Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Já bych taky chtěla tátu, ale asi ne za každou cenu. Konečné rozhodnutí je jistě na Tobě, ale popřemýšlej… Promin, ale já bych se nevracela
Šanci bych nedala…Raději nevlastní a milující otec, než neschopný biologický…Ale je to na Tobě…
Nevracej se, chvilku bude hodnej a pak se vrati vse do starych koleji. Chlapa nepredelas, jen se pretvaruje, protoze mu nema kdo varit a nakupovat.
Po tom, co jsi napsala, mám pro Tebe jen jedno slovo…NEZKOUŠET! Myslím si, že bys byla akorát chudák, podle mě se chlap dokáže změnit, ale ne nijak zásadně…a taky si myslím, že chlap při narození svoje dítě miluje od první chvíle a nebo ne a už se to nikdy nenaučí…
Nevím, jestli bych se zkusila vrátit, kdyby se to týkalo mě… To neumím posoudit. Jako nezúčastněná osoba říkám ne.
Nevracej se. Bude to maximalne cesta do pekel. Tatu malymu najdes lepsiho, kort kdyz je malickej. ![]()
Děkuji..váhám a jsem jak zjišťuji naivní kr..ka. Mé kamarádky taky říkají ať se na to vyprdnu, ty nervy za to nestojí. Jsem od něho 2 měsíce a až teď se spolu dokážeme normálně bavit, jinak to byly hádky.
Jsem holt dobrák a snažím se dokud to jde, tak když vychladnu o tom přemýšlím, že když udělá něco hezkého pro nás tak že bude jinej. ale to se asi snaží jen na oko. Nevím, je to podivné.
Příspěvek upraven 18.05.14 v 21:58
Nedala bych mu sanci. Myslim si ze za vaseho vztahu jich mel uz dost
A netrpi depresemi? Podle toho co ppisujes bych se zpet nevracela, ale soucasne umim pochopit i touhu po uplne rodine. Chlap, ktery se dlouhodobe neumi ci nechce postarat o rodinu, bych osobne vedle sebe nesnesla.
Nevracej se. Člověk kterej se takhle choval v tom nejkrásnějším období kdy jste čekali na toho prcka se jen tak nezmění. On dobře ví, že si mu to celou dobu baštila ty jeho výmluvy!
Šanci bych takovýmu už nedala - malýmu by vůbec nedal dobrej příklad do života. Dost se ti divím, že jsi vydržela ho celý těhotenství živit, bez jediný podpory od něj.
Pokud i ted, kdy se udajne „snazi“, zas neco naslibuje a stejne to nesplni, tak bych o zadne sanci ani neuvazovala. Z tveho popisu mi pripada, ze je (odpust mi ten vyraz) lempl. Nesnazi se poradne pracovat, nepomuze s ditetem a to ze nepomuze ani nakoupit, kdyz ma pritelkyni pred porodem ![]()
Taky mi prijde, ze trpi depresemi. Ale kdyz to tak ctu, ja bych se nevracela, vim, ze to je tezke. Ale bud silna, vydrz, bez nej ti bude lepe.
Ahoj Ženy, ráda bych pohled na věc od nezúčastněných osob, děkuji za příspěvky
Byla jsem s přítelem 3roky a v průběhu vztahu jsme se snažili o miminko, je fakt že nám to nešlo ihned, ale zadařilo se a máme krásného zdravého klučíka
.
Od začátku vztahu mi sliboval hory doly a já naivně jsem mu uvěřila, jak se budeme mít dobře a jak se o mě postará i o miminko.
Tolikrát mi lhal, výmýšlel si a horší na tom bylo, že se na něj nedalo spolehnout, to co řekl nikdy tak nebylo, vždy něco slíbil a pak se s toho vymluvil, že mu není dobře apod..
Když jsem zjistila, že jsem těhotná tak jsme byla ráda, ale musím říct že on to moc najevo nedával, a moc mi nepomáhal, bylo to vše při starém, já domácnost a on byl u počítače a taky jsme se hádali kvůli penězům že jsme pořád neměli.
Já měla paniku, jak to vše zvládnem, výbavičku atd.. ani jednou semnou nebyl na vyšetření jen se ptal jak jsem dopadla.
Začátek těhotenství byl jakš takš v pohodě, ale šestém měsíci přítel nic nedělal ani nedošel nakoupit tak jsem vše tahala sama až do porodu. Najednou že je psychicky v háji a tak začal brát prášky, které mu nepomáhali, občas jsem měla pocit jako kdyby si to vymýšlel, aby nemusel nic dělat. Občas měl i výkyvy že začne pracovat, ale nestalo se tak a my jsme se museli po 6té stěhovat buď kvůli financím a nebo že se mu tam přestalo líbit. Upřímně mě to vyčerpávalo, že není schopen nás zajistit. V osmém měsíci jsem chtěla začít nakupovat výbavičku aspoň tedy postýlku a kočárek, nebýt mé mamky a jejích známých tak nemám ani jeden hadřík na malého. Postýlku jsem koupila za své a kočárek mi pořídila mamka. On nekoupil malému vůbec nic.
Při porodu taky nebyl, protože by to psychicky nezvládl (to i pochopím), ale nejel semnou ani do porodnice volala jsem si rychlou. A pak přišel za náma až za 2 dny, byl s náma ani né 30min. že se motá a že je to na něho moc velký výkon že vůbec přijel. Mrzelo mě to, ale v tu chvíli jsem měla jediný zájem a to byl prcek.
Doma jsem na vše byla opět sama, finance, nákupy, domácnost a vaření a on byl jen u počítače a dělal jak řeší nějaké věci aby byly peníze a já mu tohle baštila několik měsíců. Byl pořád podrážděnej a vylejval si to na mě, samozřejmě 2měsíční miminko to cítí a je potom jak jsem zjistila podrážděné a to mě dostávalo do kolen, protože jsem skoro nespala.
Prostě jsem to už nevydržela a odešla jsem. Teď jsem jakš takš v klidu jen se starám o malého. Jen přítel pořád doráží a chce nás zpátky a já nevím jestli to ještě zkusit, protože mi tolikrát lhal, nepomáhal, tolik peněz mě stál a pak jsem neměla ani na výbavičku jsem zklamaná ale zase si říkám, že chci pro malého tátu.
Je fakt, že teď jak nejsme spolu tak se snaží finančně, ale pořád něco slibuje a zase to tak není. Co myslíte, poradíte mi? Mám to s ním ještě zkusit, vydrželi by jste to?
P. S.: Doufám, že je to trošku srozumitelné a písnete svůj názor. Děkuji Všem.