Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zdravím všechny. Jsem skoro rok podruhé vdaná, s manželem máme každý jedno svoje dítě. Před třemi měsíci jsem ve 4.měsíci přišla o miminko, na které jsme se všichni moc těšili, bylo to náhle a pro nás všechny velký šok, i když samozřejmě vím, že se to stává poměrně běžně. V té době mi byl manžel oporou, ale už jsem si všimla, že není úplně vše tak, jak bych očekávala, skoro se mi i zdálo, že se mu ulevilo, přestože jsme si miminko přáli oba a bylo plánované. Po třech měsících jsem přišla z kontroly od lékařky nadšená a natěšená, těšila jsem se, až mu povím, že nic nebrání dalšímu snažení. Jenže ještě než jsem to stačila říct, řekl mi, že přišel o druhou práci, která nám pokryla všechny výdaje se splátkou na auto, půjčkou, kterou si přinesl z předchozích vztahů a jeho alimenty. A nejen, že o ní přišel, ale že ještě způsobil škodu (neúmyslně), kterou bude muset zřejmě nahradit, o podrobnostech bych se nerada více rozepisovala. Nastal kolotoč, kdy jsme řešili prodej věcí, auta, šetřili jsme každou korunu, finančně nám pomohli i jeho rodiče, a jakž takž jsme zvládli vše pokrýt tak, abychom se u ničeho nedostali do prodlení. Praktické záležitosti se přesunuly na mně, manžel to nesl vše psychicky špatně, v jednu chvíli mluvil i o sebevraždě a tak nebyl moc čas řešit moje pocity. Teď, když už jsme relativně z nejhoršího venku, cítím strašnou únavu a nespravedlnost. Na mateřskou minimálně rok můžu zapomenout, potřebujeme i můj příjem. Manžel se snaží, našel si lepší práci, chodí na brigády, tomu nelze nic vytknout. Chyba je ve mně. Mám mu to vše strašně za zlé. Vím, že se to může stát, ale s potratem jsem se vyrovnala díky tomu, že jsem se upnula na nové snažení. Které musíme odložit a klidně se může stát, že navždycky. Já vím, že jsou na tom spousty lidí hůře, já už jedno dítě mám, i když vzhledem ke střídavé péči jen napůl. Jen si nevím rady, jak tyhle pocity v sobě překonat a dál při něm stát, v dobrém i zlém, tak, jak jsme si při svatbě slíbili. Budu vděčná za každou radu.
já tohle znám. Jediné, co se dá dělat, je nechat to dobré, aby se rozeběhlo. Nech to volně proudit, možná by nebylo od věci si o tom s manželem na rovinu promluvit, trochu mu popsat, co cítíš.
Už jste se odrazili ode dna, teď vás čeká jen to lepší. A každá zlá epizoda je tu proto, aby nás posilnila, abychom věděli, že z čeho se nepo. serem, to nás spojí. ![]()
Nadechni se a začni myslet na to lepší, protože UŽ je to tady ![]()
Dle mě to chce čas. Je krásné, že jsi zůstala stát při manželovi. Teď jde spíš od to, si od všeho oddychnout. Z tvého příspěvku mi vyplývá, že strašně pořád na něco spěcháš. Ale mohu se i mýlit. Dej si pauzu, nehroŤ všechno.
@puntice Děkuji za povzbuzení. Snažila jsem se myslet na to, jak je fajn, že máme čas pro sebe, můžeme zas „randit“, protože jsou dny, kdy u nás není žádné dítě, ale největším problémem je asi ztráta důvěry. On mi vše do poslední chvíle tajil, problémy se snažil řešit sám, i když věděl, že už to nezvládne a teprve když už nebyla jiná možnost (neodešla platba za nájem), vše mi řekl a následující dny byly strašně vysilující, protože nejednal jako chlap. Ono je to zčásti i jeho povahou, s tím nic nenadělám, prostě je citlivější, než by někdy bylo zdrávo, ale v běžném životě to není problém, já jsem nastavená opačně, prakticky, díky předchozím životním trablům umím zachovat chladnou hlavu a použít selský rozum, jestli to vysvtěluju dost srozumitelně…
Upřímně a nestranně - člověk nemůže mít všechno a ty všechno chceš. Teď dup dup dup… tohle je prostě život, nahoru, dolů. Tvůj muž udělal chybu a ne úmyslnou, jistě ho to hodně trápí, dělá vše pro to aby to napravil, není důvod si myslet, že to nenapravíte úplně, snaží se, má lepší práci, brigádu. Ale TY nemůžeš mít těhotenství hned, dup dup dup… Je moc dobře, že oba přemýšlíte i ekonomicky a řešíte i nutnost financí, spoustu lidí by se na to vykašlalo a dítě by si udělali „nějak bude nějak bylo“, vaše řešení je LEPŠÍ, tak to proboha vydrž, řeš něco jiného. A když to tady popisuješ, jistě na něj musíš vynakládat i nějaký tlak. Dej bacha, ať si nezničíš celé manželství ![]()
@Blekota píše:
Dle mě to chce čas. Je krásné, že jsi zůstala stát při manželovi. Teď jde spíš od to, si od všeho oddychnout. Z tvého příspěvku mi vyplývá, že strašně pořád na něco spěcháš. Ale mohu se i mýlit. Dej si pauzu, nehroŤ všechno.
