Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jsem asi úzkostná matka?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.11.23 15:27
Myslím, že na ni přenášíš na 100% svoji úzkost.
Děti mají různou povahu, ona bude asi méně průboná po tobě. Ale spousta věcí se dá ovlivnit a nevím, proč by tě mělo děsit, že by dcera měla být přes noc s otcem bez tebe. On je stejný rodič jako ty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.11.23 15:43
@Mariane.B to mě neděsí, že by byli spolu, děsí mě to, že vůbec nevím, čemu ji za ty 3 dny vystaví 
- Citovat
- Upravit
7.11.23 15:46
Část toho, co popisuješ, je normální. Jsou děti extrovertní, introvertní, bojácnější, společenské, a ani nemusí být do takové polohy nějak vtlačeny rodiči a výchovou. Třeba to, že nechytí cizího člověk za ruku, nejde s ním atd. Prostě některé děti jsou takové a jiné naopak.
Nicméně dost toho podle mě způsobuješ opravdu sama. Nevím, co je děsivého na tom, že by byla s tátou v noci??? 
Pokud nekojíš a otec není nespolehlivý alkoholik nebo magor, tak nevidím důvod, proč byste musely být srostlé pupeční šňůrou… Dcera v tom vyrůstá, jistě to cítí, a už je dost velká, aby i rozuměla, o čem mluvíte. Postupem času to dle mého bude horší. Za čas na ní opravdu tímto přeneseš naprostou nesamostatnost a neschopnost být bez tebe.
Další úhel pohledu je to, že jí sice přijdou některé věci nepříjemné a nekomfortní, ale prostě jet někam déle než dvě hodiny autem není žádné týrání. Syn byl dráždivé miminko a posléze vzteklé batole. Kdybych měla ustupovat každému jeho pláči s tím, že ho tou činností hrozně trápím, žili bychom jen v obýváku na pár metrech. Ani koupat se nechtěl. Z vody měl jako novorozenec hysterický záchvaty, ale to neznamená, že ho nebudu mýt. Za mě, když to tak píšu hrozí, že dcera, která jistě není hloupá, brzy vypozoruje, jak tě tímto může manipulovat, a nakonec se všechno ale všechno bude řídit jen podle ní, a vy přestanete mít jakýkoliv svobodný život. A těžké to později bude mít o ona. Jednou jí z té „ochrany“ musíš pustit a mezi vrstevníky, kteří budou vyrůstat v normální rodičovské opatrnosti ona bude outsider.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 15:47
@Anonymní píše:
@Mariane.B to mě neděsí, že by byli spolu, děsí mě to, že vůbec nevím, čemu ji za ty 3 dny vystaví
Nezlob se, ale to je hrozný přístup.
Asi bys někde měla ty úzkosti řešit, není normální, že tě děsí, když nemáš 100% kontrolu nad dcerou, když je se zodpovědným člověkem, kterým je její otec.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 15:47
@Anonymní píše:
@Mariane.B to mě neděsí, že by byli spolu, děsí mě to, že vůbec nevím, čemu ji za ty 3 dny vystaví
a on je nějaký pošuk, co nechá dítě jen v plence na mrazu, opije se do němoty a zapomene dítě v nádražce? nebo jak…?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 15:59
Za mně…já mám 4 děti. A všechny byly ve 2 letech neopustitelné, 3 preferovaly mně a 1 preferovalo tatínka. Neexistovalo, aby se jich dotknul někdo cizí. Babička, ke které jsme nejezdili tak často, se na ně mohla jen dívat, chvilkami je ulovila na nějakou zajímavost, ale kdyby je chtěla ode mně odvést, tak by s ní nešly. A preventivně by řvaly s tím, že by se mě u toho držely za nohu. Když jsme se blížili k jakékoli budově, která jim připomínala polikliniku, tak začaly hulákat a braly roha. V čekárně i ordinaci se řvalo. Nejsem úzkostlivá matka, opravdu ne. Ale jako dítě jsem byla stejná a můj manžel také. Takže to beru tak, že máme tento vývoj v genech 
. O rok později bys naše děti nepoznala. V pohodě MŠ (i když tam jsem si je asi 2 měsíce brala podle toho, jak paní učitelka referovala do telefonu, třeba po dvou hodinách nebo i dřív), babičky, cizí lidé, do ordinace jdou v pohodě, pozdraví, nechají si prohlédnout zuby, píchnout injekci, odebrat krev. Bez pláče. Děti jsem v době, kdy na mě visely, neodtrhávala. Jednou mě normálně opustily samy, když na to byly připravené. A s autem - ve dvou letech jsme dali tak 15 minut, pak už řev. O rok později v pohodě 12 hodin v autě na cestě k moři.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 16:02
Škodíš vlastnímu dítěti. Ty se máš dávno léčit u psychologa. Řešit své problémy a nepřenášet je na dítě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.11.23 16:07
@Mutlice píše:
a on je nějaký pošuk, co nechá dítě jen v plence na mrazu, opije se do němoty a zapomene dítě v nádražce? nebo jak…?
