Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem s manželem lehce přes 20 let. Nehledal, ale našel přítelkyni a zamiloval se. Nějakou dobu se rozhodoval, zda nová láska jeho života nebo rodina. Nakonec zvolil rodinu. Bylo to dlouhé a bolestivé.
Teď jsme tedy spolu a i přestože je vše „dobré“, ne vždy se dobře cítím. Lhal mi a podváděl. Hodně. Protože chci s tím člověk být, stále se ho snažím pochopit a aspoň trochu omluvit.
A tady je má otázka - vážně je hormonální koktejl zamilovaného tak silný, že se člověk chová jako smyslů zbavený? Že si prostě nemůže pomoci a jde si jen za tím svým bez ohledů na druhé, kteří donedávna byli jeho vším? Nehodnotím fakt, že to nechal dojít tak daleko. Nechal, a ano, byla to jeho volba. Ale když už se v tom kolotoči vezete, je nutné jít přes mrtvoly?
Byla jsem zamilovaná naposledy před 20 lety. Zamilovanost vystřídala stabilní láska, kterou bych nikdy za nic nevyměnila. Neumím si představit, že vše zahodím pro někoho, koho sotva znám. Nikdy jsem v takové situaci nebyla, nikdy jsem nemusela volit. Čtu tady různé příběhy a přestože je každý jiný, jsou si vlastně všechny dost podobné, jde-li o nevěru. Opravdu je ta chemie taková, že si člověk prostě nepomůže?
Je mi lito, ale asi te nemiluje tak, jako ty jeho.
Ja jsem rozvedená, exmanzel odesel za milenkou. Taky jsem si myslela ze jsme pro nej vsim…
Milá @Bereto nebudu to citovat, ale sedí to vše přesně slovo od slova, jako bych to psala já.
Už jsme se i v nějaké diskuzi sešli se stejnou situací.
Taky si to občas říkám a ptám se sama sebe, jestli je to opravdu taková darda hormonů, co člověk zažívá, jestli jsem to vůbec zažila nebo s odstupem odzitych let atd. to člověk prožívá jinak.
Nevím.
Ale co jsem pochopila z vykládání mého muže, když jsem mu zpětně řekla, co dělal, kolikrát tomu nevěřil.
Třeba ke konci toho rauše se mě chtěl pořád držet za ruku, jako klíště, nebo ležet v tak pevném objetí, až mi to bylo nepříjemné, teď už to tak nepřehání.
Já si myslím, že je člověk opravdu v tu chvíli v jiném stavu a jiné dimenzi.
@Bereta píše:Člověk, ktery miluje, neubližuje. On ti ublížil hodně. Chlapi to mají, podle mě, jednodušší. Známá je i druhá míza. Prostě neodolá sukni a nabídce. Hormony jsou prevít, ale pořád jsme lidi s mozkem a uvažováním.
Jsem s manželem lehce přes 20 let. Nehledal, ale našel přítelkyni a zamiloval se. Nějakou dobu se rozhodoval, zda nová láska jeho života nebo rodina. Nakonec zvolil rodinu. Bylo to dlouhé a bolestivé.
Teď jsme tedy spolu a i přestože je vše „dobré“, ne vždy se dobře cítím. Lhal mi a podváděl. Hodně. Protože chci s tím člověk být, stále se ho snažím pochopit a aspoň trochu omluvit.
A tady je má otázka - vážně je hormonální koktejl zamilovaného tak silný, že se člověk chová jako smyslů zbavený? Že si prostě nemůže pomoci a jde si jen za tím svým bez ohledů na druhé, kteří donedávna byli jeho vším? Nehodnotím fakt, že to nechal dojít tak daleko. Nechal, a ano, byla to jeho volba. Ale když už se v tom kolotoči vezete, je nutné jít přes mrtvoly?
Byla jsem zamilovaná naposledy před 20 lety. Zamilovanost vystřídala stabilní láska, kterou bych nikdy za nic nevyměnila. Neumím si představit, že vše zahodím pro někoho, koho sotva znám. Nikdy jsem v takové situaci nebyla, nikdy jsem nemusela volit. Čtu tady různé příběhy a přestože je každý jiný, jsou si vlastně všechny dost podobné, jde-li o nevěru. Opravdu je ta chemie taková, že si člověk prostě nepomůže?
Z vlastní zkušenosti ano, je to tak silné, že člověk jde přes mrtvoly. Každý to asi tolik neprožívá, ale já to zažila a rozum šel absolutně stranou. Nebo lépe řečeno, ty hormony tě tak ošálí, že ti tvrdí, že tvoje volba je jediná rozumná, že ten nový partner je tvoje snad dvojče, jak jste stejní a jak si rozumíte. Přesně jsem to zažila po letech ve vztahu, který už byl „zajetý“. V tom stavu si člověk omluví cokoli, asi i tu nevěru. To tedy nebyl můj případ, neměli jsme děti a o rozchodu jsem přemýšlela už předtím, takže nebylo co řešit a rozešla jsem se. Nechci tvého partnera úplně omlouvat, ale v tom stavu se vrátit vědomě nohama na zem je fakt těžké. Příroda to dobře zařídila, aby se dva noví jedinci spářili, nasadí nejsilnější zbraně.
