Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Druhé dítě - ano/ne?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
4.11.18 21:33
- Citovat
- Upravit
Faris
4.11.18 21:34
@adeeelia diky. Ty tri roky mi taky prijdou jako idealni doba. Tak uvidime. Ja jsem si rikala, ze zas by bylo pohodlnejsi to sfouknout naraz, at maji co nejmensi vekovy rozdil..ale uprimne, kdybych mela kolem rocniho syna behat s pupkem, tak to bych asi horce litovala. A to ja nechci, litovat rozhodnuti, ktery udelam.
- Citovat
- Upravit
4.11.18 21:36
@FialováMíša píše:
Mám jednoho syna a chci, aby zůstal jedináček. Mám bratra mladšího o rok a půl a dětství s ním bylo peklo, vždycky jsem si přála být jedináček… Nerozumíme si doteď, i když je nám oběma přes třicet, naštěstí bydlíme daleko od sebe. Takže vždy neplatí řeči, že dítě potřebuje sourozence, jinak je chudák, a jak skvěle si dvě děti vyhrajou. Rozhodni se podle toho, jak to cítíš ty a tvůj partner.
Ale je tu i druhá strana mince. Má dcera je jedináček, ale je strašně ráda v kolektivu dětí - třeba ve školce. Bohužel, sourozence zatím mít nebude - loni jí zemřela máma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.11.18 21:51
Ja mam take tri deti, jedinacka bych nechtela. Ac ja mela hrozny vztah s bratrem, porad me mlatil a tyral, tak moje deti se miluji, hodne si spolu vyhrajou. Jen me mrzi, ze se zaviraji pred nejmladsi. Ale jako chapu, rozbity nebo sezrany lego asi neni uplne ok. Jsem rada, ze se maji, miluji se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.11.18 21:57
Za mě je jedno dítě strašně ochuzené. Určitě alespoň dvě. My máme tři a je u nás veselo. Parťák na hraní vždy nějaký po ruce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Faris
4.11.18 22:04
@jamik1416 Ja prave nevim, jestli o tom jenom moc nepremyslim a nepredstavuju si horory. Kvuli malemu jsme dokonce pristaveli patro v dome, aby mel pritel kde spat, kdyby maly rval v noci. A ono nic:)) Kazdy ho strasil, jak se nevyspi, jak bude doma bordel, jak uz se mnou nikdy nebude spat… a hrozne ho prekvapuje, ze to zvladame v pohode. Znova opakuju, je to i diky malymu, je proste bozi a kazdy den mu za to dekuju.
- Citovat
- Upravit
4.11.18 22:11
@Faris
Já mám dvě holky, obě miluju nadevše. Opravdu. Ale um si představit, že bych měla jen jedno dítě. Nelituji, že je mám, nikdy ani na moment, ale ta pohoda s jedním dítětem, toho času, klidu, hlídání snazší, celkově ta organizace byla jednodušší,nez 2 děti. Každopádně jsem ráda, že druha
Byla az když starší chodila do školky a já přes den měla na odpočinek a později, že jsem si mohla užívat jen miminko a dopřát nám ten pocit jaký jsem měla s prvorozenou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.11.18 22:54
My máme s manželem 6 dětí. Já mám od 10 let staršího bratra a vždycky mi chyběl věkově blízký sourozenec. Manžel je ze 4 sourozenců nejstarší (má sourozence o 3, 5 a 8 let mladší), vždycky si s nimi rozuměl, mají se rádi, ačkoliv se dvěma z nich ho dělí oceán, pravidelně si volají, s nejmladší sestrou má perfektní vztah, ta žije kousek od nás.
Takže my jsme se tak nějak shodli, že chceme více dětí, já z důvodu, že mi to chybělo, on z důvodu, že mu to přišlo fajn, vždycky někoho měl, měl s kým dělat blbosti, později s kým chodit na akce, pít, „bouřit“ se rodičům, mimo to, jeho maminka je zlatá, vychovala je bezvadně.
Zase na druhou stranu, kdybychom neměli peníze, nemáme těch dětí tolik.
Dětem je 15, 13, 8, 8, 5 a 3. Jsem ráda, že mají vždycky věkově blízkého parťáka. Sice se občas mydlí, hádají, ale zároveň se mají rádi. Nikdy jsem po nich tedy nevyžadovala, aby jeden druhého hlídal jakože povinně. Hlavně tím, že jsem prostě většinu času doma, tak to není potřeba. Zatím ještě budu rok doma, takže to nebudu muset tak úplně řešit - teď pracuji 2 dny v týdnu a vše je zařízené tak, že vyzvedávám děti já a starší se tím nemusí zabývat. Normálně tedy všichni doma pomáhají s pracemi, z toho „osvobozeni nejsou“, protože u nás bydlí taky, ale aby hlídali povinně sourozence, to u nás nefunguje. Navíc taky se snažíme dopřát všem stejně - úměrně věku - a pokud někdo z nich chce na tábor, mohou jet všichni, máme finance jim to dopřát, stejně tak neexistuje, že by byli ochuzeni třeba o lyžák/školu v přírodě, kvůli tomu, že by na to nebylo a tak podobně.
