Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ona to mama urcite myslela dobre. to je proste klasicka prvotni reakce „bud rada, za to co mas“. ja to taky nekdy lidem rikam, protoze v naproste vetsine pripadu ma clovek byt za co rad. coz samozrejme nezlehcuje problemy kolem.
jestli se neumis/nechces sverovat (chapu mam to podobne), tak taky ale pak musis myslet na to, ze lide kolem tebe vlastne nevi, jak se citis a co te ve skytu trapi (jasne, ze vi, ze jsi sama, ale nevi, jak to prozivas) a tudiz nekdy nereaguji tak, jak bys potrebovala.
Tohle ty mámy prostě občas umí… dorazit.
A přesto - možná i právě proto - jsou pro nás i v dospělosti tak důležité.
To zvládneš, neboj. ![]()
@Ali-Ali děkuji, já jsem opravdu vděčná za dceru, že jsme relativně zdravé, i to že mám střechu nad hlavou, mým největším strašákem není život bez chlapa, každý den se modlím, abych měla možnost dceru vychovat a být tady pro ni. Nicméně mamka mě zná a ví, že nejsem úplně šťastná a z jejího pohledu je moje trápení malicherné. Z části má pravdu a z části ne.
Mám to úplně stejně, včetně mamky, jen ty malé holčičky mám dvě.
Já vím, že sluníčko a jaro nabíjí, ale já pak vnímám ten kontrast. Všude krásný spokojený rodiny (já vím, že to možná není, navíc to všem přeji).. a já
Já si také nechci stěžovat, navíc nejsem taky svěřovací, takže určitě nemůže nikdy říct, že bych si hověla v sebelítosti, ale občas to na mě přijde. Mé štěstí je paradoxně, že toho mám tolik, že se v tom nemám čas utápět, ale dnes bylo tak krásně, já jsem uložila malý, šla posbírat prádlo, krásný teplý večer a.. ![]()
@Anonymní píše:
@Ali-Ali děkuji, já jsem opravdu vděčná za dceru, že jsme relativně zdravé, i to že mám střechu nad hlavou, mým největším strašákem není život bez chlapa, každý den se modlím, abych měla možnost dceru vychovat a být tady pro ni. Nicméně mamka mě zná a ví, že nejsem úplně šťastná a z jejího pohledu je moje trápení malicherné. Z části má pravdu a z části ne.
hele ja mam kamaradku, co je sama s ditetem uz hodne dlouho (od narozeni ditka) a do te zas mama porad huci, proc je sama, at si najde chlapa a at se podiva na ty vdane kamaradky, jak se maji… ![]()
takze jako ber to tak, ze reakce tvoji mamy je jeste v pohode. „bud rada, za to co mas“
sorry, ale hned mi to vyskocilo ![]()
Víš… možná to bude něco podobného, jako v Samotářích
… ony ty maminky bývají přesvědčené o své pravdě a v touze nacpat své holčičky do té „šťastné krabičky“ chvílemi ztrácejí nejen soudnost, ale HLAVNĚ schopnost okamžité empatie.
„Já to nechápu, proč ty jsi taková, když my s tatínkem jsme tak šťastný?“
„No, já zase tak šťastnej nejsem.“
„Ale ano, jsi!“
Ber to tak, že maminka Tě má tak moc ráda, že Ti radši vynadá… než by nějakou něžňoučkou podporou riskovala, že vyjde najevo, jak je sama nešťastná z toho, že se trápíš. Protože ona ví, že se občas trápíš.
To máš pravdu, ta moje je skoro jako ze Samotářů. Ale u mě je to také trochu o tom, jak nejsem svěřovací, tak občas přeci jen potřebuji trošku postesknout. A to si pak vynadám, jestli mi to před ní stalo za to.
Anonymni2 (22.56)
@BohunkaP píše:
Víš… možná to bude něco podobného, jako v Samotářích… ony ty maminky bývají přesvědčené o své pravdě a v touze nacpat své holčičky do té „šťastné krabičky“ chvílemi ztrácejí nejen soudnost, ale HLAVNĚ schopnost okamžité empatie.
„Já to nechápu, proč ty jsi taková, když my s tatínkem jsme tak šťastný?“
Ber to tak, že maminka Tě má tak moc ráda, že Ti radši vynadá… než by nějakou něžňoučkou podporou riskovala, že vyjde najevo, jak je sama nešťastná z toho, že se trápíš. Protože ona ví, že se občas trápíš.
„No, já zase tak šťastnej nejsem.“
„Ale ano, jsi!“
@Anonymní píše:
Mám to úplně stejně, včetně mamky, jen ty malé holčičky mám dvě.