ježíši vůbec Já je spolu nechávám, jsou spolu dnes a denně sami, někdy o víkendu celý den atd, jedou za kamarády…já jsem jen popsala, jaké z toho mám pocity, že se o ni prostě bojím, ne že se to neděje.
Zároveň ohledně „vzteklého batolete“ atd - dcera je právě strašně v pohodě už od narození a brečela vždy málo, teď se vzteká, ale ten pláč, kdy je fakt nešťastná, je u ni rarita. A proto na to možná nejsem zvyklá a trhá mi to srdce Kdyby byla od rána do večera taková, asi se zblázním a brzy to budu ignorovat, jenomže jak je to fakt výjimečný, tak pak mám dojem, že se už něco děje…jestli to dává smysl?
- Citovat
- Upravit
7.11.23 16:10
@Anonymní píše:
ježíši vůbec
Smysl to dava. Ono je to asi nekdy tezke rozlisit, proc breci zrovna v dany moment. Ja ten plac mela kazdy den, vetsinu bdeleho stavu. Coz bylo hrozne. Samozrejme jsem to resila s doktory, ale nic. Musela jsem se naucit tomu nepodlehat. Kdyz byva dcera s tatou bezne pres den, tak to spolu daji i vic dni s noci 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.11.23 16:30
@Mutlice píše:
Smysl to dava. Ono je to asi nekdy tezke rozlisit, proc breci zrovna v dany moment. Ja ten plac mela kazdy den, vetsinu bdeleho stavu. Coz bylo hrozne. Samozrejme jsem to resila s doktory, ale nic. Musela jsem se naucit tomu nepodlehat. Kdyz byva dcera s tatou bezne pres den, tak to spolu daji i vic dni s noci
No tohle má moje kamarádka, její chlapeček brečí stále a ona denně začíná den se sklenkou vína Já tohle vůbec neznám. Někdy se vzteka a fnuka, to jo a to ji velmi často nevyjdu vstříc. Ale jakmile se srdceryvně rozpláče a říká máma, tak ano, tak bych udělala všechno. A děje se to zřídka, vlastně jen když má asi strach nebo prostě chce abych něco udělala - vzala ji na ruku atd. Nedávno se takhle rozplakala v knihovně, já šla pro kakao, ona mě neviděla a trvalo to dele než jsme myslela a najednou konec a pláč.
Já ji před těmi situacemi nijak neizoluji, vůbec ne. Jen píšu, jak je vnímám a cítím a zda je to špatně.
- Citovat
- Upravit
7.11.23 16:38
@Anonymní píše:
Ahoj maminky,neodsuzujte mě prosím, jdu si pro rady nebo vaše zkušenosti.
Mám téměř 2 letou dcerku, miluji ji nade vše na světě. Od té doby, co se narodila, o ni mám obrovský strach a ten se prohlubuje. Nejde ani tak o úrazy, nemoci - to se asi bojíme všechny a nemyslím si, že se bojím nějak moc, protože nás to nijak v ničem neomezuje.
Větší problém je ovšem můj strach o ni a její psychickou pohodu. Nevím, zda je to ovlivněno i tím, že já jako dítě byla bázlivá, stydlivá a nejradši jsem byla s rodiči, kamarádky jsem si našla až na základce, do té doby jsem do toho byla jen nucena (respektive do kamarádství se sousedkami). Do školky jsem šla ve 4 letech na dopoledne, do školy v 7 letech, protože jsem se v 6 letech u zápisu rozbrečela a rodiče vyhodnotili, že na to nejsem připravena. Následně to ale bylo úplně v pohodě. Do cca 10 let jsem ale špatně nesla veškerá odloučení na noc - škola v přírodě, soustředění, tábor. Sice jsem jela, zvládla to, ale bylo to pro mě psychicky šíleně náročné a pamatuji si to dodnes.
