Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Všechny Vás zdravím, pokud byste měla některá čas a napsala mi svůj názor, budu Vám vděčná. Už začínám být trochu bezradná.
Je mi 35,partnerovi 49. Já bez dětí, on 2 z předchozího manželství, rozveden.
Partner je milující otec, (děti jezdí pravidelně k tátovi),úžasný chlap, jsme spolu 7 let. Prošli jsme si dobrým i zlým, plánujeme svatbu. Opravujeme spolu starší domek, takže čas a finance jsme investovali do domu, našla jsem si před 3 lety práci, která mne baví, ale kariéristka nejsem.
Před 3 roky mi za velmi smutných podmínek umřela mamka (doteď to moc bolí), mám bratra 33, taťku a sestru 14. Rodinu miluju.
Tak nějak si uvědomuju, že je čas, abych se rozhodla mít děti. Co si budem, nejmladší nejsem, on také ne, partner děti miluje, chtěl je se mnou od začátku vztahu. Já jsem nikdy nepocítila, že bych měla potřebu děti mít, ba dokonce jsem byla rozhodlá je nemít a žít bez nich, opravdu jsem nezažila ten pocit
Teď už ale začínám přemýšlet jinak.
Velmi jsem se upjala na sestru po smrti mamky, pomáhám jí co to dá, ve škole, v koníčcích, beru si ji na prázdniny, trávíme spolu moc času, každý den si voláme, dost ji rozmazluji někdy. A najednou stojím sama před rozhodnutím - co bude dál. Partner je diabetik na inzulinu, já mám trochu problémy s hormony, ambulantní léčba. Uvědomuji si, že není nejmladší, bojím se, že dítě by bylo nemocné, on si to nepřipouští. V jeho 70 letech, pokud by vše bylo dobré, by naše dítko maturovalo. Stojím před křižovatkou, nevím, co je správné. Sama si uvědomuji, že jednou bych mohla zůstat sama a to mne děsí, ale pořizovat si dítě jen proto, abych nezůstala sama, také není řešení. Prosím, poraďte.
Děkuju všem
Tady Ti můžeme poradit, ale život s/bez dítětem budeš žít sama s partnerem. Já bych na Tvém místě do toho šla. Myslím, že v sobě máš schopnost starat se o druhé. Možná to taky příroda rozhodne za Vás a prostě to nepůjde… Za mě lepší otec sedmdesátník v době maturity než žádný otec. Navíc se současnými trendy by dítě nebylo jediné s takhle starým otcem:) Navíc energie, kterou jsi investovala do sestry, se určitě vrátí a ona ti jako mladá teta pomůže ![]()
Nechtela bych prozit zivot bez deti. A ani bych nikd pro své deti nevybrala tak stareho otce. Ale je to tvůj zivot. Mas nejvyssi cas na to se rozhodnout..
A kdyz ti poradi nekdo cizi, tak hodlas zit zivot podle jeho rady? Musis SAMA vedet CO CHCES a jit si za tim. Kazdopadne chlap kolem 50+ neni na mimino delany, jen jako penezenka a vsechno ostatni at zaridi zena a chuva.
Nechte to osudu ![]()
Je mi lito, ze jste prisly o maminku, musi to byt velmi tezke i pro tvou sestru ![]()
![]()
Tuhle otázku řešila má sestra. její manžel má 46. On děti nema a se sestrou je ani nechtěl, připadá si prý už starý na děti a tak stále byli bez nich, sestra byla šťastná, mají spolu spustu koníčků. Teď sestra oslavila 30 a najednou zjistila, že už není úplně mladá a že co bude dělat až její manžel nebude a kdo zdědí byt? A že nikdo po jejich lásce ani nezbyde a co když jednou bude litovat ze je neměla, nebo se rozhodne za par let kdy už to nepůjde?…
No… teď je v 10tt, přišlo to jako dar z čistého nebe a oba dva se na miminko strašně těší! ![]()
Takže moje rada? Měj dítě, protože čas nikdy nevrátíš
Na tvem miste bych si jedno dite poridila a to nejlepe hned. Tchan mel 46, kdyz se manzel narodil. Neni to idealni, ale tata byl dobry. Rodinu uzivil v pohode. Jeste ted v 86 trochu pracuje. Nikdo nevime, co bude. Jsou to jen nejake pravdepodobnosti.
Zkus si přečíst další dnešní diskuzi Starší lidé-všechno je hrozný problém.
Já bych osobně váhala, ale pokud je cit a biologické hodiny silnější než racionální uvažování, tak tomu stejně asi neporučíš, a každý nový život je zázrak.
Můj parner měl také „starého“ otce (v době porodu 50let), a nikdy k sobě cestu nenašli…na druhou stranu znám i optimistější případ, i když táta už hold s „mladým“ 60km na kole nedává, ale vláčky mají rádi oba…jde o vzájemný respekt a pochopení.