Taky děkuju za příspěvek. Tlačím..no, jak se to vezme, ono se to odvíjí i od mého věku, když nebudu mít další dítě do cca dvou tří let, pak už opravdu nikdy. Nakonec i s tím bych se musela smířit, manžel a vztah, který máme mi za to stojí, spíš je složité ustát současné období, kdy mám pocit, že jsem prostě měla být někde jinde a řešit úplně jiné věci, než které se na mně ze všech stran valí…
@Kacabababa ztráta důvěry… to si nemyslím, to bys ho nedržela. Možná je to strach z toho, že by se situace mohla opakovat (cítím ho i po dvou letech, jsem kvůli tomu dost škrťa teď
)
A nemysli si, on jednal jako typický chlap! Pro muže je strašně těžké (pokud je normální), když se ocitne v situaci, kdy nedokáže zabezpečit rodinu a její standard. A je trochu jak malé dítě, „čím dýl se pětka neprovalí, tím je strach větší“…
Neboj se, bude to dobré. Promluv si s ním o tom, co proč a jak cítíš, taky jsme si to museli vyříkat, protože mě to taky dost poznamenalo
ale vidím, že už dlouhou dobu je to enormně lepší, nechci se rouhat, tak tu zaťukávám na dřevo…
- a hlavně, dodnes je ochoten dělat ústupky ze „svého standardu“, na kterých jsme se domluvili, když jsme vyndali hlavu z jámy.
Bude to dobré a všeho se dočkáš, to mi věř ![]()
@Uzo píše:
Upřímně a nestranně - člověk nemůže mít všechno a ty všechno chceš. Teď dup dup dup… tohle je prostě život, nahoru, dolů. Tvůj muž udělal chybu a ne úmyslnou, jistě ho to hodně trápí, dělá vše pro to aby to napravil, není důvod si myslet, že to nenapravíte úplně, snaží se, má lepší práci, brigádu. Ale TY nemůžeš mít těhotenství hned, dup dup dup… Je moc dobře, že oba přemýšlíte i ekonomicky a řešíte i nutnost financí, spoustu lidí by se na to vykašlalo a dítě by si udělali „nějak bude nějak bylo“, vaše řešení je LEPŠÍ, tak to proboha vydrž, řeš něco jiného. A když to tady popisuješ, jistě na něj musíš vynakládat i nějaký tlak. Dej bacha, ať si nezničíš celé manželství
Děkuju
Uvědomuji si to, a je pravdou, že některé moje reakce lze brát jako nátlak a nejsem na ně pyšná. Někdy se ani nepoznávám… Pořád balancuju mezi tím být pořád tou zodpovědnou a chápající a podporující, ale někdy si říkám: a proč já? Proč si tady taky nelehnu a nebulím, že nemám síly to řešit a že nevím, co budu dělat? Proč to pořád musím vědět já a být tou silnější já? Neříkám, že nepřeháním…Nelžu si do kapsy, jen se snažím popsat reálné pocity, protože když vám tady budu něco nalhávat, nic k lepšímu se nepohne.
Puntice:
Vystihla jsi to přesně, ano, říkám si: co ještě přijde? Je to už opravdu všechno? A nejvíc mě zlomilo to, že vlastně je dobře, že jsme o miminko přišli, protože paradoxně kdybych teď byla v té porodnici - měla jsem termín v tenhle čas, možná proto to na mě dolehlo - a řešili bychom všechny ty průšvihy, které reálně máme, bylo by to šílený. Vše, co se nám děje, má nějaký důvod, jen se s tím umět srovnat…
@Kacabababa píše:
DěkujuUvědomuji si to, a je pravdou, že některé moje reakce lze brát jako nátlak a nejsem na ně pyšná. Někdy se ani nepoznávám… Pořád balancuju mezi tím být pořád tou zodpovědnou a chápající a podporující, ale někdy si říkám: a proč já? Proč si tady taky nelehnu a nebulím, že nemám síly to řešit a že nevím, co budu dělat? Proč to pořád musím vědět já a být tou silnější já? Neříkám, že nepřeháním…Nelžu si do kapsy, jen se snažím popsat reálné pocity, protože když vám tady budu něco nalhávat, nic k lepšímu se nepohne.
