Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Interrupce - ano či ne?
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.2.22 10:22
Zakladatelko, je mi líto, co prožívás. Trochu si na začátek neodpustim kritiku - ty jsi nějakou dobu spala s typkem, o kterém jsi už dřív věděla, že je prostě divný… Jako to mne osobně přijde divný, že jsi s ním něco vůbec měla. Jasně, brala jsi HA, chránila ses, v pohode. Ale že ses s ním vůbec zahazovala… ale tvoje věc, já do toho nevidím, neznám vás oba. Nevim, co ti poradit, je to těžka situace. Z důvodů, které píšeš, se jako rozumné vychodislo jeví potrat. Pokud ho podstoupis, dej pozor na psychiku, aby tě to nesemlelo potom…kdyžtak za včas vyhledej nejakeho psychologa, který ti pomůže se srovnat. Přeju ti, ať najdeš konečně někoho normálního. A s nějakými zjevnými kre.teny, podivíny se prosím tě už neobtěžuj 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:24
@Giovanna1 ono s 10letým autistou se asi velmi těžko dá seznámit s kvalitním mužem, já zakladatelku chápu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:25
Šla bych na potrat, a udělala si dítě s někým normálním, klidně až za pár let. Jsi mladá, času dost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:27
@stinga
jako já vím, že je to prostě těžké…ale za každou cenu si pridelavat problémy s nějakým podivínem? Chápu, že nikdo nechce být sám, že někoho hleda, že se hledá těžko… Ale právě když mám doma problematičtější dítě, tak si ještě nebudu pridelavat další starosti s nějakým podivínem, když už tak toho mám dost naloženo… Ale je to můj názor, dokážu pochopit i zakladatelku, snažila jsem se jí tu kritiku napsat tak nějak mírně, neodsuzuju ji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:29
Obecne jsem spis pro miminko. Ale v tvem pripade bych sla pro tu pilulku. Chlap je blb, syn nesnese plac miminka, mohl by mu pak ublizit. Na to je lepsi mit podporu partnera.
Znam 2 pani, ktere chlap po zjisteni tehotenstvi zavrhnul. Obe pani uz mely pres 40 let, bezdetne, obe oficialne neplodne. Obe si miminko nechaly a jsou za to rady. Ti otcove nejsou uvedeni v RL, absolutne se nezajimaji o deti. V jejich pripade bych si miminko take nechala.
Ale pak mam kamaradku - rozvedena s 2 detmi. Nechtene otehotnela s pritelem. Z nej se pak vyklubal neuveritelny mag. r. Kamaradka brecela, nechtela zabit nevinne miminko. Ale nakonec se rozhodla pro potrat a podle me udelala dobre, ze nema dite s takovym deb*lem. Mimichodem, on uz ma dite z predchoziho vztahu. A to dite je divne po nem 
Příspěvek upraven 11.02.22 v 09:17
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:29
@Anonymní píše:
Vážené maminky,obracím se na Vás s dotazem… Vím, že konečné rozhodnutí je na mě, ale přeci jen bych ráda znala i názor okolí v mé situaci. Protože ať přemýšlím jak přemýšlím, mám pocit, že obě rozhodnutí budou "špatně”. Navíc hlava přemýšlí jinak než srdce…
Je mi 27 let, mám 10ti letého syna, u kterého se nedávno potvrdil autismus. Od malička jsme viděli že je jiný než ostatní děti (ve školce, ve škole, známí, rodina), každopádně konečná diagnóza padla až před měsícem. Vyrůstá bez otce, ten není z vážných důvodů uvedený ani v RL. Žijeme v pronajatém bytě, na Nový rok jsme se stěhovali do většího bytu. Radost nám dělá ještě 15ti měsíční fenka zlatého retrievra, nad kterou teď ovšem visí diagnóza leukémie/lymfon… Od malinka má zdravotní problémy, takže velké výdaje u veterináře (teď jsem na cca 45.000,– za dobu co ji máme, v podstatě všechny mé úspory jsou pryč) a v březnu se mám dozvědět výsledek, jestli se diagnóza potvrdí nebo ne. Co se týká finanční stránky, nejsme na tom tak že bychom si mohli “vyskakovat”, ale nějak vyžijeme.