Já bych do rodiny šla…nevím jestli ti to pomůže, ale mému partnerovi bylo 47 když se nám narodilo dítě a je skvělým tatínkem a věřím že bude i nadále, je energetický a věk není znát…možná bude časem, ale co bude v budoucnosti ti nikdo neřekne…
@kokoska8686 píše:
Všechny Vás zdravím, pokud byste měla některá čas a napsala mi svůj názor, budu Vám vděčná. Už začínám být trochu bezradná.Je mi 35,partnerovi 49. Já bez dětí, on 2 z předchozího manželství, rozveden.
Partner je milující otec, (děti jezdí pravidelně k tátovi),úžasný chlap, jsme spolu 7 let. Prošli jsme si dobrým i zlým, plánujeme svatbu. Opravujeme spolu starší domek, takže čas a finance jsme investovali do domu, našla jsem si před 3 lety práci, která mne baví, ale kariéristka nejsem.Před 3 roky mi za velmi smutných podmínek umřela mamka (doteď to moc bolí), mám bratra 33, taťku a sestru 14. Rodinu miluju.
Tak nějak si uvědomuju, že je čas, abych se rozhodla mít děti. Co si budem, nejmladší nejsem, on také ne, partner děti miluje, chtěl je se mnou od začátku vztahu. Já jsem nikdy nepocítila, že bych měla potřebu děti mít, ba dokonce jsem byla rozhodlá je nemít a žít bez nich, opravdu jsem nezažila ten pocitTeď už ale začínám přemýšlet jinak.
Velmi jsem se upjala na sestru po smrti mamky, pomáhám jí co to dá, ve škole, v koníčcích, beru si ji na prázdniny, trávíme spolu moc času, každý den si voláme, dost ji rozmazluji někdy. A najednou stojím sama před rozhodnutím - co bude dál. Partner je diabetik na inzulinu, já mám trochu problémy s hormony, ambulantní léčba. Uvědomuji si, že není nejmladší, bojím se, že dítě by bylo nemocné, on si to nepřipouští. V jeho 70 letech, pokud by vše bylo dobré, by naše dítko maturovalo. Stojím před křižovatkou, nevím, co je správné. Sama si uvědomuji, že jednou bych mohla zůstat sama a to mne děsí, ale pořizovat si dítě jen proto, abych nezůstala sama, také není řešení. Prosím, poraďte.
Děkuju všem
Ja patřím k těm co nechápou, že si chlap před 50 nebo ženská ve 40 udělá plánované dítě, ale v tomhle konkrétním prípade mám názor opačný. Určitě jo, ale co nejdřív.
Byla jsem na tom podobně jako ty. Manžel je o 16 let starší, on byl ten, kdo chtěl ještě děti mít. Šla jsem do toho s tím, že jednou možná zůstanu bez partnera. Máme dvě a tak nějak najednou cítím, že to bylo správné. Jako přiznám, na manželovi vidím, že toho má někdy nad hlavu a je unavený, ale ona k tomu nepřispívá celková situace, izolace a podobně. Jinak funguje, jak může. Je mu 48,dětem rok a půl a tři.
Já si první dítě pořídila z rozumu. Vůbec žádná touha po miminku nebyla a na porodním sále jsem se zamilovala. Druhé už bylo plánované a to když biologické hodiny tikaly (32) třetí čekám teď (34), po tom jsem asi toužila nejvíc. Manžel bude mít 48. Mám kamarádku vrstevnici co žádné děti nemá a myslím, že se bojí je mít. Pořád ji to rozmlouvám, že jednou bude litovat. Život s dětmi je krásný, ale zjistíš to až je máš. Takže být tebou jdu do toho a ségra ti určitě ráda pomůže.
Jen do toho běž, roky letí a než se rozkoukáš, ségra bude mít svůj život. Miminko chceš, později bys mohla litovat, že jsi ten krok neudělala.
Když zůstaneš na racionální úrovni, tak tomu mít dítě ti fakt nic nebrání. Ano - máš složitější životní příběh, než kdybyste se potkali před 15 lety. to tak prostě je.
Co je daleko důležitější jsou ty přpadné strachy a staré rány, které tě od založení rodiny odrazují.
Věnovala bych se chvíli jejich rozplétání a hojení, případně k tomu přibrala žal po mámě. Protože bez toho abys to měla ošetřené tě to taky pěkně může znenadání kousnout do zadku, když půjdeš jen po racionální cestě že tedy si založíte rodinu a bude všechno krásné.
Zároveń když se teď někde v terapii budeš chvíli věnovat tomu jak to máš s dětma, dětstvím, rodičovstvím a rodiči, tak pak bude daleko snazší se rozhodovat o tom jestli děti chceš. Protože budeš mít komplexnější obrázek, než když ti jen tak něco bobtná pod povrchem a jen tušíš co vlastně to je.
Dítě bych si pořídila, ale ne s tak starým chlapem. Vždyť by to mohl být dědeček.