Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Zlatý střed? Nenutit ji do něčeho, co dělat nechce. Talent pro klavír se neztratí. Tak se naučí třeba ve 30ti. Na gympl bych ji dala až po 9. třídě, kdy snad trochu bude vědět, co chce aspoň rámcově dělat.
Můj „génius“ chce být s rybářem a je až neskutečně líný. Konzultovala jsem to s psychiatrem a prý to tihle lidé daleko dotáhnou. Jsou to ty typy, co vydělají hodně peněz, aniž by musely hnout zadkem. Ale nejdřív musí tu hodnotu peněz objevit. Tak čekám… ![]()
@Anonymní píše:
Ahoj, nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale potřebuji si postěžovat, možná někoho napadne, co s tím.Moje starší dcera (10 let) je odmalička skoro na vše, na co sáhne, šikovná. Jazyky, sport, hudební nástroje, pálí jí to. Je tedy spis zamerena na humanitni predmety nez matematiku.Taky je poměrně introvert. Myslím, že by měla jít na gymnazium. Nejde o to, že mám prehnane ambice, ale tuším, že časem k tomu stejně bude směřovat. Jenže jí je všechno jedno, ráda si hraje, všechna povinnost (uceni, klavir) je pruda. Začínáme spolu trochu bojovat. Vím, že musí chtít sama, takže si přestávám dělat iluze. Ale stejně mě to mrzí. Nechci tlačit, ale nechci si taky vyčítat, že jsem měla být důslednejsi, až jednou třeba přijde s tim, že jsme ji dostatečně nepodporili v době, kdy ještě neměla tuto potřebu sama. Co myslíte, jak najít zlatý střed? Možná spíš, jak se s tím mám vyrovnat já, protože, jak jsem psala, schopnosti má, ale ne odhodlání a pili.
Jake ambice jsi mela ty v deseti letech?
Chápu tě, mě u syna hodně chybí takový ten tah na bránu a odhodlání něco dotáhnout, zlepšovat se.
Co s tím moc neporadím, jen vím, že nefunguje tlak, ani motivační 1 to 1, kterou mě naučili na leadership školení.
Jednou jsem to vzala i trochu ezo cestou a numeroložka mi řekla, že je syn citlivka a rozhodně nemá ambice vyhrávat a velet.
Celkově od roku 2000 se rodí jiné duše. My s rokem začínajícím na 1 jsme totiž úplně odlišní a zaměření právě na výkon a samy na sebe.
Osobně bych tlačila. Klidně i na gympl, v devítce ji může rupnout v bedně a neuděláš už nic. Teď je malá a dá se ještě dobře ovlivnit. Udělala jsem to taky. Syna baví jen stavět lego. Má sen dělat návrháře nových stavebnic.
Vím, že to je teď hodně nepopulární, ale děti nejsou tolik zkušené, aby mohly vhodně zvážit důsledky. Syna máme na gymplu a myslí si, že to chce sám. Klidně ať si jednou dělá lego, ale musí k tomu mít i nějaké vzdělání.
Kamarádka ze ZŠ byla taky chytrá, máma ji nenutila, holka si udělala nejhorší učňák. Teď sedí za kasou a není spokojená. Když jsme se o tom nedávno bavily, tak to mámě trochu vyčítá.
@Anonymní píše:
Můj „génius“ chce být s rybářem a je až neskutečně líný. Konzultovala jsem to s psychiatrem a prý to tihle lidé daleko dotáhnou. Jsou to ty typy, co vydělají hodně peněz, aniž by musely hnout zadkem. Ale nejdřív musí tu hodnotu peněz objevit. Tak čekám…
To by měl psychiatr vidět kamarádku. Nedotáhla to nikam. Má dvě děti s násilníkem, sedí za kasou a nemá nic. ![]()
Pokud je hravá, nechat na základce. Mám známé, kteří litují, že dali dítě na víceletý gympl - konec bezstarostného dětství, víc stresu, dril, vysoké nároky (i v matematice ) a není to pro každou povahu. Někteří rodiče si to ale zase chválí. Je to individuální. Pokud je chytrá, postačí jí i 4L gympl (i s ním lze získat červený diplom na medicíně). Tvoje dcera teď není šťastná tam, kde je nebo se ve škole nudí?
@Anonymní píše:
Ahoj, nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale potřebuji si postěžovat, možná někoho napadne, co s tím.Moje starší dcera (10 let) je odmalička skoro na vše, na co sáhne, šikovná. Jazyky, sport, hudební nástroje, pálí jí to. Je tedy spis zamerena na humanitni predmety nez matematiku.Taky je poměrně introvert. Myslím, že by měla jít na gymnazium. Nejde o to, že mám prehnane ambice, ale tuším, že časem k tomu stejně bude směřovat. Jenže jí je všechno jedno, ráda si hraje, všechna povinnost (uceni, klavir) je pruda. Začínáme spolu trochu bojovat. Vím, že musí chtít sama, takže si přestávám dělat iluze. Ale stejně mě to mrzí. Nechci tlačit, ale nechci si taky vyčítat, že jsem měla být důslednejsi, až jednou třeba přijde s tim, že jsme ji dostatečně nepodporili v době, kdy ještě neměla tuto potřebu sama. Co myslíte, jak najít zlatý střed? Možná spíš, jak se s tím mám vyrovnat já, protože, jak jsem psala, schopnosti má, ale ne odhodlání a pili.
