Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem velmi úzkostná máma :(
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.2.19 16:08
@Anonymní píše:
Spíše se potřebuji vypovídat a případně si vyslechnout názory na danou věc. Od té doby co se narodily děti, jsem často úzkostná, citlivá a mám o ně často veliký strach. Špatně snáším jakýkoliv výkyv v zajetém stereotypu, např nemoc dětí je pro mou psychiku očistec. Po porodu to vždy bývalo nejhorší, než se najelo na režim, než jsem se s miminkem sžila, obecně v půlroce obou dětí se mi začalo vždy lépe žít a nebyla jsem už tak upjatá a úzkostná. řešila jsem i psychoterapií, celkově mi hodně pomohla-chápat určité pochody v mé psychice a proč se tak dějí(v mém případě šlo o jistou nestabilitu rodinného zázemí v dětství).Mám hodného manžela, který mi moc pomáhá, ale pochopení pro tyto stavy moc nemá, on je úplně opačná povaha-realista a flegmatik, já pesimista a těžký melancholik. Děti miluju, v mateřství jsem se doslova našla, baví mě veškeré aktivity s dětmi a trávím s nimi maximum času. Každý jejich pokrok, narozeniny, nástup do školky apod. vždy doslova obrečím. Bolí mě, že mi tak rychle odrůstají…Hodně lidí mi radí, at se zkusím více zaměřit sama na sebe a od dětí se trošku odpoutat, nejde mi to a ani nechci, bohatě mi stačí jít jednou za čas na večeři s kamarádkou, na masáž, po nákupech, stejně se za pár hodin už na ně strašně těším. Rodičák bych si nejraději protáhla na maximum co to půjde, ne že bych nechtěla pracovat, ale proto že chci být s hlavně s nimi a pro ně, protože to tak cítím. Ale štve mě, že si to krásné období s nimi kazím těmi svými úzkostmi. Nedokážu házet věci za hlavu, řeším každou kravinu, mám přehnaný strach.Ted byly často nemocné a psychika šla hodně dolů. Pak jsem z toho často nervozní a na děti se utrhnu, pak to klasicky ořvu. S mateřstvím jsem ztratila svou dřívější suverenitu a bezprostřednost. Stala jsem se před děti hrozně zranitelnou, stačí hloupá poznámka, blbá situace, běžná dětská nemoc a jsem out. Zažil někdo? Pomohlo vám něco. Děkuji a prosím o respektování anonymity
Hm to je zlý… nezažila jsem to. ani neznám nikoho ve svém okolí kdo by byl takto fixovaný na děti… já se naopak strašne těšim až velke a samostatne a ja zase získám zpět svuj „svobodný“ život 
ale děti mě take baví to ne že neeee…jen vše má pro i proti no. podle me Ti pomuže opravdu nejvíce navrat do práce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.19 16:08
Ahoj. Já jsem také celkově hodně úzkostná. Pamatuji si,když syn trpěl na laryngitidy,byla jsem z toho vždy v háji. Dcerka v roce měla rotaviry,byly jsme v nemocnici a také jsem byla psychicky na dně. Nemohla jsem jíst,měla jsem neskutečný strach. Řekla bych,že je to normální. Ale je fakt,že mě to taky vždy rozhodí psychiku,že se pak zase dávám dohromady. Jsi prostě taková povaha. Já mívám lepší a horší období. Teď je mi zrovna fajn. Také jsem chodívala k psychologovi,ale nikdy mi to nepomohlo. Tak nějak jsem zjistila,že si musím pomoci sama a hlavně se přijmout taková,jaká jsem. Ale tví známí mají pravdu v tom,,že bys měla myslet i na sebe. Děti jednou odejdou a to bude také hodně náročné,tak ať máš už dopředu něco v záloze. Já se třeba hrozně těším,že si pak pořídím psa,po kterém celý život toužím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.19 16:11