Teď už k mému hlavnímu dotazu… Bohužel jsem neplánovaně otěhotněla (beru HA Bellara, jediné kdy jsem si tedy vzala prášek později tak bylo právě v den stěhování, kdy jsme spali se synem u babičky a já prášky zapomněla doma - brala jsem si prášek druhý den odpoledne). Od 14ti let mám ulcerózní kolitidu, se kterou jezdím poslední 3 roky na biologickou léčbu. Když jsem se ptala na gynekologii, jak je tedy možné že jsem otěhotněla, když jsem si prášek vzala jen o trochu později, tak pan doktor říkal že příčinou bude spíš právě mé onemocnění, u kterého jsou někdy průjmy a tabletky se potom vstřebají třeba jen z poloviny. S otcem počatého miminka jsme spolu byli třičtvrtě roku (jestli se to dá nazvat vztahem, možná bych raději řekla že jsme se třičtvrtě roku občas vídali). On má také syna (2 roky), kterého má u sebe každý víkend od pátku do neděle. Rozešli jsme se před pár dny. Rozchod jsem tedy zvažovala už dlouho, zaprvé kvůli tomu že jsme se viděli právě třeba jen 3×, 4× za měsíc, zadruhé jeho chování vůči mě bylo… Slušně řečeno někdy dost nevhodné. Celkově je strašně zvláštní člověk. Nemá rád lidi, nemá rád zvířata, jediný kdo v něm prý kdy probudil nějaké city tak je jeho syn. Nechodil vůbec ani k nám domů, protože nesnáší mimo zvířat i chlupy (a co si budeme povídat, se zlaťáčkem vyluxuju a po tom co se zvedne z pelíšku můžu začít znova). No, když jsem mu minulý týden přes zprávy oznámila že se mi zpozdila o 3 dny menstruace (to jsem to ještě přikládala covidu, který jsem zrovna měla), tak mi napsal “no tak teď jsi mě úplně odradila od sexu s Tebou”. Druhý den pozitivní těhotenský test… Když jsem mu to napsala, tak začal vyšilovat, že doufá že mě ani nenapadne že bych si “TO” nechala a ať jdu hned na potrat, nebo ať si dám vanu a víno, cokoliv, hlavně ať je “TO” pryč. Že jsem chytrá holka a vím jaké by to bylo zůstat s dvouma dětma sama. Ať mě nenapadne to někde vykládat a pokud to někomu řeknu, tak ať ho z toho vynechám. Ať nepočítám s tím, že by mě jakkoliv podpořil kromě poloviny peněž na potrat a že to budou jeho nejlépe investované peníze za celý život. Že má prioritu jinde a že mi rovnou píše, že pokud “ten problém” nevyřeším a nechám si ho, tak už ho v životě neuvidím (po tomhle už jsem opravdu ani neměla zájem ho ještě vůbec vidět) a alimenty mi posílat taky nebude. A ať nepočítám s tím, že by si to rozmyslel a začal by si hrát s námi na šťastnou rodinku. Vůbec jsem ho nepoznávala
. Napsala jsem mu, že nechápu jak může být tak bezcitný vůči miminku (žádné miminko to prý není, je to prý nechtěný problém) a místo abych v něm měla v téhle těžké situaci oporu, aby se snažil vcítit i do mých pocitů, tak tohle… Řekl mi že se se mnou o mých pocitech nebude bavit dokud nebude po potratu, protože se bojí že bych si to rozmyslela. Po lékařské kontrole potvrzeno, 5+6. Jenže já jsem v situaci, kdy vůbec nevím, co mám dělat
Jak byste se rozhodly v mé situaci? Nechaly byste si malinké a riskly, že i s dvěma dětmi a pejskem jednou najdete někoho, kdo vás bude mít rád všechny? Nebo byste se rozhodly pro variantu ukončení těhotenství a počkat si s dalším miminkem na „toho pravého“?