A teď konečně k jádru pudla - strašně trpím, když je dcera vystavena situacím, které ji mohou ublížit, které nechápe a které se prostě dějí. Například na ni byl zlý chlapeček na písku, prostě ji uhodil do obličeje. Ona je na všechny děti moc hodná, má o ně zájem a teď tam seděla, koukala a plakala. Já bulela ještě víc, vnitřně. Vysvětlila jsem ji to, dětí se nezačala bát, ale já z toho nespala.
Druhá, pro mě strašně těžká situace je, že nemá dobrý vztah s babi a dědou z tátovi strany. Nevím důvod, ale reaguje na ně obrovským pláčem, to s nikým jiným nemá. Zatím žádná návštěva nebyla ok (vidí se jednou za 2 týdny, teď méně), všechny jsou totálně vypjaté, jim je to líto, ale místo aby se snažili, tak pak mají jen řeči, že je ošklivý když pořád brečí a kdesi cosi a ať ze mě sleze, že má přece nožičky. No moc tím pomáhají. A trápí to nás všechny.
A teď přišel manžel s tím, že už je dost velká na to, aby ji mohl vzít na víkend nebo 3 dny na chatu, kde by byli jeho rodiče. Já bych si odpočinula. Úplně jsem se zděsila, protože beze mě v noci nikdy nebyla, nemá k nim hezký vztah a manžel je samozřejmě brání a mrzí ho to, takže nemá problém jim dát dceru do kočárku se slovy, že brečet přestane. Já bych tohle nikdy neudělala, mám pocit, že to je špatně.
Je normální, že mě tyhle věci tak trápí a mám z nich tak špatný pocit? Přijde mi, že nějakým dětem je všechno jedno, ale dcera taková není. Včera mi paní v hračkářství říkala, že je hodně stydlivá. Jako někdy je a někdy není. Nevím, co paní čekala, že bude dělat. Obecně nemá ráda jakýkoliv fyzický kontakt s lidmi, které nezná nebo je nemá zařazené mezi blízké (to má jen nás rodiče a moje rodiče). To mi také přijde normální. Když chodíme cvičit, je tam asi 5 dětí, nějaké nemají problém jít s cvičitelkou za ruku a dělat ty věci s ní. Moje by se nenechala vzít ani za ruku, natož aby s ní někam šla a já stála opodál.
Manžel mi řekl, že jsem ji takto vychovala. Že kdyby byla hozena víc do vody, tak je samostatnější a nevyžaduje moji přítomnost. A mně přijde šílený, že tohle řešíme u skoro 2 leté holčičky. Kdyby jí bylo 6 a bála se chodit do školy, tak neřeknu.
Přitom s dětmi jsme dnes a denně, mám okolo sebe kamarádky s dětmi, všechno funguje, jen vyžaduje, abych byla nablízku a nemá ráda, když je někdo „vlezlý“. Jinak je přátelská, na děti je hodná, zároveň umí dát najevo, když je něco přes čáru (posledně úplně super odstrčila ruce chlapečka, který jí chtěl pořád sahat na nos). Dneska si třeba na písku oblíbila starší holčičku a snad hodinu si spolu krásně hrály, já seděla kousek od nich a bylo to super.
A tak se ptám - jsem úzkostná? Jak mám řešit situace, kdy vnímám, že to je pro dceru nekomfortní/náročný? Viz třeba kontakt s prarodiči. Jsem z toho dost zoufalá a nutno říct, že v tomto směru máme s manželem dost odlišný přístup a že mě ten jeho děsí, bojím se je pak nechávat samotné, protože nevím, co vymyslí. Vím, že ji miluje, že na ni dává pozor, že je ok, že s nim zažívá jiný věci a jdou do toho víc po hlavě, ale já se o ni prostě bojím
A ještě jeden příklad - dcera od narození nezvládá jízdu autem. První rok - čiré peklo. Nedojeli jsme nikam. Teď je to lepší, zejména když usne, ale stejně jezdíme tak 2h max, víc je prostě problém. Spousta lidí v mém okolí to má stejně, ale někteří to neřeší se slovy, že prostě bude řvát. A mně přijde nesmysl, když to není životně nutné, abych ji takto týrala. Za půl roku nebo rok se to může změnit přece.