Já vím, že sluníčko a jaro nabíjí, ale já pak vnímám ten kontrast. Všude krásný spokojený rodiny (já vím, že to možná není, navíc to všem přeji).. a jáJá si také nechci stěžovat, navíc nejsem taky svěřovací, takže určitě nemůže nikdy říct, že bych si hověla v sebelítosti, ale občas to na mě přijde. Mé štěstí je paradoxně, že toho mám tolik, že se v tom nemám čas utápět, ale dnes bylo tak krásně, já jsem uložila malý, šla posbírat prádlo, krásný teplý večer a..
Ne že bych ti to přála, chraň Bůh, ale jsem ráda, že mi někdo může porozumět. Já si taky spoustu svých smutků odbudu, když dcera spí a uklízím po nocích ten čurbes, co tu máme a nikomu to neříkám, jednou za uherský rok se rozhoupu a stejně dostanu ledovou sprchu. Mamka je skvělá, ale tedy schopnost druhého vyslechnout bez udílení nevyžádaných rad a životních mouder, ta ji teda absolutně chybí.
@Anonymní píše:
To máš pravdu, ta moje je skoro jako ze Samotářů. Ale u mě je to také trochu o tom, jak nejsem svěřovací, tak občas přeci jen potřebuji trošku postesknout. A to si pak vynadám, jestli mi to před ní stalo za to.
To dělá hodně, víš?
Když člověk, který je „nesvěřovací“, se najednou zničehonic začne svěřovat, tak jeho okolí znejistí… a neví, co si s tím má počít.
Je to takový malér, že to mám řešit nebo proč mi to říká? Co se děje, tohle ona normálně nedělá, co s tím teď mám dělat?
Maminky jsou jen lidi, dokonale své děti znají pouze do určitého okamžiku.. pak ta schopnost napojení a bezpečného rozeznání psychického a fyzického stavu zmizí… a Ty už jsi dospělá ženská. Tvoje maminka už není schopna rozlišit, co přesně teď a tady potřebuješ… to patří k dospělosti (a je to k vzteku).
Možná by to mohla být do budoucna cesta…? Zkoušet to postupně, pomaloučku.. svěřovat se zpočátku míň, ale častěji…? Zvykne si nejen maminka.. ale i okolí… a časem i Ty sama.
@Anonymní píše:
Ne že bych ti to přála, chraň Bůh, ale jsem ráda, že mi někdo může porozumět. Já si taky spoustu svých smutků odbudu, když dcera spí a uklízím po nocích ten čurbes, co tu máme a nikomu to neříkám, jednou za uherský rok se rozhoupu a stejně dostanu ledovou sprchu. Mamka je skvělá, ale tedy schopnost druhého vyslechnout bez udílení nevyžádaných rad a životních mouder, ta ji teda absolutně chybí.
Omlouvám se za anonym, já se špatně svěřuji i nejlepší kamarádce, natož paradoxně téměř anonymně na netu, ale pár holek mě tu zná.
Já ani nevím, není mi co poradit, jen jsem se potřebovala vypsat, mrzí mě, že mě mamka nevyslechla, to bylo celé, co jsem potřebovala a nemám chuť se jí víc svěřit, protože jsem ji neřekla ani polovinu toho, co jsem napsala sem. Děkuji, jestli jste dočetly až sem.
Dneska večer na mě přišel nějaký splín a pořádně mě zalehl, abych to vzala v rychlosti, žiji sama s dvouletou princeznou vlastně téměř celé ty dva roky, co je na světě. Vesměs je mi dobře, ex někdy prudí, ale dá se to ukočírovat, i když to většinou odnesou moje nervy, ale jinak vlastně nic zásadního. Dneska odpoledne mě paradoxně dorazila vlastní máma. Já prostě nejsem naprogramována žít sama bez partnera a nikdy jsem osamělost nepocítila tak intenzivně (další paradox) jako teď, když mám malé dítě. Nevykladejte si nic špatně, dceru miluji nejvíc na světě a za chlapa bych ji nikdy neměnila, ale hrozně mi schází intimita vztahu dvou lidí, to „znát druhého jak svoje boty“, polibek na dobrotu noc, povídání, mít vůbec možnost si popovídat s někým blízkým… Trochu to zintenzivnilo jaro a moje tři těhotné kamarádky, čtyři plánované svatby, já jim to přeji ze srdce, jen ta oznámení a obrázky z UTZ mi připomněly, to co se drtivou většinu času snažím zasunout někam mimo myšlenky. Tak jsem se dnes prostě svěřila mámě a ona to sice myslela dobře, ale vlastně mi vynadala, na co si stěžuji, že mám být ráda za dceru a za to co mám, že jsem si sama zvolila cestu bez chlapa, tak co reptám. Ano, zvolila, jenomže ne tak úplně dobrovolně, můj ex prostě „neprošel“ zátěžovou zkouškou, kterou představovalo společně plánované těhotenství