Děkuji všem, které si přečetly celý náš příběh…
tady je každá rada drahá,
všechny objektivní skutečnosti tvého života ukazují na potrat,
ale - ty to dítě chceš - možná je to tvá jediná šance na zdravé dítě - i když - pán je podivín, nehrozí, že dítě bude také po něm?
nevím, neumím poradit, i když mi z toho třeští hlava, jak přemýšlím,
jestli za pár let najdeš kvalitního partnera, když na potrat půjdeš - 
nevím, možná těžko, od dětí autistů utíkají i bio otcové, tak moc mužů, což jsi asi už zjistila, do toho nepůjde
nevím, nevím, nevím - vše mluví pro potrat, ale?
a uživíte se s dvěma dětma? podivín by alíky platit musel, když ho dáš na soud -
dál je tam obava - neublížil by tvůj syn miminku? nelze mimino hlídat neustále 24/7 - někdy spíš, jdeš na wc, koupeš se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:31
Sice to psychicky asi dost odneseš, ale ve tvé situaci s takovým otcem dítěte, aut. synem, nemocným psem a bez úspor a podpory bys byla naprostý blázen a šílenec si to nechat!! okamžitě bych šla pro tabletu - ať tě to co nejméně zasáhne..
Pokud si chceš zničit zbytek života, tak prosím… ale budeš živořit a zralá na provaz kolem krku z více důvodů…
Příspěvek upraven 10.02.22 v 10:34
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:32
@Giovanna1 ano, napsala jsi to hezky, to zas jo, ale já chápu i zakladatelku - od 17 do 27 žít jako jeptiška kvůli tomu, že má syna s diagnozou, je to těžké
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:36
Spíš ne. Ale nejsem těhotná a nemusím se rozhodovat o vlastním dítěti. Nechápu, proč jste se stýkali, kdyz byl vlastně tak hrozný.
Lásku potkat můžeš, ale nepoužívej jen HA, pokud se nemusí vždy vstřebat celá. Protože těhotenství je fakt to poslední, co potřebuješ.
Hodně sil k rozhodnutí. Není jednoduché ani v jednom případě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:41
Strašně těžký rozhodnutí. Kdyby to bylo první dítě, ta ti řeknu ať si ho necháš. Ale v té situaci co jsi bych zvolila spíš přerušení.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:42
No tak 2 zásadní otázky, máš na to se dohadovat s otcem dítěte u soudu? Máš na to finance, podporu rodičů? Můj syn má 11 ADHD a sourozence si moc přeje, není rád sám, jenže já zas nemůžu otěhotnět. Je zázrak co máš v bříšku, nevzdala bych se toho, po třicítce uz to jde s plodnosti dolů.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:42
@stinga Dobré podněty pro zakladatelku… Je fakt, že dítě může být povahou třeba hodně po otci podivinovi…pak by zakladatelka vychovávala už dvě děti, které by mohly být (jedno teda je) problematičtější. A to by byl teda masakr. Už tak by to nebylo dobrý, být sama na dvě děti a jedno autista…a ne tak tohle…to by bylo na mašli
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.22 10:47
@quanavera
To sice jo, po 30 to klesá, ale do 35 let je to ještě v pohodě…pak už to začíná být horší, no. Ale pořád můžou z na otehotnet i po 35, nic není ztraceno, pokud je žena zdravá, jen to trvá třeba déle. A pokud by měla zakladatelka normálního partnera a finančně by spolu nestrádali, tak můžou ještě zkusit i IVF…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.2.22 10:49
Ahoj, celá tato situace mi přijde jako nesmírně smutná a je mi to moc líto Nechci ti radit, ale napíšu to první co mě po přečtení tvého příspěvku napadlo. Sami máme v rodině autistu a tak si dovedu představit, jak těžké to je a co to obnáší. Čili já bych tuto situaci s největší pravděpodobností řešila takto (i když si to samozřejmě nedokážu na sto procent představit): Máš syna a pejska. Syn potřebuje tvojí stoprocentní péči. Pejsek teď evidentně taky. Vím, že by to bolelo, ale vzhledem k tomu, že výlohy na léčbu pejska jsou obrovské, zamyslela bych se nad tím zda má smysl aby se trápil… Jako 45.000,– za léčbu? Jsem přesvědčená, že to bude v budoucnu mnohem víc. Léčba zvířat je drahá a lidi to rádi zaplatí. Přemýšlíš o tom, zda držet při životě psa nebo svoje dítě…? Zamysli se nad tím, kdo z nich ti do života dá víc. Tady bych nepřemýšlela ani minutu. Co se týče syna, tak autismus je v dnešní době zvládnutelný a pokud není v 10 letech připraven zvyknout si na sourozence, nevím, proč by měl být připraven později… Čím jsou děti mladší, tím se s nimi lépe pracuje a lépe si zvykají. Ke tvému,,příteli" nebo co to bylo za epizodu… se nebudu vůbec vyjadřovat. Smaž ho ze života. Takovej vocas ti nestojí ani za sms. Co bylo, bylo… Čili ode mě ve zkratce: Pokud je pejsek vážně nemocný a bude jeho léčba stát stále více peněz, rozlučte se a umožni mu klidný odchod. Miminko si nechej, syn si zvykne. Nevidím důvod proč by tomu mělo být jinak. Až se dáte do kupy i s miminkem, veřím, že se ten pravý najde. Nemusí to být seladon, nemusí být stejně starý jako ty… Musí vás mít hlavně rád a pokud to bude ten pravý, přijme vás všechny i s vaším životním příběhem. HODNĚ ŠTĚSTÍ! 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Objeví se ještě srdíčko?
