Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, hele to bude opožděná pubertě ![]()
Moje švagrová rodila v 19 a 22 a žila s debilem, asi ve 24 od něj odešla a to jakou pubertou si v těch 24 prošla…
no byl to masakr
ale k dětem se vždy chovala zodpovědně a tak… jen si prostě chtěla užít to, co po boku debila nemohla.
Takže bych tomu nechala volný průběh, u ní to trvalo cca rok, dva ![]()
Jo a moje máma, která byla držena v pubertě strašně z krátka, měla svoji opožděnou pubertou až po třicítce ![]()
(Anonym nebo smazat prosím)
Ahoj zakladatelko,
hele tak já si nemyslím, že je to puberta, spíš prostě život s dítětem tě velmi táhne už napevno k tomu vždy zodpovědnému, společností očekávanému chování a někde v tobě se vynořuje touha ještě nestárnout, ještě mít tu bezstarostnost dnešního dne.
Myslím, že je to docela normální a pokud to nijak nekoliduje s péčí o dítě, tak ej to úplně v klidu a čiň, co si tvá duše přeje, jak se cítí dobře.
Ono ty škatulky co je dobře a co je špatně… dost lidem kazej život.
Ahoj holky, prosím anonym, protože se stydím a vím, že mám asi trochu problém. Je mi 23 let a mám už dvouleté dítě. V dospívání jsem nikdy nebyla nějak extra problémová, spíš jsem vždy byla jedna z těch dospělejších a rozumnějších. Žádná puberta prostě moc nebyla, neměla jsem nikdy tendence být drzá nebo porušovat pravidla, spíš naopak, bylo mi nejlíp v přítomnosti starších lidí. Já nevím, co se to v poslední době děje, ale přesto, že už mám rodinu, jako by u mě začaly fungovat nějaké hormony, nebo co
Najednou jsem začla mít strašnou chuť se vůči všemu vymezovat, z ničeho se nepoučit, žít ze dne na den, vymýšlet blbosti, nestarat se moc, co bylo a bude. Já vím, že to zní fakt hloupě, ale mám pocit, jako by na mě sla nějaká hodně opožděná puberta… Je to divný, i přesto že mám dítě že se tohle děje, já vůbec nevím proč
na jednu stranu si přijdu docela plná elánu a nových nápadů pro mě a pro malého, na stranu druhou si myslím, že tohle prostě nějak není ok. Abych se cítila tak na 14, jak nějaká puberťačka, která hledá svůj smysl života… Je to fakt hloupý, ale nemůžu za to, snažím se to prostě korigovat a držet v mezích, ale prostě úplně jako bych ty hormony cítila… Sakra… Nemáte prosím některá zkušenost nebo nápad, proč se to děje, jestli opravdu ještě v mém věku se může nějak projevit dospívání, nebo vývoj osobnosti?
Fakt tomu nerozumím 
Děkuji moc za vaše postřehy!