Jinak - já jsem rodinný typ - s jedním bych se asi nudila a necítila naplněná, proto jich mám tolik a jedno, ani dvě bych tedy nechtěla. To mi přijde na tu mou (eventuálně naši) vizi dost málo a cítila bych se, že není využit ten potenciál.
Přijde mi, že s každým si popovídám, na každého mám individuálně čas (já třeba u mé matky často zažívala „teď ne/nemám čas (a čas měla)/hru s tebou hrát nebudu“). I když samozřejmě není to tak, že bych měla na každého hodinu denně. Ale třeba 20,30 minut tam je. Poznám, když se něco děje, takže samozřejmě vyzvídám, vyptávám se, takže to není tak, že bych některého z nich ignorovala. Často spolu trávíme čas i dohromady - procházky se psi, právě ty zmíněné hry, ať už sportovní či stolní. A snažím se tak nějak sledovat, aby prostor k projevu měli všichni, je tedy fakt, že třeba třináctiletá kdekoho přeječí a přeargumentuje, takže jí často krotím, ostatní více motivuji k projevu a tak. Prostě je to takový full time job 
.
Máme takový vlastní ekosystém ve kterém můžeme spoustu věcí trénovat, řešit, rozvíjet.
Jsem takhle spokojená, děti, řekla bych, taky, alespoň si nestěžují, nic jim extra nechybí, nemají tedy všichni nejdražší mobily, NTB, drahé značkové věci. Ale to z důvodu, že tomu s manželem neholdujeme - zase mají třeba vcelku drahé a kvalitní hudební nástroje.
Já bych neměnila, miluji je všechny, všichni jsou občas na zabití, ale i přes to je miluji a nedovedu si představit, že bych některého z nich neměla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.11.18 00:13
@Faris Vždycky jsem chtěla tři děti, mám tři děti a kdybych se měla znova rozhodovat, opět bych chtěla tři děti (OK, možná bych chtěla i víc dětí, ale finance už by začaly být poněkud napjaté a řekněme, že ty tři mě uspokojují). Nechtěla bych mít jen jedno dítě, leda že by to jinak nešlo a troufám si říct, že i mé děti jsou rády, že mají sourozence. Ti starší dva (21 měsíců od sebe) si spolu skvěle rozumí, hodně si spolu hrají, pomáhají si navzájem a k malé sestřičce se krásně chovají. Někdy je to pohoda, někdy docela náročné, hlavně v době, kdy je doma miminko - pro mě je nejhorší ten nedostatek spánku, takže se těším, až budou všichni spát celou noc, budou si umět v noci zajít na WC bez asistence a já se konečně pořádně vyspím, ale je to zároveň krásné, naplňující a pro mě pozitiva hodně převažují nad negativy.
Já jsem ze dvou dětí, mám o skoro 5 let mladší sestru. Mamka byla samoživitelka, o sestru jsem se „musela“ dost starat, přesto jsem nikdy nechtěla být jedináček a dokonce jsem dlouho chtěla ještě jednoho sourozence, než jsem pochopila, že to už nepůjde. Ano, to, že mám sourozence i to, že mám víc dětí zasahuje do mého osobního komfortu, kdybych je neměla nebo jich měla méně, měla bych pro sebe víc času, víc peněz, víc místa v posteli a jiného pohodlí, ale mě by to neuspokojovalo. Takže já se toho svého komfortu ráda vzdám, protože tím získám něco, co je pro mě důležitější a naplňuje mě. To má ale každý jinak a musíš se rozhodnout sama za sebe, jak to máš ty.