- 02.06.26
- Linkoping142
Farmakologické ukončení těhotenství a menstruace
- 29.05.26
- Anonymní
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Vážené maminky,
obracím se na Vás s dotazem… Vím, že konečné rozhodnutí je na mě, ale přeci jen bych ráda znala i názor okolí v mé situaci. Protože ať přemýšlím jak přemýšlím, mám pocit, že obě rozhodnutí budou "špatně”. Navíc hlava přemýšlí jinak než srdce…
Je mi 27 let, mám 10ti letého syna, u kterého se nedávno potvrdil autismus. Od malička jsme viděli že je jiný než ostatní děti (ve školce, ve škole, známí, rodina), každopádně konečná diagnóza padla až před měsícem. Vyrůstá bez otce, ten není z vážných důvodů uvedený ani v RL. Žijeme v pronajatém bytě, na Nový rok jsme se stěhovali do většího bytu. Radost nám dělá ještě 15ti měsíční fenka zlatého retrievra, nad kterou teď ovšem visí diagnóza leukémie/lymfon… Od malinka má zdravotní problémy, takže velké výdaje u veterináře (teď jsem na cca 45.000,– za dobu co ji máme, v podstatě všechny mé úspory jsou pryč) a v březnu se mám dozvědět výsledek, jestli se diagnóza potvrdí nebo ne. Co se týká finanční stránky, nejsme na tom tak že bychom si mohli “vyskakovat”, ale nějak vyžijeme.
Teď už k mému hlavnímu dotazu… Bohužel jsem neplánovaně otěhotněla (beru HA Bellara, jediné kdy jsem si tedy vzala prášek později tak bylo právě v den stěhování, kdy jsme spali se synem u babičky a já prášky zapomněla doma - brala jsem si prášek druhý den odpoledne). Od 14ti let mám ulcerózní kolitidu, se kterou jezdím poslední 3 roky na biologickou léčbu. Když jsem se ptala na gynekologii, jak je tedy možné že jsem otěhotněla, když jsem si prášek vzala jen o trochu později, tak pan doktor říkal že příčinou bude spíš právě mé onemocnění, u kterého jsou někdy průjmy a tabletky se potom vstřebají třeba jen z poloviny. S otcem počatého miminka jsme spolu byli třičtvrtě roku (jestli se to dá nazvat vztahem, možná bych raději řekla že jsme se třičtvrtě roku občas vídali). On má také syna (2 roky), kterého má u sebe každý víkend od pátku do neděle. Rozešli jsme se před pár dny. Rozchod jsem tedy zvažovala už dlouho, zaprvé kvůli tomu že jsme se viděli právě třeba jen 3×, 4× za měsíc, zadruhé jeho chování vůči mě bylo… Slušně řečeno někdy dost nevhodné. Celkově je strašně zvláštní člověk. Nemá rád lidi, nemá rád zvířata, jediný kdo v něm prý kdy probudil nějaké city tak je jeho syn. Nechodil vůbec ani k nám domů, protože nesnáší mimo zvířat i chlupy (a co si budeme povídat, se zlaťáčkem vyluxuju a po tom co se zvedne z pelíšku můžu začít znova). No, když jsem mu minulý týden přes zprávy oznámila že se mi zpozdila o 3 dny menstruace (to jsem to ještě přikládala covidu, který jsem zrovna měla), tak mi napsal “no tak teď jsi mě úplně odradila od sexu s Tebou”. Druhý den pozitivní těhotenský test… Když jsem mu to napsala, tak začal vyšilovat, že doufá že mě ani nenapadne že bych si “TO” nechala a ať jdu hned na potrat, nebo ať si dám vanu a víno, cokoliv, hlavně ať je “TO” pryč. Že jsem chytrá holka a vím jaké by to bylo zůstat s dvouma dětma sama. Ať mě nenapadne to někde vykládat a pokud to někomu řeknu, tak ať ho z toho vynechám. Ať nepočítám s tím, že by mě jakkoliv podpořil kromě poloviny peněž na potrat a že to budou jeho nejlépe investované peníze za celý život. Že má prioritu jinde a že mi rovnou píše, že pokud “ten problém” nevyřeším a nechám si ho, tak už ho v životě neuvidím (po tomhle už jsem opravdu ani neměla zájem ho ještě vůbec vidět) a alimenty mi posílat taky nebude. A ať nepočítám s tím, že by si to rozmyslel a začal by si hrát s námi na šťastnou rodinku. Vůbec jsem ho nepoznávala