Myslim, ze lidi kolem tebe maji pravdu. Venuj se i sobe, ne jen kvuli sobe ale prave kvuli detem. Ted je skvele jak se jim venujes, to je spis obdivuhodny, ale jsi na ne asi moc fixovana. Jednou z toho budou deti silet a odhanet te.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.19 16:12
Na jednu stranu ti rozumím, když mám dítě nemocné taky mám strach a chovám se jinak, skoro paranoidně 
byť jde jen o blbou teplotu třeba.. Ale na druhou stranu by to asi chtělo nechat dětem víc volnosti, a zapracovat na sobě, nejvíc asi pomůže návrat do práce, budeš se na děti taky těšit ale mít i jiné starosti a nebudeš tak úzkostná co dělají 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.2.19 16:13
Taky anonymně, kvůli ifnu o rodině… já to vidím z druhé strany, jsem jedináček a mojí matku jsem plně naplňovala, našla se v péči o domácnost, rodinu. Fixovala se na mě. Ze školky jsem chodila po obědě, ze školy také hned domů, doma aktivity s mámou a babičkou. Babička zemřela, když mi bylo dvanáct, máma se na mě upla ještě víc. V pubertě - od patnácti let, jsem raději trávila čas s přáteli a mimo domov, víkendy apod. opět mimo domov. O prázdninách jsem měla svoje aktivity. Máma zůstala sama. Koníčky neměla, přátele neměla, seděla doma, koukala na televizi, starala se o domácnost. Postupem času se přestala starat o domácnost a rozvinula se u ní mozková porucha, ztráta soběstačnosti a již pět let je v ústavu v absolutní apatii, nikoho nepozná, nemluví, nehýbe se. Zpětně si to vyčítám, že jsem se jí přestala tolik všímat, ale prostě jsem šla žít svůj život. Teď mám rodinu a rozhodně pro mě dítě neznamená konec mé práce, koníčků, zájmů. Miluju manžela, miluju dítě, ale hlavně miluju sebe. Tvoje okolí má pravdu, začni se zajímat o sebe, najdi si koníčky a jiný smysl života, než děti - děti stárnou a dříve či později odejdou z domova žít svůj vlastní život a starý závislý rodič pro ně bude spíš brzdou.
- Citovat
- Upravit
6.2.19 16:23
Hormony spojené s mateřstvím hladinu úzkosti zvyšují. My obecně nejsme moc vychovávaní tak, abychom úzkosti rozuměli, abychom ji dokázali čelit a abychom ji nenechali ničit náš život.
To ale neznamená, že se to nedá naučit. Výhodou je, že když se do toho procesu vrhneš, tak to co se sama naučíš budeš umět předat svým dětem. Které pak v dospělosti nebudou muset procházet něčím podobným, s čím teď bojuješ ty.
Zároveň ti ta role, kde tě někdo potřebuje, je na tobě závislý a celá ten svět je tak krásně přehledný dodává nějaké sebevědomí a umožňuje ti schovat se před nepříjemným světem venku. Máš jasně danou roli obětavé matky. Jenže to je dost málo a z logiky věci ti to děti svým dospíváním seberou. Pokud se tedy nestaneš manipulativní osobou, která ničí svoje děti, jen proto, aby neodešly z její moci.
Zatím v tom nejsi utopená moc. Zatím máš náhled a zatím máš nejspíš i dostatek sil si přiznat, že je potřeba to dělat jinak - když budeš i nadále úzkosti ustupovat, tak tě posléze plně ovládne a syndrom prázndého hnízda nejspíš nezvládneš důstojně, natož smysluplně.
Pro začátek si pořiď tuhle knihu a pochop jak úzkost funguje a vyzkoušej, jestli ti budou stačit techniky popsané v té knize jen když si je přečteš.