Jinak souhlasím s @Fofrník v tom, že jestli má tvůj partner z dětství nějaké trauma kvůli tomu, že byli 3 sourozenci, tak problém byl v rodičích, ne v počtu sourozenců ani ve věkovém rozdílu. A troufám s říct, že kdyby byl jedináček, tak by tu nepohodu zažíval taky, jen by vycházela z něčeho jiného. Ta rodina byla asi špatně nastavená a něco v ní neklapalo, protože sourozenci sami o sobě nejsou problém, ani když jsou krátce po sobě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.11.18 00:29
Jinak bych chtěla ještě dodat v reakci na to, jak tady někteří zmiňují, že jejich starší děti nemusí hlídat ty mladší (což je samozřejmě fajn), tak já jsem se o sestru starat musela, mamka na nás byla sama a jinak to prostě nešlo. Takže jsem ji vodila do školky a později školy, vyzvedávala, často jsem jí pomáhala s úkoly do školy, když byla mamka na služebce, tak jsem dělala večeře atd., ale rozhodně z toho nemám trauma. Naopak si myslím, že mi to dalo hodně do života. Jednak v samostatnosti a jednak v tom, že se nehroutím z věcí, ze kterých se „hroutí“ spousta lidí v mém okolí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.11.18 08:54
@Hoa Mai Je fajn, že sis z toho vzala to dobré do budoucna - já si umím představit, jak to bude někdo považovat za zničené dětství a trauma z něj .
Já si to totiž umím třeba představit v podání mé matky, kdybych měla mladšího sourozence. MUSÍM pro něj do školy, MUSÍM ho doprovodit tam či onde. Ven se mnou prostě PŮJDE, ať chci nebo nechci. Vděk za to žádný. Uvědomění si, že bych místo toho mohla dělat jiné, své věci a uznání žádné. Dovedu si představit, že já bych to v tomhle případě vnímala dost zle.
Jinak u nás jsou tyhle situace spíš výjimečné - pak děti taky třeba vyzvednou mladší sourozence, ale jestli to je situace jednou za dva, tři měsíce, takže u nás je to výjimečné, cítí se důležití, že pomáhají. A víceméně si dovedu i představit, že bych je „ukecala“, aby to bylo pravidelně a zároveň aby z toho měli pocit, že mi velmi pomáhají (což by za té situace to tak opravdu bylo) a asi bych to patřičně vždy ocenila, nebrala bych to jako samozřejmost, kterou dítě musí. Ale jako službu pro mě, co si budem, děti si pořizuje rodič a rozhodně to dítě si nějaký vděk a pochvalu za nadstandardní úkon zaslouží. Což mnohdy se setkávám právě s tím, že to rodiče berou jako samozřejmé a pak je mi těch dětí líto.
Večeře u nás teda taky občas dělají jednotlivci či kolektivně i když bývám doma - to zase nevnímám já jako nějakou extra „výpomoc“, ale spíše jako takové ty provozní věci.
Jinak, cokoliv nestandardního, co se děje může dát člověku hodně do života, pokud si z toho vezme to správné a dobré. A to je moc fajn, když to člověk takto bere . Já si říkám, že i kdybych se rozkrájela, tak mi klidně nějaké z dětí může po letech říct, že trpělo, protože… a teď si můžu vybrat z milionu variant. Ale snažím se o tom s nimi mluvit, protože nejsem bezchybná a kiks můžu udělat stejně dobře, jako každý jiný člověk.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.11.18 10:04
@Gituš Ano, je to přesně o tom, jak říkáš, o přístupu rodiče a o tom, jak to dítěti podá a jestli ho za to ocení. Samozřejmě trauma může mít kdokoliv z čehokoliv, to si nevybereš. Já mám třeba „trauma“ z toho, že mě mamka nutila hrát na klavír, někdo za to rodičům v dospělosti děkuje. Resp. abych nepřeháněla, nemám z toho vyloženě trauma, ale nikdy mi to nepřirostlo k srdci a to nucení se minulo účinkem, možná proto, že zrovna v tomto případě mamka zaujala špatný přístup a nedostatečné ocenění (plus kecy typu "Nad Mozartem stál otec taky s rákoskou, když cvičil). Nicméně u té péče o sestru to bylo asi i v tom, že to oceňovala i sama ségra. Vždycky jsme spolu měly dobrý vztah, ona mě respektovala a mě dělalo radost, že jí umím a můžu pomoct. A zas nijak extra mě to neomezovalo, kromě toho, že jsem třeba musela dřív vstávat, ale to zas nebyla taková hrůza. Za kamarády jsem chodila tak, jak jsem chtěla, pokud bylo potřeba vzít ségru, tak jsem ji tahala s sebou. Tehdy to ještě většinou fungovalo tak, že venku bylo hodně dětí smíšeného věku, takže tam nijak nevyčnívala. A já jsem za to fakt ráda, spoustu věcí mě to naučilo.