. Napsala jsem mu, že nechápu jak může být tak bezcitný vůči miminku (žádné miminko to prý není, je to prý nechtěný problém) a místo abych v něm měla v téhle těžké situaci oporu, aby se snažil vcítit i do mých pocitů, tak tohle… Řekl mi že se se mnou o mých pocitech nebude bavit dokud nebude po potratu, protože se bojí že bych si to rozmyslela. Po lékařské kontrole potvrzeno, 5+6. Jenže já jsem v situaci, kdy vůbec nevím, co mám dělat 
Zaprvé ten člověk pro mě skončil v momentě kdy mi napsal že jsem p. A upřímně, strašně se mi ulevilo. Rozum mi říká, že v současné situaci si nemůžu další děťátko dovolit. Srdce mi říká, že nemůžu jít na potrat. Moc bych si přála mít i druhé děťátko… Ale chtěla bych ho mít s partnerem, se kterým zažiju i hezké chvíle v těhotenství… S někým, kdo se na malé bude těšit… S někým, s kým budu mít pocit bezpečí, podpory, lásky… 🙁 Syn sourozence nechce, o to těžší by to asi bylo když bych mu najednou řekla že ho mít bude a byli bychom na všechno sami. Přemýšlím nad tím ze všech stran, ať už nad tím že se bojím jak by reagovalo okolí když bych byla sama na další dítě (a hlavně syn, který má odmalička problém s malými dětmi - nesnese když dítě pláče, celkově mu vadí hlasité zvuky a jeho “strach” přechází v agresivní chování)… Přemýšlím nad tím, co by se mohlo stát, že už bych taky nemusela mít možnost mít další dítě ze zdravotních důvodů… Nad tím, že když bych si miminko nechala, nevím jak bychom to zvládli finančně a hlavně se bojím, že bych zůstala do konce života bez partnera. Za 10 let co je syn na světě se mi pořádného chlapa najít nepodařilo… Co když to tak bude i následujících 10 let? Co když si tím zničím vztah se synem, který je složitý? Co když bych toho naopak do konce života litovala když bych to podstoupila? 🙁 Četla jsem o potratové tabletě, kterou mi pan doktor nabízel, na rozhodnutí mám do pondělí. Poslala jsem odkaz bývalému, když se mě ještě před tím než si mě zablokoval ptal jak to tedy vyřeším a napsala jsem mu k tomu, že opravdu nevím jestli to chci podstoupit a že to prostě není jako říct jdu pro rohlíky… Že se jedná o lidský život… Napsal mi že to číst nebude, a co jako dělám, že si tady přečtu zkušenosti lidí a chovám se jako p.. Přitom jsem mu jen poslala jak to po tabletě probíhá a že nevím jestli to chci podstoupit. 🙁 Jsem bezradná 
v pondělí mám přijít na kontrolní ultrazvuk a domluvit se co a jak. Jede mi to v hlavě nonstop, nevím, nevím, nevím… 🙁
Jak byste se rozhodly v mé situaci? Nechaly byste si malinké a riskly, že i s dvěma dětmi a pejskem jednou najdete někoho, kdo vás bude mít rád všechny? Nebo byste se rozhodly pro variantu ukončení těhotenství a počkat si s dalším miminkem na „toho pravého“?
Děkuji všem, které si přečetly celý náš příběh…