Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Chovám se jako dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
19.7.12 18:18
My to taky občas děláme, k%nučím jako dítě a podobně, občas mám taky pocit, že to děláme až moc často, ale za pár měsíců se nám narodí miminko, takže máme posledních pár měsíců na blbnutí a pak přijde ta pravá zodpovědnost a na tyhle hrátky nebude čas 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.7.12 18:25
Anonymně, protože se za to zpětně i docela stydím
taky si na to zamlada pamatuju 
bylo mi to pak už nepříjemné i mně samotné
nějak to pak přešlo naštěstí!
- Citovat
- Upravit
19.7.12 18:33
A já si myslela že nejsme uplně normální rodinka a ted koukám že jsou na tom lidi líp 
.Normální mi to fakt nepřijde a když vidim nějakou ženu dělat takové cukrbliky tak mi to přijde strašný 
.
Neříkám zahrát si na školačku při sexu to je u nás normální, ale jen tak?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.7.12 18:35
My ještě děti nemáme a ani brzo neplánujeme (já bych teda už pomalu chtěla, tak další moje varianta ospravedlní je, že si tím vynahrazuju dítě 
). Ale taky jsme napodobovali děti z rodiny, tak nějak to myslím začalo. A občas venku slyšíme cizí děti a to je další inspirace Vždycky je ze srandy napodobujeme, ale fakt už se to vymlko veškeré kontrole, občas si říkám, jestli jsem fakt blázen - ale je fajn slyšet, že to dělají i ostatní, i kdyby v menší míře Třeba když venku vidíme nějakou malou růžovou holčičku, tak mi říká „Hele, tam máš kamarádku“ Já teda „růžový holčičky“ úplně zbožňuju, jenom nevím jistě, jestli bych víc takovou chtěla domů, nebo bych chtěla být ona… Myslím, že se asi bráním té zodpovědnosti a nechci dospět, nechci být dospělá a řešit všechny ty problémy a tak si hraju na malou holčičku. Teď je otázka, jestli je to „normální“, nebo je to problém…
Anonymní, naprosto tě chápu, však já taky radši anonymně. Kdyby se to dozvěděli nějací známí, tak si budu připadat jak idiot 
- Citovat
- Upravit
becky87
19.7.12 18:38
No mne to teda prijde jako totalni magorina a to ja jsem taky magor, ale tohle uz je moc Nereknu presne sem tam doma, nebo pri sexu si zalaskovat, ale i na navsteve, kolik ti je? Jestli mi reknes ze tricet, tak uz fakt asi navrhnu odbornika
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.7.12 18:42
Zakladatelka
Na návštěvě ne, právě jen doma. Ještě to tak A je mi 25, no
- Citovat
- Upravit
barcas11
19.7.12 18:57
Musíš si často zvát nějakou návštěvu domů, aby sis rozbila stereotyp „doma se chovám jako dítě“ 
určitě je to roztomilé, ale já být tvým přítelem, tak už mi to pěkně leze krkem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.7.12 19:02
Je to spíš zlozvyk, naučený chování a těžko se toho člověk zbavuje. leda se na to opravdu zaměřit a držet se zkrátka co to půjde a časem zjistíš že už se tak chováš minimálně. Ono je to roztomilý, ale vocaď pocaď. Aby ti to časem nezačalo ujíždět i na veřejnosti. Lidi by si mohli myslet, že jsi šáhlá. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.7.12 19:06
Podle mě sis odpověděla sama - problém je to od okamžiku kdy to jednomu nebo oběma z vás začalo vadit…nejlépe se něčím hodně zabavit, rozptýlit, rozbít stereotyp, jak tu už někdo psal, nebo si polezeš krkem tak strašně časem, až to hezký nebude
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.7.12 19:06
Vidím to stejně jako goldenka. A jenom dodám: zkus si najít nějakého koníčka, který tě na čas úplně pohltí. (Koníčkem nemyslím pletení - nic proti pletařkám…) V mém dětství se nejlíp lidi odreagovávali - kromě chalupaření - při víkendových výletech a la hrady, zámky kultura… No a dneska je možností podstatně víc… Tož tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.7.12 19:16
Zakladatelka
Joooo, stereotyp… Jsme s přítelem prakticky pořád spolu, sami doma, celý dny. Už nám z toho asi definitivně hráblo Ale začíná se to lepšit, s létem teď chodíme víc ven a snažíme se být vůbec aktivnější. A až si najdu práci, tak to třeba přejde samo - jednak spolu nebudeme pořád, jednak si budeme mít víc o čem povídat. Když se o něčem zapovídáme, tak se chovám normálně, ale vetšinou teď není až tak o čem, tak děláme hovadiny
Přítel toho má jednou za čas dost, tak mu řeknu OK, tak se musíme snažit to nedělat ani jeden. Jenže pak to jeden z nás nevydrží a ten druhej se hodně rychle přidá a to je pak těžký 
Nejvíc mě v tom podporuje, když blbnu a on mi ještě říká „ty jsi tak roztomilá“ Asi ho to zase až tak neštve, no Ale jedno pozitivum to má - díky tomuto vím (nebo si to aspoň myslím), že bude naprosto perfektní taťka 
barcas11: nevím, co přesně chci slyšet. Čekala jsem, že někteří napíšou, že nejsem normální - to se stalo Doufala jsem, že někteří napíšou, že to dělají taky - což se taky stalo, takže už to mě uklidnilo A když někdo i něco poradí, tím líp. Ideálně kdyby si to přečetl nějakej psycholog a napsal, co si o tom myslí
- Citovat
- Upravit
19.7.12 19:26
No však počkej, až to tvýho chlapa přestane bavit… nebo až natrefí na nějakou ženskou se vším všudy, co se navíc nechová infantilně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.7.12 19:37
@Black_Orchids píše:
No však počkej, až to tvýho chlapa přestane bavit… nebo až natrefí na nějakou ženskou se vším všudy, co se navíc nechová infantilně
no jasně, ono to totiž není moc sexy…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, mám takový problém - chovám se jako dítě a to doslova. Začalo to jako sranda, když jsme sem tam s přítelem blbli. Nevím, jak bych to popsala, ale prostě si na dítě hraju - mluvím tak naivně, někdy se trochu rozmázlím a třeba moje oblíbená věta je „To jsme ještě nebrali“ a tvářím se u toho roztomile. Přítel to se mnou hrává taky, někdy taky blbne a hraje si na dítě, někdy se chová jakoby byl můj taťka a pak se tomu smějem. Děláte to aspoň občas taky někdo, nebo jsme úplně mimo?
). Kde je hranice mezi hrou a něčím dalším? Sama si uvědomuju, že to není zrovna normální, a přítele už to taky přestává bavit (je pro každou srandu a občas to má myslím si rád, ale rozhodně ne pořád). Ale nějak s tím nedokážu přestat - vždycky si řeknu, že už to dělat nebudu, že je to fakt divný. Ale jakmile ho uvidím, tak to automaticky naskočí a nemůžu si pomoct. Co s tím? 
Každopádně, problém je v tom, že už to přerostlo únosnou mez. Když jsem s kýmkoli jiným, nemám problém se bavit normálně. Ale jakmile překročím práh bytu, tak se ze mě automaticky „stává“ dítě. Strašně mě to baví, sama nevím proč. Možná chci být pořád malá holčička, bez veškeré zodpovědnosti (dostudovala jsem, práci ještě nemám). Nebo mi chybí tatínek a tímto si ho vynahrazuju (žila jsem prakticky pořád bez otce), v lepším případě si testuju, jakej tatínek by přítel byl (a že by byl naprosto dokonalej tatínek!