Chování ženy v prvním trimestru

„V dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci“. A teď ti dorazila ta část co není v dobrém a ve zdraví a je dost na tobě, jak jí pomůžeš překonat to co se děje - takže nevyčítat, nepoučovat, neprudit - milovat, chápat podporovat, opravdu se snažit porozumět jejím potřebám, její panice a jejím temným stránkám a nabízet pomoc. Takovou, která odpovídá jejím potřebám, ne tvým představám, no…

Pokud nevíš jak, tak mrkni sem https://uloz.to/…kace-ocr-pdf

Ona sama je zmatená a nerozumí tomu co se děje, má mozek zaplavený úzkostí a panikou a hormony. Potřebuje podporu a přijetí (ne řešení problému), trpělivost a podporu a přijetí, aby našla odvahu čelit svému strachu a svým démonům.

Není to její vina a její volba, že se jí nerovový systém roztočil do divných směrů. Není to ani tvoje chyba a vina - u kořene bude kombinace neurochemie a toho jací byli její rodiče rodiče.

Psychoterapie a možní i psychiatrie je ideální řešení, pokud to ona prozatím odmítán, začni za nějakým psychologem chodit ty sám a konzultuj to.

držím palce, ono se to srovná - ale v tuhle chvíli je bohužel zodpovědnost hodně na tobě, tvoje žena na to nemá síly, protože se v něčem topí a potřebuje pomoci.

Jak dlouho to trvá?

@Kamkam píše:
Jak dlouho to trvá?

Je v 10. týdnu a trvá to tak 5-6

@Otecsotazkou píše:
Je v 10. týdnu a trvá to tak 5-6

Tak to má ještě hodně rozlítaný hormony. Dej jí čas.
Ještě mě napadlo, že třeba se nechce zatím bavit o žádných detailech, protože je moc brzy. Ženy se dost bojí možného potratu do 12. týdne.
Při jakých otázkách se vytáčí? A co říká?

@baimoli píše:
Tak to má ještě hodně rozlítaný hormony. Dej jí čas.
Ještě mě napadlo, že třeba se nechce zatím bavit o žádných detailech, protože je moc brzy. Ženy se dost bojí možného potratu do 12. týdne.
Při jakých otázkách se vytáčí? A co říká?

Také mě napadlo, že podrážděnost může být ze strachu, aby vše šlo, jak má. My jsme se po špatných zkušenostech z minulosti doma o jméně nebavili tak do toho 2. screeningu, prostě jsme se báli jmenovat, zykat si, protože kdyby to zase dopadlo špatně (jako 2× před tím), člověk se líp vzpamatovává, když si to všechno nevysnil a nenaplánoval až do detailů atd. Z výbavy mám husí kůži doteď (jsem 33tt), jednak, i když je to vytoužené miminko a zázrak v našem případě, tak prostě mě leze na nervy, jak okolí hromadí krámy, hadříky, blbosti, máme 2+1 zavalený věcma od rodiny, a zároveň ve mě pořád funguje nějaká pověrčivost, která spíná v hlavě občas (když jsme řešili kočár a sedačku do auta), zkrátka kdyby to šlo, řeším tyhle věci až po porodu, tchýně věčně začíná s čepičkama, plenama, dudlíkama… uf Kdykoliv jede kolem kočárek tak na mě haleká a táhne mě k němu pomalu, protože přeci mám břicho, tak musím být nakřivo ze všech cizích dětí v okolí Zakladateli nech to být, v 12-13tt bude 1.screening, to je celkem mezník ohledně případných problémů s těhu, třeba pak pookřeje. Na jména a barvu kočárku se neptej, to má fakt hromadu času Ono se to srovná…

Trochu mimo téma, ale mě hodně překvapilo, jak těhotenství prožívám. Myslela jsem, že se budu muset hlídat, abych o tom s každým nemluvila, neotravovala, nebyla „já jsem těhotná a jdo je víc“. Místo toho je to pro mě hrozně intimní věc, nechci to moc sdílet s ostatními, max s mužem (a ještě s mírou). Úplně mě zabíjí rady a vzpomínky ostatních žen. Nechci poslouchat, co a jak bych měla dělat, jak se nevyspim, co pro mě bude nebude nebo nebude důležité… A přitom vím, že ze mě maji radost, myslí to dobře…