https://www.kosmas.cz/…ost-a-obavy/
Pravděpodobně to stačit nebude a nejspíš už tě má úzkost pod takovou kontrolou, že sama se z toho nevyhrabeš. K tomu, aby člověk vyhrál nad takovou úzkostí je pak k dispozici psychoterapie. To neznamená že jsi blázen, ale že holt tě úzkost ovládla natolik, že potřebuješ průvodce, který ti ukáže cestu zpátky s sobě samotné, k životu podle vlatních rozhodnutí, ne podle toho, co diktuje úzkost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.19 16:34
Něco se sebou dělej, jinak to odnesou děti. Ty velmi dobře vycítí tvoje úzkosti a strachy, mohou je přenést na sebe a pokračovat v nich jak v dětství, tak v dospělosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.19 16:42
Souhlasím s již napsaným. Sama jsem sice až v takovéhle míře nezažila, ale moje první šestinedělí bylo ukázkové. Nevýslovný strach o miminko, obavy opustit místnost, kde spinká, aby se něco nestalo, vzbudil mne sebemenší vzdech přes celý byt a několik zavřených dveří. Nakonec to samo odeznělo, ale představa, že bych to tak měla být pořád, mne upřímně děsí. Ono je pohodlnější být s dětmi doma, mít je na očích, vědět o nich první poslední, kontrolovat je… ale jak tu bylo několikrát uvedeno, a což mohu potvrdit ze své zkušenosti, nakonec všechna ta péče může být dětmi vyhodnocena jako dušení a omezování a ve finále by se od Tebe mohly úplně odtrhnout. A pokud bys do té doby nenašla zase kousek autonomie, obávám se, že by to mohlo být hodně zničující pro Tebe. Na Tvém místě bych asi zkusila najít odbornou pomoc, protože co píšeš, tak sama vlastně zájem na tom, něco měnit, nemáš. Ve velkých městech bývají rodinné poradny nabízející psychologickou poradnu zdarma, není nutné cokoli hradit. Netuším, jaké jsou objednací lhůty, ale zkusila bych to, když nic jiného, tak neutratíš peníze a třeba Ti to pomůže v nějakém vhledu, uvědomíš si, proč to takhle máš, jak to zmírnit. Děti potřebují i trochu volnosti, přece nechceš, aby z nich vyrostli mamánci totálně na všem závislí na Tobě, kteří se ze všeho zhroutí a nebudou se umět o sebe v životě postarat. Bude to asi dost těžké, ale říkej si, že to děláš pro ně a pomáháš jim tím. Ne nadarmo se říká, že spokojená maminka vytváří i spokojený domov. Držím palce, ať to zvládneš, myslím, že už jen to, že nad tím přemýšlíš, je krok dobrou cestou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.2.19 10:30
Chtěla bych ještě dodat že moje děti jsou opravdu malé,necelé 4 a 2 roky,takže si myslím,že ještě dlouho mi nebudou vyčítat že se jim věnuju…Mě spíše trápí ty úzkosti a strach co prožívám celkově od té doby co je mám
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Spíše se potřebuji vypovídat a případně si vyslechnout názory na danou věc. Od té doby co se narodily děti, jsem často úzkostná, citlivá a mám o ně často veliký strach. Špatně snáším jakýkoliv výkyv v zajetém stereotypu, např nemoc dětí je pro mou psychiku očistec. Po porodu to vždy bývalo nejhorší, než se najelo na režim, než jsem se s miminkem sžila, obecně v půlroce obou dětí se mi začalo vždy lépe žít a nebyla jsem už tak upjatá a úzkostná. řešila jsem i psychoterapií, celkově mi hodně pomohla-chápat určité pochody v mé psychice a proč se tak dějí(v mém případě šlo o jistou nestabilitu rodinného zázemí v dětství).Mám hodného manžela, který mi moc pomáhá, ale pochopení pro tyto stavy moc nemá, on je úplně opačná povaha-realista a flegmatik, já pesimista a těžký melancholik. Děti miluju, v mateřství jsem se doslova našla, baví mě veškeré aktivity s dětmi a trávím s nimi maximum času. Každý jejich pokrok, narozeniny, nástup do školky apod. vždy doslova obrečím. Bolí mě, že mi tak rychle odrůstají…Hodně lidí mi radí, at se zkusím více zaměřit sama na sebe a od dětí se trošku odpoutat, nejde mi to a ani nechci, bohatě mi stačí jít jednou za čas na večeři s kamarádkou, na masáž, po nákupech, stejně se za pár hodin už na ně strašně těším. Rodičák bych si nejraději protáhla na maximum co to půjde, ne že bych nechtěla pracovat, ale proto že chci být s hlavně s nimi a pro ně, protože to tak cítím. Ale štve mě, že si to krásné období s nimi kazím těmi svými úzkostmi. Nedokážu házet věci za hlavu, řeším každou kravinu, mám přehnaný strach.Ted byly často nemocné a psychika šla hodně dolů. Pak jsem z toho často nervozní a na děti se utrhnu, pak to klasicky ořvu. S mateřstvím jsem ztratila svou dřívější suverenitu a bezprostřednost. Stala jsem se před děti hrozně zranitelnou, stačí hloupá poznámka, blbá situace, běžná dětská nemoc a jsem out. Zažil někdo? Pomohlo vám něco. Děkuji a prosím o respektování anonymity