Dvouleté čertisko

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Anonymní

28.1.22 15:13

načítám...

dvouleté čertisko

Zdravím Vás maminky,

mému mladému se přehouply dvouleté narozeniny, a mám pocit, že z hodného chlapečka se stal sám satan co zkouší moji trpělivost. Ono ano, zlobí myslím jako každé dítko, sem tam dělá kraviny, ale ono se to začalo tak stupňovat, že mám pocit že už s nervama nemůžu dál . Příklad: hrajeme si, pohoda, odskočím podlít kuře (cca 5 minut) a jen se zvednu začne se strašně dožadovat pozornosti, chápu, ale taky potřebuju něco sem tam udělat… Vidí, že odcházím, tak začne hysterický řev, žádné slzy, ale tóny kdy praskají skleničky. Začne mlátit hlavou o zem, mrskat s sebou, válet se…
A toto začal dělat i třeba u toho, že skládá puzzle, jeden kousek mu nejde, tak všechny vezme hází je kolem sebe a pak opět začne házet i sebou a mlátit hlavou :-) , zkoušela jsem po dobrém, po zlém, nevšímat si ho… a nic, je to stále častější. Máte nějaký grif, techniku cokoli co by ho uklidnilo a už to nedělal? Když byl mladší vyhrál si i sám, ale moji osobu chce stále víc a víc… (neříkám, že chci od něho pokoj, jen potřebuju uvařit, vyčistit si zuby, jít na wc…) děkuji :-) :zed:

Citovat
Upravit

Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:

Dlouhá punčoška

28.1.22 15:25

načítám...

Chlapec zkouší, co vydržíš.
Až zas začne vyvádět - doma - tiše se zvedni a odejdi z místnosti.
Když nebude mít obecenstvo, přestane😉

Citovat
Upravit

Anonymní

28.1.22 15:37

načítám...

@Dlouhá punčoška to právě ani tak neplatí , já ho slyším až do kuchyně jak tam sebou mrská, naposledy přišel s modřinou na uchu a bradě

Citovat
Upravit

Ounou

28.1.22 15:40

načítám...

Mám stejně starého syna. U nás pomáhá ho do prací co možná nejvíc zapojit.

Vaříme spolu (buď je v učící věži nebo se “popelí” na zemi-dostane dózu od UM naplněnou např. směsí kuskusu a červené čočky a k tomu vařečky a naběračky na zmrzku). To, jestli bude vařit se mnou nebo sám, ho nechávám vybrat. Zuby si čistíme taky spolu.

Jo, rada ohledně ignorace řevu u nás nefunguje. Nejdýl to vydržel bez publika hodinu :roll:

Příspěvek upraven 28.01.22 v 17:25

Citovat
Upravit

Dlouhá punčoška

28.1.22 15:41

načítám...

@Anonymní píše:
@Dlouhá punčoška to právě ani tak neplatí , já ho slyším až do kuchyně jak tam sebou mrská, naposledy přišel s modřinou na uchu a bradě

Nám se odchod rodiče z místnosti od vzteklého dítěte osvědčil.
Taky jsem mu říkala, že když se takhle vzteká je ošklivej a mohlo by mu to zůstat.

Už je dítěti přes třicet, není ošklivej, ale někdy mám pocit, že mu to vztekání zůstalo😉

Citovat
Upravit

Masina

1208

2037

28.1.22 15:42

načítám...

Když se mi dítě začalo takhle vztekat u něčeho, co mu nejde (puzzle), tak nabídnu pomoc a když to nepomůže, nechám chvíli být. Někdy si to vyřeší samo (jde od toho) nebo už je vidět, že je to nad jeho síly a vyvádí dál, tak ho čapnu a odvedu mu pozornost na něco jiného. Někdy to chvíli trvá, ale zabírá mi třeba mrknout na plotnu, kde se něco vaří, poštelovat budík, kouknout na autobusy za oknem, jít se podívat kukátkem z předsíně do chodby, jestli už nejde táta… A puzzle pak nenápadně putuje někam do úschovy, než se dá dítě psychicky do kupy. Pokud dělám kuře a vím, že můj odchod od společné hry přivodí záchvat, tak se tomu pokusím předejít. Řeknu dítěti, že musím jít podlít kuře, chvíli o tom vedu hovor („Po tátu oběd, pro Matýska oběd, pro mámu oběd a on by se mohl spálit. Ó jé jé! A já tam musím dát vodu, hned…počkej tady a já jsem hned zpátky!“). A celou dobu, co jdu do kuchyně komentuju, co dělám (Už to kuře vidím, otevírám troubu, ještě chvilinku…no, toto! skoro je to černé! Honem vodu!„) a už jdu zpátky (“Zachránila jsem oběd, Matýsku! Ještě, že jsem tam šla…„). A pokud jsem věděla, že Matýsek nevydrží ani vteřinu beze mně, tak ty samé průpovídky, akorát s Matýskem v náručí, postavila jsem ho na židli vedle kuchyňské linky dost daleko od trouby (“Koukej, už se to pálí! No, viděls, tohle někdy???"). A když se nasadí ten správný tón, tak k afektu nedojde, dítě má prostě akci. Rádi jsme pak vyprávěli taková naše (obyčejná) dobrodružství tátovi, když přišel domů z práce. Tam se Matýsek dozvěděl i od táty, jak bylo dobře, že počkal. A fungovalo to bezvadně. Samozřejmě někdy Matýsek stál vedle mě u té kuchyňské linky a řval jako tur, protože fakt s tím kuřetem nechtěl mít nic společného. Ale pochvala byla i tak. Zuby si čistíme spolu, každý svým kartáčkem, každý má svůj kelímek, prckové mají židle u umyvadla, takže spolu pliveme a pitvoříme se přitom do zrcadla. Na záchodě bývaly mladší děti často se mnou. V těch dvou letech už ne, musely čekat za dveřmi a zvládaly to v tomto věku dobře. Ale udržující komunikace stejně ještě probíhala…