Depresivní stavy, bezmoc

Zdravím, jsem tu zcela nová a asi jen potřebuji vypsat anonymně své problémy a trápení, dekuji za pochopení a případnou odezvu.
Vše začalo před 2 roky, měla jsem dobrou práci na dobrém oddělení Aro v nemocnici, dlouho mi trvalo než sem se začala cítit opravdu dobře a věřila si, do práce jsem se těšila, bavila mě, užívala jsem si života, dodelavala si specializaci, našla si přítele… na screeningu mi však byl nalezen nádor, nechci zde rozebírat podrobnosti, snad pochopíte…. operace a následně sledelo ze do roka musím otěhotnět jinak to už asi později nebude možné. I přesto ze jsem zdravotnik a s onkologickými lidmi jsem pracovala, byl to pro mě šok, popírání, …. O dětech jsem nikdy nepřemýšlela a proste si jen rekla ze děti mít tedy nebudu a co se dá dělat. Jiz ale zde byly náznaky něčeho, co jsem asi zanedbala a nyní se to uz moc zvládat nedá….Přítel celkove také jaksi vnitřně doteď popírá závažnost moji dg a celkove…někdy mu nerozumím….
S přítelem jsem se pokusili o dítě a vše vyšlo na první pokus. A zde asi začíná vše… moc dobře vím kolik žen nemůže mít děti, dalo by vše za to aby mohli mít…pokud někdo bude chtít odsoudit, chapu…. Po zjištění ze jsem opravdu tehotna se mě místo pocitu štěstí zmocnila panika, strach, smutek že vsechno co mám, se budu muset vzdát…Nikdy jsem nebyla paf z děti kamarádek v kočárku, malé děti mi přišly otravne… Nepocitala jsem ze otehotnim, byla jsem si vědoma pravdepodobnosti otěhotnění po takovém druhu zákroku a tak to pro mě byl šok…už pouze z tohoto co pisu cítím obrovský pocit viny ze jsem spatny člověk, matka, přítelkyně… v těhotenství jsem byla skoro porad sama, nikdo mi nepomohl, přítel je hodně pracovně mimo domov….mívala jsem samozrejme stavy kdy jsem se těšila, odpocivala vybírala věci pro miminko, nicméně stavy kdy mi bylo psychicky zle a na nic, pomalu převládaly nad těmi krásnými okamžiky. Vše asi zhoršovalo moje sledování v nemocnici kvůli mě dg…Přidala se chronická nespavost, pokud jsem se zmínila své Dr rekla No hormony no… od té chvíle jsem se už nikdy s ničím Dr nesverila a na vše jsem pak říkala ze se mám dobře a je mi fajn, usmala jsem se ale uvnitr jsem cítila jak je mi zle, smutno, prázdno… v tomto stavu přetrvával doteď…ironii je ze jsem zdravotník a vím ze to není dobře, stydím se za to všechno co pisu a vím ze jsem asi trochu nemožná.
Doufala jsem ze se vše zlepší po narození dítěte, ovšem opak byl pravdou. Neustále plačící dítě, všechny starosti co se řeší jsem řešila také, nebylo to to hodne dítě proste neustále něco ale s tím se musí počítat… přítel který chtěl sice pomoci ale spis mě psychicky nevědomky deptal a asi i depta dal. Když jsem sw psychicky složila práskl dveřmi a řekl ať se seberu ze mám doma dítě…ze je semnou k nevydrzeni… nevěřím ze bude někdy lépe… chybí mi život který jsem měla predtim, chybí mi práce, chybí mi vse co jsem dřív považovala za samozrejme…. Své dítě miluji, ale zároveň vím ze by si zaslouzilo víc, mám pocit ze mi to nejde, jsem už moc unavená, přes rok jsem nespala víc jak hodinu, a ano vím ze tu někdo bude namítat ze má děti 3 a nespi taky vůbec a nehrouti se z toho, vím beru a je to v poradku….. citim se už vyčerpána a musím vypadat hrozné, nicméně paradox je ze zájem mužů v mem okoli je větší než před dítětem což taky nechápu. Nerozumím nikomu, kamarádkám jsem se odcizila, kolegy z práce už moc taky nezajímam, mají svých starosti dost…. Dřív jsem byla někdo jiný, silný člověk, dnes se nepoznavam a nevím jak dal… čeká mě ještě jedna operace a zjistila jsem ze se na ni těším, protože nebudu muset byt doma a napadají mě myšlenky, ze se to treba nepovede a ja budu mít klid. Poté si pak ale zase zacnu vyčítat co jsem člověka když mě tohle napadá, když mám doma dítě.. opět, kdo bude chtít odsoudit, muže, vím ze je to k odsouzeni
Někdy jsou i pěkne dny, dny kdy si rikam ze vše bude dobre, ze to zvládnu, dny kdy se nemusím pretvarovat a to ze se směji je doopravdy, ale bohužel těch dnů je asi málo… přítel vše zlehcuje a vlastně mi moc nepomáhá co se psychiky tyče, vzdy něco rekne a mě se to hodně dotkne, brecim ale on už to moc ani nechce komentovat, nechce se asi moc dívat na to co se ze mě stalo, nevím, sex máme pravidelně aby si ho neobstaraval jinde ale i to se může změnit … o dítě se ovšem stará velmi dobre a s láskou…zavidim mu ze pro nej se nezměnilo nic, stejná dobra práce, nemusí byt doma… obcas jsem na nej i za tohle naštvaná…ikdyz vím ze je to hloupost.
Pokud někdo dočetl až sem, moc dekuji za vás čas../ jen jsem potřebovala,,někomu,, vypsat vše co se stydím a vlastně ani nechci známým říct. Dekuji