Těch příkladů je asi více, ale to by už nikdo nečetl
Děkuju
Ahoj, já si myslím, že děti by měly projít i situacemi, které pro ně nejsou komfortní. I to je formuje jejich budoucí emoce a zkušenosti. Takže jestli na ni byl chlapeček na pískovišti oškliví, aspoň si dá příště pozor a nebude tak důvěřivá, třeba.
Já mám syna taky hrozného závisláka. Je mu 2,5 roku a beze mě nedá ani vteřinu. 2× týdně chodí do školky na 2 hodiny a je to utrpení. Řev, pláč, hysterák- teda jen se mnou. Když ho vede táta, tak je v klidu. Ale lepší se to měsíc od měsíce a myslím, že se to zlepší i s tvojí dcerou.
Problémy s prarodiči občas bývají, jelikož starší generace má jiný pohled na výchovu a hlavně, kolikrát mají už nastavený takový „agresivní“ hlas. Nevím, jak to napsat. takže se jich děti prostě bojí. Ale jak už jsem psala, musíme děti vystavovat i nekomfortním situacím. Zkus ten víkend, když to nepůjde, tak si pro ni přijeď domů. Zase musíš dceru připravit trochu na život, nemůžeš ji ochraňovat věčně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.23 16:41
@Anonymní píše:
@Mariane.B to mě neděsí, že by byli spolu, děsí mě to, že vůbec nevím, čemu ji za ty 3 dny vystaví
Nemusíš mít všechno pod kontrolou. On je stejně tak rodič jako ty. A je pravda, že tvoje úzkost se na ni přenáší, takže ve výsledku ji nejvíc ubližuješ ty. Chtělo by to, aby sis našla nějakou terapii, jak se té abnormální úzkosti zbavit. Jak dítě bude růst bude mu tvoje kontrola čím dál víc nepříjemná a mohou z toho nastat vypjaté situace. Nebo vychováš uzlíček nervů.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.11.23 16:48
Ahoj, moje máma byla ve výchově stejná. Nemohla jsem nikam, nikdy, odmala jen s ní nebo vůbec. Na noc někam sama
nehrozilo. Ani v 18 pomalu („dokud bydlíš pod mou střechou“).. pořád se o mě bála, vše za mě řešila, se vším mi musela pomáhat..
Radím ti brzdi a začni hned. Nebo se jdi léčit. Moje puberta stála celá za prd a dnes je ze mě asociál, co nemá rád lidi a mám problém si dupnout když se něco týká mě - pořád cítím ten strach.
Tak mě to poznamenalo, že u svých dětí jsem nasadila úplně obrácenou výchovu.
Nemáš taky trauma z dětství? Že si tě rodiče nevšímali nebo tak?
- Citovat
- Upravit
7.11.23 17:05
Děláš jí medvědí službu. Jedna věc je povaha, jsou děti introvertní a stydlivé, to je v pohodě. Ale to jak ji potřebuješ nesmyslně chránit, jak úzkostně všechno prožíváš - to na ni přenášíš. Ona klidně může cítit jak v tenzi jsi když jedete na návštěvu k manželovým rodičům a vyhodnotí to jako signál „nebezpečí“. V tomto by klidně mohlo pomoct kdyby za nima jela bez tebe - třeba ne, ale zkusila bych to.
Takhle z ní vychováš bojácnou, úzkostnou skleníkovou kytku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Ahoj maminky,
neodsuzujte mě prosím, jdu si pro rady nebo vaše zkušenosti.
Mám téměř 2 letou dcerku, miluji ji nade vše na světě. Od té doby, co se narodila, o ni mám obrovský strach a ten se prohlubuje. Nejde ani tak o úrazy, nemoci - to se asi bojíme všechny a nemyslím si, že se bojím nějak moc, protože nás to nijak v ničem neomezuje.
Větší problém je ovšem můj strach o ni a její psychickou pohodu. Nevím, zda je to ovlivněno i tím, že já jako dítě byla bázlivá, stydlivá a nejradši jsem byla s rodiči, kamarádky jsem si našla až na základce, do té doby jsem do toho byla jen nucena (respektive do kamarádství se sousedkami). Do školky jsem šla ve 4 letech na dopoledne, do školy v 7 letech, protože jsem se v 6 letech u zápisu rozbrečela a rodiče vyhodnotili, že na to nejsem připravena. Následně to ale bylo úplně v pohodě. Do cca 10 let jsem ale špatně nesla veškerá odloučení na noc - škola v přírodě, soustředění, tábor. Sice jsem jela, zvládla to, ale bylo to pro mě psychicky šíleně náročné a pamatuji si to dodnes.
