejná situace za pár let, ale nebudu to s ním rozpitvávat, když druhátko chci, že jo. Reálně to budu řešit snížením úvazku, abych končila dříve. Už teď, pokud by se druhý nezadařilo, což se může stát. Nenechám dítě celý den ve družině.
anon 3
Zdravím. Prosím o zachování anonymity, nemusí to každý vědět.
ani si nejdu pro nějaké rozřešení, spíš se zkusit vykecat na neutrální půdě a počíst si třeba i Vaše podobné zkušenosti. Je mi 26, máme s manželem tříletého chlapečka a spolu jsme pět let. Vždycky jsem vykřikovala, jak druhé dítě nechci. Na vysvětlenou něco málo - Syn je dost živé dítě, brzy začal mluvit, hodně zlobí, absolutně neposlouchá, dle mého se evidentně nudí, i když se snažím mu zábavu vymýšlet. Mezi dětmi je ale zlatý, hraje si s nimi. Dohadovali jsme se s manželem, že druhé dítě bychom chtěli asi až malému bude 5-6. Jenže před půl rokem cca mi ruplo v bedně a já bych strašně chtěla druhé dítko. Postupně to gradovalo a já dneska nejsem schopná celý den přemýšlet nad tím, jak moc bych ho chtěla. Švagrová má miminko, kamarádka má taky a mě je tak smutno, když od nich odcházím. Příšerně jsem se na to upnula. I přesto že vím, že manžel prostě nechce (má rád svůj klid - přeci jen malý konečně spí, je dost samostatný co se oblékání a jídla týče..) nemusí v noci přebalovat, krmit, jezdit s kočárem. Zbláznil se do cvičení, takže dost času tráví v posilovně. Koupili jsme si pejska, o kterém jsme snili dlouho. Se synem jsou to nejlepší parťáci. Ale přesto je má náruč prázdná. Nechala jsem si vyndat tělísko (kvůli gyn. problémům), budeme pouze na přerušovaném styku. Nechci na manžela dělat žádné podrazy, pokud nechce, nemůžu ho nutit ani nic podobného. Jen mě to den za dnem úplně sžírá. Jak se s tím vyrovnat?