Protože víš, že nárok na zhroucení přichází až když po uragánu vyjde sluníčko
to je normální.
@Kacabababa píše:
Puntice:
Vystihla jsi to přesně, ano, říkám si: co ještě přijde? Je to už opravdu všechno? A nejvíc mě zlomilo to, že vlastně je dobře, že jsme o miminko přišli, protože paradoxně kdybych teď byla v té porodnici - měla jsem termín v tenhle čas, možná proto to na mě dolehlo - a řešili bychom všechny ty průšvihy, které reálně máme, bylo by to šílený. Vše, co se nám děje, má nějaký důvod, jen se s tím umět srovnat…
Já to měla stejně, i s tím mimčem, s odstupem to uvidíš všechno jinak. Je prostě fakt, že člověk by neměl na štěstí čekat, až přijde, nebo na něj vzpomínat, jaké bylo, ale žít ho teď.
@puntice píše:
Já to měla stejně, i s tím mimčem, s odstupem to uvidíš všechno jinak. Je prostě fakt, že člověk by neměl na štěstí čekat, až přijde, nebo na něj vzpomínat, jaké bylo, ale žít ho teď.
S tím se nedá nesouhlasit. Jen mám pořád pocit, jako když jedeš v autě a navigace hlásí: přepočítávám trasu..že taky jen pořád přepočítávám trasu. Vím, patří to k životu, však už jsem to zažila několikrát, možná proto jsem z toho tak unavená…S manželem nebyl ani náznak, že by něco mělo rupnout. Věděl, co mám za sebou z předchozích vztahů, věděl, že mého tátu dohnaly dluhy k sebevraždě (teď to bude 6 let) a že mít v pořádku finanční záležitosti je pro mě naprostou prioritou, i proto má asi pocit, že mě zklamal a je fakt, že jsem zatím neměla moc síly mu to vyvracet.
@Kacabababa dovedeš si představit tu logiku věci, že právě proto, že už ti bylo nějakým obdobným způsobem velmi ublíženo, se hodně bál to vytáhnout na světlo… Teš se z toho, že to začíná být lepší, mysli na to pěkný, co teď přichází, fakt, nebo se z toho zblázníš.
@puntice píše:
@Kacabababa dovedeš si představit tu logiku věci, že právě proto, že už ti bylo nějakým obdobným způsobem velmi ublíženo, se hodně bál to vytáhnout na světlo… Teš se z toho, že to začíná být lepší, mysli na to pěkný, co teď přichází, fakt, nebo se z toho zblázníš.
Děkuju, vidíš, to jsou právě ty úhly, které nevidím a s ním je o tom těžké mluvit, všechno drží v sobě. Snažím se. Jenže jen co utichhlo kolo od okolí: jé, to nás mrzí, že vám to s miminkem nevyšlo, pomalu přichází druhé: no, tak co, už se snažíte o další? A dívají se, jako bych to byla já, komu chybí odvaha nebo bych na to už byla moc pohodlná…A k tomu řeším dotazy svojí dcery, která se tak těšila na sourozence, prostě jako by mi pořád někdo dokola lámal už srostlou zlomeninu. Řeším to, aby měl manžel co nejvíc klidu na novou práci, aby zvládl k tomu brigády, aby si odpočinul, zároveň řeším všechny praktické věci kolem domácnosti, dcery, peněz, splátek, pořád čekáme, jak dopadne náhrada škody, visí ve vzduchu i trestní oznámení, to jsou všechno věci, které moc klidu nepřidají.
@Kacabababa Myslím si, že jediné, co opravdu vyčerpává a bolí, v tvém případě, je to miminko, že to asi ještě nemáš zpracované. Na dotazy odpovídej přímě a popravdě, no lidi nejsou zlí, jen někdy trochu zablokovaní od krční páteře výš. Řekni prostě, že to a to se stalo, protože nejste nezodpovědní, nejdřív se postavíte zpátky zase na nohy - a kdy to bude, je jen na vás, až pocity dovolí.
Vím, že soukolí života umí člověka hrozně vyždímat, natolik, že si ani neuvědomí „hele, dneska je třeba fakt pohoda, dneska je mi psychicky skvěle, dneska cítím lásku“… zkus tyhle pocity, to bezpečí, příjemno, lásku zase začít vnímat. Dodá to hodně energie a oblaží nervy.
Je nějaké místo (člověk) u které cítíš takové to „dětské“ bezpečí? Pro mě byl tenhle přístav táta (který si prošel ledasčím, ale je tak nějak strašně s bohem srovnaný, že se z ničeho nakonec nepo… a kde je dnes). Choď si tam odpočinout a načerpat sílu.