A teď konečně k jádru pudla - strašně trpím, když je dcera vystavena situacím, které ji mohou ublížit, které nechápe a které se prostě dějí. Například na ni byl zlý chlapeček na písku, prostě ji uhodil do obličeje. Ona je na všechny děti moc hodná, má o ně zájem a teď tam seděla, koukala a plakala. Já bulela ještě víc, vnitřně. Vysvětlila jsem ji to, dětí se nezačala bát, ale já z toho nespala.
Druhá, pro mě strašně těžká situace je, že nemá dobrý vztah s babi a dědou z tátovi strany. Nevím důvod, ale reaguje na ně obrovským pláčem, to s nikým jiným nemá. Zatím žádná návštěva nebyla ok (vidí se jednou za 2 týdny, teď méně), všechny jsou totálně vypjaté, jim je to líto, ale místo aby se snažili, tak pak mají jen řeči, že je ošklivý když pořád brečí a kdesi cosi a ať ze mě sleze, že má přece nožičky. No moc tím pomáhají. A trápí to nás všechny.
A teď přišel manžel s tím, že už je dost velká na to, aby ji mohl vzít na víkend nebo 3 dny na chatu, kde by byli jeho rodiče. Já bych si odpočinula. Úplně jsem se zděsila, protože beze mě v noci nikdy nebyla, nemá k nim hezký vztah a manžel je samozřejmě brání a mrzí ho to, takže nemá problém jim dát dceru do kočárku se slovy, že brečet přestane. Já bych tohle nikdy neudělala, mám pocit, že to je špatně.
Je normální, že mě tyhle věci tak trápí a mám z nich tak špatný pocit? Přijde mi, že nějakým dětem je všechno jedno, ale dcera taková není. Včera mi paní v hračkářství říkala, že je hodně stydlivá. Jako někdy je a někdy není. Nevím, co paní čekala, že bude dělat. Obecně nemá ráda jakýkoliv fyzický kontakt s lidmi, které nezná nebo je nemá zařazené mezi blízké (to má jen nás rodiče a moje rodiče). To mi také přijde normální. Když chodíme cvičit, je tam asi 5 dětí, nějaké nemají problém jít s cvičitelkou za ruku a dělat ty věci s ní. Moje by se nenechala vzít ani za ruku, natož aby s ní někam šla a já stála opodál.
Manžel mi řekl, že jsem ji takto vychovala. Že kdyby byla hozena víc do vody, tak je samostatnější a nevyžaduje moji přítomnost. A mně přijde šílený, že tohle řešíme u skoro 2 leté holčičky. Kdyby jí bylo 6 a bála se chodit do školy, tak neřeknu.
Přitom s dětmi jsme dnes a denně, mám okolo sebe kamarádky s dětmi, všechno funguje, jen vyžaduje, abych byla nablízku a nemá ráda, když je někdo „vlezlý“. Jinak je přátelská, na děti je hodná, zároveň umí dát najevo, když je něco přes čáru (posledně úplně super odstrčila ruce chlapečka, který jí chtěl pořád sahat na nos). Dneska si třeba na písku oblíbila starší holčičku a snad hodinu si spolu krásně hrály, já seděla kousek od nich a bylo to super.
A tak se ptám - jsem úzkostná? Jak mám řešit situace, kdy vnímám, že to je pro dceru nekomfortní/náročný? Viz třeba kontakt s prarodiči. Jsem z toho dost zoufalá a nutno říct, že v tomto směru máme s manželem dost odlišný přístup a že mě ten jeho děsí, bojím se je pak nechávat samotné, protože nevím, co vymyslí. Vím, že ji miluje, že na ni dává pozor, že je ok, že s nim zažívá jiný věci a jdou do toho víc po hlavě, ale já se o ni prostě bojím
A ještě jeden příklad - dcera od narození nezvládá jízdu autem. První rok - čiré peklo. Nedojeli jsme nikam. Teď je to lepší, zejména když usne, ale stejně jezdíme tak 2h max, víc je prostě problém. Spousta lidí v mém okolí to má stejně, ale někteří to neřeší se slovy, že prostě bude řvát. A mně přijde nesmysl, když to není životně nutné, abych ji takto týrala. Za půl roku nebo rok se to může změnit přece.
Těch příkladů je asi více, ale to by už nikdo nečetl
Děkuju