@Anonymní píše:
Z vlastní zkušenosti ano, je to tak silné, že člověk jde přes mrtvoly. Každý to asi tolik neprožívá, ale já to zažila a rozum šel absolutně stranou. Nebo lépe řečeno, ty hormony tě tak ošálí, že ti tvrdí, že tvoje volba je jediná rozumná, že ten nový partner je tvoje snad dvojče, jak jste stejní a jak si rozumíte. Přesně jsem to zažila po letech ve vztahu, který už byl „zajetý“. V tom stavu si člověk omluví cokoli, asi i tu nevěru. To tedy nebyl můj případ, neměli jsme děti a o rozchodu jsem přemýšlela už předtím, takže nebylo co řešit a rozešla jsem se. Nechci tvého partnera úplně omlouvat, ale v tom stavu se vrátit vědomě nohama na zem je fakt těžké. Příroda to dobře zařídila, aby se dva noví jedinci spářili, nasadí nejsilnější zbraně.
Ale pořád jsi snad člověk s mozkem. Nepřestaneš pracovat, vídat se svými dětmi, starat se o rodiče. Nezapomeneš na celý svět. Ne v 50. V sedmnácti asi jo…
@Russet píše:
Ale pořád jsi snad člověk s mozkem. Nepřestaneš pracovat, vídat se svými dětmi, starat se o rodiče. Nezapomeneš na celý svět. Ne v 50. V sedmnácti asi jo…
No co jsem viděla u mého muže, tak nás začal vnímat úplně jinak, práce byla problém, najednou chtěl pracovat s dětmi ( k nim nikdy neměl žádný extra přístup). Rodina, příbuzní absolutní šumák.
Ahoj, ano, chemie je tak silná, že rozum jde stranou. Člověk pak moc nedomýšlí důsledky. Takový pocit štěstí, že nás má někdo opravdu rád, věnuje nám svoji pozornost. Sex je vášnivý, v práci plní energie, život nás baví, omládli jsme. Takto mi to popisoval můj dobrý kamarád. Jenže za pár měsíců to postupně vyprchává a člověk vidí věci jasněji. Je to jako brát nějakou drogu, při které nevidíme věci, tak jak skutečně jsou. Jak mi vždy říká : " Dokud to nezažiješ, tak nepochopíš "
@Anonymní píše:
Z vlastní zkušenosti ano, je to tak silné, že člověk jde přes mrtvoly.
Díky, tohle chci vědět - vlastní zkušenost..
@LukeR1 píše:
Jak mi vždy říká : " Dokud to nezažiješ, tak nepochopíš "
Zjevně. Stále to do jisté míry nechápu a proto se tu ptám.
@LukeR1 píše:
Ahoj, ano, chemie je tak silná, že rozum jde stranou. Člověk pak moc nedomýšlí důsledky. Takový pocit štěstí, že nás má někdo opravdu rád, věnuje nám svoji pozornost. Sex je vášnivý, v práci plní energie, život nás baví, omládli jsme. Takto mi to popisoval můj dobrý kamarád. Jenže za pár měsíců to postupně vyprchává a člověk vidí věci jasněji. Je to jako brát nějakou drogu, při které nevidíme věci, tak jak skutečně jsou. Jak mi vždy říká : " Dokud to nezažiješ, tak nepochopíš "
Tak tady to zažili snad všichni. Ale ne všichni v pozici manžele po 20 letech. Osobně jsem ve vztahu 20 let a ještě se nenašel žádný člověk, který by stál za to, abych se nemohla s klidným svědomím podívat tomu druhému do očí. Nebo lhát dítěti, že jdu za kámoškou a přitom jdu za nabíječem
Takové hormony za to fákt nestojí.
Příspěvek upraven 08.04.22 v 14:13
@blumamodrá píše:
Třeba ke konci toho rauše se mě chtěl pořád držet za ruku, jako klíště, nebo ležet v tak pevném objetí, až mi to bylo nepříjemné, teď už to tak nepřehání.
Proč?
@Bereta píše:
Proč?
Protože to byl ještě dojezd těch hormonů, prostě měl v tu chvíli takovou potřebu.
@Russet píše:
Tak tady to zažili snad všichni. Ale ne všichni v pozici manžele po 20 letech. Osobně jsem ve vztahu 20 let a ještě se nenašel žádný člověk, který by stál za to, abych se nemohla s klidným svědomím podívat tomu druhému do očí. Nebo lhát dítěti, že jdu za kámoškou a přitom jdu za nabíječemTakové hormony za to fákt nestojí.Příspěvek upraven 08.04.22 v 14:13
Neznámám chlapa, který by se tím tady chlubil.
( my jsme spolu letos 28let)