Své děti k péči o sourozence nutit nebudu, ale jsem moc ráda, že vidím, když o to mají zájem. A výjimečně se mi stane, že nějakou pomoc potřebuju využít. Zrovna minulý týden byl nejstarší doma, dostonával nachlazení, já potřebovala zajít pro mladšího do školky (10minut) a miminko spalo v postýlce. Tak jsem nejstaršího poprosila, jestli by k malé nezašel, kdyby brečela a nezůstal u ní, než přijdu. Sama by tam řvala, s ním by byla v klidu. Když jsem se vrátila, ležel u ní, bylo ticho, pak potichu vstal a hrdě hlásil, že malá plakala, ale jemu se povedlo ji znovu uspat. Tak to jsem z nich měla fakt radost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.11.18 14:12
Sama mam tri deti brzy za sebou a doma se tedy hulaka a rve casto, obdivuji vsechny matky, ktere zvladaji vse v klidu a s pochopenim. Urcite by dve deti byly vyrazne jednodussi a bylo by tu mene pnuti. Ale mit jen jedno? To by mi ho bylo lito, a mela bych o nej extremni strach. Vetsina kamaradek co maji jen jedno jsou ty, co se brzy rozvedly a po druhem marne touzi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.11.18 16:55
@Hoa Mai Já takhle mám „trauma“ z hraní na flétnu - ukrutně mě to nebavilo. Měla jsem vždycky hudební sluch, docela dost dobrý, ale hudební teorie mi nikdy nešla . Ale máma třeba na žádný nástroj nehrála, nerozuměla tomu, tak ta mě vždy jen buzerovala, že mám hrát a nijak zvláště mě v tom nepodporovala, takže to taky byla spíše otrava .
U holek se projevily docela dost dobré hudební sklony - a nejstarší je náročná a vždycky byla, takže je průser, když máš dítě opravdu dost nadané, ale je prostě roztržité, u ničeho neposedí, nepostojí, a máš ho „donutit“ cvičit Jí to i bavilo, ale prostě cokoliv organizovaného, povinného bylo pro ni sprosté slovo. Ale roky dřiny se vyplatily, zamilovala se do saxofonu a pak si přibrala ještě klavír s mladšíma dcerama. Ty začaly chodit do hudebky, neb mi bylo řečeno, že mají skvělý hlas a že by byla škoda to nerozvíjet, tak ty pak přibraly ještě klavír, aby „hmatatelně“ k tomu něco měly, ne jen to jejich prozpěvování, které praktikují 24/7.
U nás třeba se děti „tetelí blahem“, když má nějaké z dětí ve školce u mladších „oči navrch hlavy“, když vidí, že mají tolik sourozenců . To se pak cítí velmi důležití. Většina těch prcků to bere jako super věc - o maminkách, které ty oči třeští hrůzou už radši nemluvím .
Jinak, taky jsem samozřejmě ráda, že když požádám o dohlédnutí, pohlídání, tak nedělají ksichty a nemají řeči
Jinak, to s tvým starším mě zahřálo u 
. Já už mám ty děcka spíš odrostlejší - kde jsou ty časy, kdy byla nejmladší mimino, ach, jak mi to chybí .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 01:46
@Gituš píše:
@Hoa Mai Já takhle mám „trauma“ z hraní na flétnu - ukrutně mě to nebavilo. Měla jsem vždycky hudební sluch, docela dost dobrý, ale hudební teorie mi nikdy nešla
Tak to jsme měly dost podobné. Já mám taky hudební sluch a na klavír jsem byla hodně dobrá. I proto to máma hrotila a taky proto, že sama v mládí trochu hrála, ale rodiče jí klavír nekoupili, tak si to kompenzovala na mě. A to, že jsem byla dobrá, pro mě bylo spíš trápení, protože mě mamka a učitelka cpaly na kdejakou soutěž a předehrávku - to jsem úplně nesnášela, cítím se hrozně vždycky když mám být středem pozornosti a když mám nějak sebe prezentovat.
U dětí s hrou na nástroj dost váhám. Hlavně u staršího. Měli loni v soukromé školce flétničku a učitelka mi říkala, že mu to jde, má šikovné prsty a sluch jestli jsem neuvažovala o tom, že bych ho někam přihlásila. Ale když jsem se syna ptala, tak o to nejevil zájem. Naopak třeba o sportovní kroužky zájem jeví, takže to není o tom, že by nechtěl dělat nic. Doma mají flétničku a klávesy a sáhnou na to tak jednou za měsíc, brnkáme si dětské písničky a vydrží u toho tak 10 minut. Takže se ve mě pere to, že nechám ladem jeho nadání, ale zas nechci, aby zažíval to, co já. Je fajn, že si k tomu vaše holky došly samy, tak by to asi mělo být.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Aby ses nedivila. U nas taky puvodne nechtel ani prvni, ale pak zmenil nazor. Nazor na druhe zmenil po vice nez trech letech. Ale i tak to ted neustale meni. Zeptat se ho muzes a zjistis, na cem jsi hned. Treba ve svem veku ani druhe chtit nebude.