Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mně to přijde, že jste sice spolu, ale každý si jedete úplně sám…
navíc místo dítěte ti doporučil změnu tvé práce - to je v jeho a ve tvém věku na zcela zásadní promluvu, co vůbec od života a budoucnosti chcete…
bohužel to aktuálně vypadá, že dítě chceš jen TY, vážně chceš riskovat a čekat, že se jeho postoj nějak zázračně změní?
Mě teda přijde, že každý máme jiný směr. Spolu tak nějak jste a nic z toho
.
Z toho, co a jak píšeš, to vidím na špatnou komunikaci
Začalo to asi před 3/4 rokem, kdy jsem se partnerovi snažila říct, že bychom už mohli začít přemýšlet o založení rodiny (jsme spolu skoro pět let, mně je téměř třicet a partnerovi ještě o dost víc). Setkala jsem se s odpovědí, že jednou dítě určitě chce (vzhledem k našemu věku mi to přijde jako směšná odpověď, není nám dvacet a ani nejsme ve vztahu týden, navíc teď už spolu skoro nespíme, ale budiž).
Jak snažila říct? Na snahu mu to říct ti odpověděl přiměřeně, že jedno dítě určitě chce.
Tak se zeptej přímo, když jste tedy o dětech doteď podrobněji nemluvili. Řekni, že ty už bys dítě teď chtěla (opravdu chtěla?).
Dům jste spolu předem neprobirali, že až teď zjišťuješ, že se ti nelíbí? Budete tam bydlet spolu, měla ses k tomu vyjádřit dřív, sdělit, co a jak by sis přála a probrat spolu co je možné a co ne.
Líná huba, holý neštěstí ![]()
Upřímně, vy dva nejste aboslutně ve vztahu, který by měl vést k založení rodiny a spoelčnému dítěti.
Po pěti letech nevědět v jeho věku nějaký konkrétní limit pro dítě a stále si připadat, že ještě ne, mít komplet rozdělené finance, ačkoli spolu už x let žijete, jet si na svém písečku a mít dům jen podle preferencí jednoho a ještě financí jednoho, ačkoli ten druhý taky vydělává…
To není vztah pro rodinu, žijete evdle sebe, zásadní praktické otázky nemáte vyřešené, tvoji změnu práce okolo 30 a jeho nezájem snad ani není třeba komentovat.
Jestli chce děti, tak určitě ne s Tebou… a do cizího baráku bych taky úsilí nedávala.
Jestli toužíš po rodině, tohohle nech jít…
Nepůsobíte na mě jako pár, který touží po společné budoucnosti a dětech. A to spolu jste už tak dlouho a přesto jste každý jinde.
Taky bych měla depku, z tak neperspektivního vztahu. Tenhle pán s detma nepočítá. Jestli Ty ano, udělej pánovi pápá.
Myslím si, že tu otázku jsi mu měla položit dříve než po 4letech, abys věděla na čem jsi a že si staví domek zasvé na svém je taky psycho, měla jsi utéct už dávno, toto bych nikdy nedopustila…s manželem spolu začínáme 8.rok a jsme úplně někde jinde, první dítko a svatbu jsme měli do 2let, x let chození chápu třeba na střední nebo na vejšce, ale dva pracující dospělí lidé, už by měli umět komunikovat a budovat společný život ![]()
Nepadl věk, ale jestli je to možné, asi bych vzal roha a udělal ještě jednu obří změnu - stěhování plus znovu nová práce, třeba v jiném městě. Tyhle vztahy, kde se vytratila intimita a vlastně máte celkově pramálo společného, k ničemu dobrému nevedou. Smutné, ale čím dříve si to člověk přizná, tím pro něj lépe.
@KarolinaUca píše: Více
Ano, ale ten nekompatibilní partner je příčinou existenční krize. Příčina a důsledek. Pokud je v situaci, kdy se láme věk, kdy ještě zvládne děti, je to zcela pochopitelné, že to sklouzává do popsaného stavu.
Mě přijde, že vůbec spolu neumíte mluvit. Jde o naprosto zásadní věci a ty se snažíš mluvit o dítěti, on staví barák, který se tobě nelíbí,… Jak se tohle stane ve vztahu, ve kterém jste 5 let?
@Anonymní píše: Více
Musíte si promluvit na přímo a chtít jasne odpovědi. Žádné odpovědi někdy, možná atd. A nebát se rozejít, v případě jiných představ.
@Anonymní píše: Více
Ztráta času. Jste spolu skoro pět let, je ti skoro třicet a vlastně nemáš nic. Asi mu je víc než jasný, že na dítě už je tak nějak asi vhodná doba, a čekala bych, že řekne že je hloupost měnit práci a jít o 10tis s platem dolů, místo vytváření rezervy.
Chtělo by to vážnej rozhovor, protože spolu asi neumíte komunikovat. On vlastně asi ani netuší co se ti honí v hlavě že? Nebo ano?
Dobrý den,
než s dotazem, přicházím spíš s potřebou vypovídat se. Už nějakou dobu se cítím úplně bez energie, zbytečná a nějak se nemám na co těšit. Začalo to asi před 3/4 rokem, kdy jsem se partnerovi snažila říct, že bychom už mohli začít přemýšlet o založení rodiny (jsme spolu skoro pět let, mně je téměř třicet a partnerovi ještě o dost víc). Setkala jsem se s odpovědí, že jednou dítě určitě chce (vzhledem k našemu věku mi to přijde jako směšná odpověď, není nám dvacet a ani nejsme ve vztahu týden, navíc teď už spolu skoro nespíme, ale budiž). Nicméně mě tyhle odpovědi začaly trápit a já už nevěděla, jak dál. Potřebovala jsem nějakou změnu, tak jsem mu řekla, že pokud neplánuje dítě, tak změním práci, ať přijdu na jiné myšlenky. On řekl ok, jak kdyby o nic nešlo, když to tak chci, tak ať to udělám. V práci jsem byla spoustu let, vydělávala jsem velmi slušné peníze. Teď jsem se vrhla do úplně něčeho nového, kde beru o min. 10 tisíc méně, což jsem věděla, že tak bude, ale hlavně ta náplň práce nezpůsobila takový
wow efekt, pro který jsem tu změnu dělala. Do toho všeho partner staví dům. Za svoje peníze, na svém pozemku, ale pro nás. Ten dům navrhoval a stavěl sám, je velmi šikovný, ale přijde mi úplně zbytečné mrhat takovým talentem na takovýto dům. Respektive domek. Velikostně to odpovídá našemu současnému bydlení (zde je příšerná rodinná situace, proto je nutnost nového bydlení), takže mi nejde na rozum, proč, když už staví nèco nového, proč to alespoň neudělat prostornější a promyšlenější. Vše je technicky perfektní, má to ideální tvar pro vytápění, ideální všechno, jen mně se to ani trochu nelíbí. Nebudu zabíhat do detailů, ale zkrátka ani z toho domku nemám žádnou radost, spíš naopak. Nemám náladu tam vymýšlet kuchyň, koupelnu, podlahy, je mi to prostě fuk.
Už jen jak to píšu, tak si zním jak nějaká nevděčná ženská, ale v takovémto stresu a pocitu zmaru jsem snad nikdy nebyla. Mám pocit, že mě můj protějšek zradil a já mu teď vše dávám za vinu, i když vím, že za vše si můžu sama.