Já hlasuji pro víceletý gympl, teď máš šanci ještě na nějaký nátlak směr příprava a během gymplu se může flákat a bude mít dost času se najít. Řešit to v devítce je dle mě ten nejhorší čas a pák už moc na puberťáka není.
@Veveří Nudí. A navíc si moc nerozumí se spolužáky, proti bych chtěla, aby šla jinam než na zakladku. Neříkám, že na gymplu nejsou různé povahy, ale rozhodně (aspoň dle svých zkušeností) tipuju, že víc podobní dceři než ti trojkari teď na ZS.
@Kasandra159 proč ty děti tak lámat? Tohle má vést k jejich psychické pohodě? Proč by 4L gympl měl být horší než víceletý a proč by jinak šikovná holčina měla v devítce bezpodmínečně zblbnout a skončit někde na učňáku? Jakoby to bylo nějaké pravidlo. Pokud zakladatelčina holčička už teď nehoví matematice, tak se na víceletém gymplu utrápí. Zejména na matiku je tam tlak.
@Anonymní píše:
@Veveří Nudí. A navíc si moc nerozumí se spolužáky, proti bych chtěla, aby šla jinam než na zakladku. Neříkám, že na gymplu nejsou různé povahy, ale rozhodně (aspoň dle svých zkušeností) tipuju, že víc podobní dceři než ti trojkari teď na ZS.
Syn je na gymplu šťastný. Kamarády nemá pořád, ale je to v povaze. Tady se s dětmi aspoň baví.
Mám také dítě, co je mu leccos burt. Starší dítě je teď na 8G a chce ho tam mít. Dostal se s minimální námahou (rozhodnutí na poslední chvíli), tak pokud trochu prostředního salámistu namotivuje, mohlo by to jít. ALE co pak tam! V hodinách on čučí z okna aučit se nebude… Ještě je. čas, uvidíme. Je moc šikovný na matiku a aj. Přiznám se, že mě víc motivuje kolektiv dětí s potenciálem normálním vychováním, ted to vidím na starším, jak je mu mezi dětmi, co je škola byví, dobře. A taky vidím na mladším, jak se raduje z jedniček tajně, protože kluci… schovává diktátový sešit, žákovskou
.
Pokud by to bylo průchozí, chtěla bych, aby se připravovala na zkoušky, ono se jí to neztratí. Domluvila bych se s ní na rozsahu (hodina týdně, plus tři hodiny o víkendu?) a podávala to jako snahu ji vzdělat, nikoli snahu ji dostat na gympl. Klidně bych pravidelnou přípravu vyměnila za něco, co chce zase ona, mobil nebo něco.
Pokud by můj tlak znamenal scény a poškození vztahů, vykašlala bych se na to.
@Anonymní píše:
Syn je na gymplu šťastný. Kamarády nemá pořád, ale je to v povaze. Tady se s dětmi aspoň baví.
Ano, ten kolektiv je jiný. Tady třeba také řešili šikanu hned v listopadu, le hned zgruntu. Holky e popraly o pero
a pak si nadávaly přes whatsApp
.
@Veveří píše:
@Kasandra159 proč ty děti tak lámat? Tohle má vést k jejich psychické pohodě? Proč by 4L gympl měl být horší než víceletý a proč by jinak šikovná holčina měla v devítce bezpodmínečně zblbnout a skončit někde na učňáku? Jakoby to bylo nějaké pravidlo. Pokud zakladatelčina holčička už teď nehoví matematice, tak se na víceletém gymplu utrápí. Zejména na matiku je tam tlak.
Co si mám pod tím lámat představit? Pokud dítě nechce, tak není možnost, jak ho donutit ty testy napsat.
Moje dítko si napsalo pár testů a vyzkoušelo třikrát SCIO nanečisto. Navíc to v té páté třídě není takový tlak, že se musí povést. Já druhý stupeň i gympl pročetla pod lavicí a to jsem u dítka nechtěla. Gymply nejsou zas tak náročné, aby je inteligentní dítko bez problémů nezvládlo. Navíc gymply obvykle podporují mimoškolní aktivity svých studentů mnohem víc, než základky.
Ahoj, nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale potřebuji si postěžovat, možná někoho napadne, co s tím.
Moje starší dcera (10 let) je odmalička skoro na vše, na co sáhne, šikovná. Jazyky, sport, hudební nástroje, pálí jí to. Je tedy spis zamerena na humanitni predmety nez matematiku.Taky je poměrně introvert. Myslím, že by měla jít na gymnazium. Nejde o to, že mám prehnane ambice, ale tuším, že časem k tomu stejně bude směřovat. Jenže jí je všechno jedno, ráda si hraje, všechna povinnost (uceni, klavir) je pruda. Začínáme spolu trochu bojovat. Vím, že musí chtít sama, takže si přestávám dělat iluze. Ale stejně mě to mrzí. Nechci tlačit, ale nechci si taky vyčítat, že jsem měla být důslednejsi, až jednou třeba přijde s tim, že jsme ji dostatečně nepodporili v době, kdy ještě neměla tuto potřebu sama. Co myslíte, jak najít zlatý střed? Možná spíš, jak se s tím mám vyrovnat já, protože, jak jsem psala, schopnosti má, ale ne odhodlání a pili.